Je nás masa. Všech důchodců. O to větší masy ryk, když jde o výší penzí. „Stát nás okrádá. A přitom jsme si na důchod poctivě vydělali.“ Podobně prý okrádá jednou učitele, jindy zdravotníky, jindy soudce, jindy hasiče atd. Stát se čelem k masám brání, že sám má málo a když bude nadbíhat jedné mase, doplatí na to jiné, neboli rozpočet se zhroutí. V případě důchodců hájí novou reformu tím, že se stejně týká těch, kteří do důchodcovské lobby ještě dlouho patřit nebudou. A že zatímco dnes pracují zhruba tři ekonomicky aktivní lidé na jednoho důchodce, v blízké budoucnosti to budou jen dva.
Kdo by si nechtěl žít nad poměry? Kdo by odmítl zasílání větších částek na své konto? Kdo by nevolil toho, kdo mu je slibuje? Kdo by nechtěl mít „svý jistý“? V devadesátkách vznikla strana „Důchodci za životní jistoty“. Jsem rád, že neuspěla. Jednak je pro mě pojem „jistota“ poněkud podezřelý prakticky i filozoficky a zavání normalizačním „smrádek, ale teploučko“. Svět a vše kolem je přece neustále v pohybu, nic není na dlouho zaručeno. A jednak by mně na jejím případném úspěchu vadilo, že se ta strana tváří jako moje jen proto, že jsem shodou okolností taky důchodce. Obdobou jsou dnes třeba „Motoristé“. Jen proto, že sedám za volant, je volit nebudu. Navíc jsem častěji pouhý chodec a ti svou stranu nemají.
Vyjdu-li ještě někdy coby nespokojenec do ulic, nepůjdu tam uprostřed třímilionové armády důchodců kvůli své životní jistotě v podobě ještě vyšší výplaty důchodu. To spíš tam opět vyrazím na protest proti kolaboranství nebo snížené důstojnosti národa kvůli hloupé a neomalené prezentaci jeho představitelů.
Ale taky abych se odlišil od masy lhostejných, protože v tom se hlásím k Jiřině Šiklové, která jednou v Litomyšli řekla, že „jestliže je někdo lhostejný, takový to blem blem, nemá to ani tvar, ani podobu, připomíná jakési rozteklé filé, které se nedá ani obalit, to je potom problém. Připomíná to známý výrok Nebojte se nepřátel, bojte se lhostejných, neboť s jejich němým souhlasem se děje na světě největší zlo.“