PhDr. Dana Jakšičová, PhD., řeholním jménem sestra Fidelis, skautskou přezdívkou Gelma je členkou Kongregace Školských sester de Notre Dame. Učí němčinu a dějepis na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích, pracuje ve skautském oddíle, věnuje se dětem ze sociálně slabých rodin a letošní prázdniny strávila jako dobrovolník v USA.
Můžete popsat, jak jste se dostala k problematice migrantů?
Celkem neplánovaně. Chtěla jsem jet na prázdniny někam pomáhat chudým lidem. Původně jsem měla trochu jiné představy, ale nakonec jsem po dohodě s představenými odjela k našim sestrám do USA, které již měly nějaké zkušenosti s prací na americko-mexické hranici, a tak mi nabídly tuto možnost dobrovolnické činnosti.
Lze vystopovat nějaké souvislosti ohledně obav z lidí na útěku v nějakých obecnějších kontextech? Opakují se projevy nenávisti vůči příchozím?
Určitě. Obavy z neznámého a z jinakosti druhého jsou staré jak lidstvo samo. Velkou roli přitom hrají předsudky, tendence zplošťovat realitu do černobílého pohledu, přisuzování stejných vlastností celým skupinám a v neposlední řadě též obava o své vlastní pohodlí a o to, že by mě to mohlo něco stát.
Stereotypní opakování podobných projevů nenávisti je velmi dobře vidět na historii USA. Za necelá dvě a půl století existence Spojených států se zde vystřídalo několik skupin lidí, kteří zde nebyli vítáni a proti kterým byla vedena propaganda stále stejnými argumenty: berou Američanům práci, jsou nepřizpůsobiví a nikdy se neasimilují, zvyšují kriminalitu, kazí úroveň národa apod. Toto rozdmýchávání nenávisti začalo koncem 18. století vůči Němcům, v 19. století se přesunulo na Iry, na přelomu 19. a 20. století na Asiaty („žluté nebezpečí“) a nyní jsou na mušce Hispánci z Centrální Ameriky.
Můžete přiblížit utečenecké proudy v historii v USA a jak se tito utečenci včlenili do společnosti?
Ty nejvýrazněji diskutované skupiny jsem výše popsala. Jsem sice historička, ale nikoli odbornice na dějiny USA, takže se necítím zcela kompetentní na tuto otázku odpovídat. Spojené státy byly a jsou zemí imigrantů, imigrace z různých částí světa zde probíhá neustále a počítá se s ní. Začlenění do americké multikulturní společnosti není v zásadě nijak složité, stačí se naučit anglicky, získat americké občanství a respektovat zdejší zákony. Nejpozději v druhé generaci se potomci imigrantů cítí být Američany, byť v rámci rodiny nebo širší komunity často dodržují leccos ze zvyků a tradic své země. Potkala jsem celou řadu lidí, kteří přišli před lety jako uprchlíci, a byli to už prostě Američané, byť s jasným vědomím toho, kde jsou jejich kořeny.
Z jakých hlavně důvodů tito lidé utíkají?
Imigranti ze států Centrální Ameriky, především Guatemaly, Hondurasu, El Salvadoru a Mexika, utíkají zpravidla kvůli násilí ve svých zemích způsobených různými gangy a drogovými kartely,textwidth případně kvůli velké chudobě a nedostatku práce, způsobenému často zabavením půdy velkými firmami a nadnárodními korporacemi. Potom přicházejí uprchlíci z jiných částí světa sužovaných válkou nebo diktátorskými režimy, zejména ze zemí „Afrického rohu“ (Somálsko, Súdán, Eritrea) a Myanmaru (Barmy), pokud vyjmenuji alespoň ty, se kterými jsem se osobně setkala.
Jak se provozují detenční domy a jaká je vaše zkušenost se sledovacími náramky?
Na americko-mexické hranici je detenčních center mnoho a podle toho, co jsem o tom slyšela od dobře informovaných lidí, kteří zde s imigranty pracují léta, jsou mnohdy soukromé a je snaha do nich posílat pokud možno co nejvíce lidí, neboť z toho někomu plynou slušné peníze. Jsou tam i speciální detenční zařízení pro nezletilé děti, kterých v poslední době přichází na hranici stále víc. Řada lidí skončí v detenčních střediscích na dlouhou dobu a někteří jsou po čase deportováni zpět do svých zemí. Jiným se po čase podaří dosáhnout propuštění. V praxi je rozhodování o tom, kdo je a kdo není přes hranici propuštěn, velmi nesystematické, možná až náhodné. Záleží na tom, na kterého úředníka natrefíte či kolik místa je zrovna v detenčních centrech. Já jsem pracovala v útulku pro čerstvě propuštěné lidi, které k nám přivážely vládní dodávky přímo z Imigrační centrály. Když byla jeden týden v největším detenčních středisek v okolí karanténa, měli jsme tolik lidí, že nám nestačily pokoje. Poté karanténa skončila a v příštím týdnu nepustili skoro nikoho…
Všichni zletilí imigranti, kteří projdou přes Immigration Office a jsou propuštěni, dostávají na kotník sledovací náramky (ankle bracelet). Ty musí pravidelně nabíjet přes kabel ze sítě a musím říct, že pohled na řadu lidí sedících na židlích s nohama připojenýma do zásuvky byl docela drsný. Moje osobní zkušenost s těmito náramky je spojena především s náplastmi a nůžkami. Náplasti jsem lidem rozdávala, když jsem viděla, jak mají od náramku odřené kotníky, a nůžky jsem dennodenně používala na rozstřižení úzkých nohavic dámských kalhot, neboť přes těžký a neforemný náramek nebylo možné kalhoty sundat a jít se osprchovat. S touto nesympatickou věcí se mnoho imigrantů dost těžko smiřovalo. Všichni lidé přicházející do tohoto útulku mají konkrétní adresu svých příbuzných nebo přátel, kteří jsou ochotni je přijmout a zaplatit jim jízdenku nebo letenku z hranice do cílové destinace. Sledovací náramek mají do té doby, než jim ho (v lepším případě) odejmou na Immigration Office v místě, kam mají namířeno. Ale i tam ještě mohou rozhodnout, že se musí vrátit do své země.
Jak se do pomoci těmto uprchlíkům zapojuje církev?
Velmi intenzivně. V USA celkově funguje dobrovolnictví mnohem lépe a samozřejměji než u nás a křesťanství se zde žije více v praxi. V El Pasu jsou tři azylové domy spravované jednou skupinou nadšenců a všechny tři fungují pouze a jedině na základě darů a práce dobrovolníků. Jsou v tom zaangažováni jednotlivci i celé farnosti. Jedna farnost si např. dala závazek, že po dobu několika měsíců denně od pondělí do čtvrtka jedna z rodin uvaří, přiveze a osobně vydá večeři pro všechny hosty a dobrovolníky přítomné v Nazareth Hall (útulek, kde jsem pracovala). Skupina žen ze stejné farnosti se pravidelně stará o děti v detenčních střediscích. Lidé telefonují, ptají se, jaké věci jsou v domě zrovna potřeba, poté je nakoupí a přivezou.
V Omaze (Nebraska) jsem později navštívila jak katolickou charitu organizující různé podpůrné programy na začlenění hispánských imigrantů do společnosti, tak Lutheran Family Service zaměřující se spíše na uprchlíky z Afriky a Asie a rovněž pracující na integraci nově příchozích, při níž jim vydatně pomáhají jednotlivé rodiny z farnosti.
Jaký uprchlík (typ nebo konkrétní osoba) vás nejvíc oslovil?
Těžko říct. Celkově mě hodně oslovovala hluboká víra hispánských imigrantů. S několika z nich jsme si docela dost povídali a dozvěděla jsem se leccos o jejich
zemi, dosavadním stylu života i o množství otazníků, které se jim honily hlavou na začátku nové životní etapy. Ale nejdrsnější zkušenost pro mě bylo setkání s devatenáctiletým tatínkem z Hondurasu, který přišel s půlroční holčičkou, jejíž sedmnáctiletou maminku pro nezletilost zavřeli do detence. Ten kluk se z toho psychicky zhroutil. A přes veškerou snahu to nějak zařídit po týdnu odjel s dítětem do Virginie sám…
Jak vás tato zkušenost s pomocí ovlivnila?
Velmi silně jsem si uvědomila, jak nebezpečné jsou předsudky a jak zoufale nedostačující je vytvářet si názory, resp. přebírat názorová schémata podle médií a povrchních, velmi málo informovaných řečí, které se vedou ve společnosti. Osobní setkání s uprchlíky není jen setkání s „problémem“, který můžeme více či méně zasvěceně diskutovat a hodnotit, ale je to setkání s konkrétními lidskými bytostmi, z nichž každá má svůj životní příběh a každá také zanechá v mém příběhu stopu, byť sebenepatrnější. Celý ten „problém“ se najednou stává mnohem osobnější, černobílá schémata „snadných“ řešení mi nyní znějí naivně i sobecky zároveň a hlavně intenzivně cítím, že poté, co jsem se velmi blízce setkala s hispánskými uprchlíky v Americe, se chci stejným způsobem setkat i se syrskými uprchlíky v Evropě. Že nechci jen přebírat názory a tvrzení druhých, ale chci udělat vlastní zkušenost a z ní potom moci čerpat dál a vytvářet si vlastní postoje, protože jsem si velmi dobře vědoma toho, že současná uprchlická krize v Evropě je velmi vážná a může vést k výrazné transformaci evropské civilizace.
Jste ochotna pomáhat i uprchlíkům z muslimských zemí?
Samozřejmě. Pomoc lidem, kterým chybí základní životní potřeby, by měla být pro křesťany samozřejmostí. Uprchlická otázka v Evropě se ale od americké v mnohém liší a je podstatně komplikovanější. U nás zatím spíše vnímáme problém nepřátelství a špatného zacházení s uprchlíky, který je vážný. Neméně vážné je ale upadnutí do druhého extrému: hýčkat si zde „chudáčky uprchlíky“ a nemít jasno, jak se má jejich integrace dále odvíjet. Arabské národy jsou poněkud drsnějšího ražení než Hispánci v Centrální Americe. Mají silné pojítko ve svém náboženství a dokážou si jít za svým. Současnou Evropu ani nespojuje náboženství, ani si nedokáže jít za svým, protože moc neví, za čím by vlastně měla jít. Proto větší problém než v samotných migrantech vidím v postojích evropské společnosti a v její neschopnosti tuto situaci řešit, především tím, že dá nově příchozím jasně najevo, jaká pravidla zde platí a budou se tedy od nich vyžadovat, stejně jako oni je vyžadují po cizincích ve svých zemích. Pokud tohle nedokážeme a z ohledů na jakousi falešnou demokracii, abychom náhodou nepoškodili svobodu názoru druhého, nedokážeme stanovit jasná pravidla hry, pak skutečně nevidím budoucnost úplně růžově…
Otázky kladl a za rozhovor děkuje Petr Turecký