Případ doktora Pince a jeho údajného plagiátorství neodhalil ani tak tragickou situaci české filosofie, jako spíš fenomén štvanice, přítomný v lidské společnosti. Kolik takových kampaní jsme už zažili. Zdá se, že scénář těchto truchlivých představení je stále týž: Kdosi, kdo stojí na takové pozici, kde je slyšen, zatroubí k lovu buď tak, že na nějaké schůzi pronese zásadní projev, nebo v určitém typu novin zveřejní odhalení.
Noviny, v nichž bývá obviňující text zveřejněn, by neměly být otevřeně bulvární. Bulvární tisk je zavalený senzačními odhaleními, a i když jeho lesní rohy znějí hodně hlasitě, jejich zvuk brzy překryjí a zahltí jiné tóny. Nehodí se ani specializovaný odborný časopis, ten čte jen úzká vrstva lidí, a navíc takové časopisy neposkytují mnoho prostoru polemikám. Ideální noviny jsou středně solidní, masové noviny, pokud možno deník s množstvím ohlasů čtenářů. Ohlasy čtenářů jsou pro fenomén štvanice podstatné, lovec potřebuje honicí psy.
Po zatroubení na roh, totiž po slovním útoku vrchního lovčího, následuje samotný hon. Ze všech stran zní štěkání a vrčení. Je zřejmé, že honicí psi by nevyběhli s takovým zápalem, kdyby povel k lovu byl příliš intelektuální, například kdyby jeden filosof polemizoval s druhým filosofem o ontologické diferenci u Heideggera. Troubení musí být srozumitelné, nejlepší je, jdeli o peníze. Na peníze a dluhy slyšeli honicí psi národních socialistů v nedávné štvanici na svobodné demokraty. Na peníze slyší každý, i téměř negramotný ochlasta vzplane spravedlivým hněvem, když uslyší, že někdo z pánů zpronevěřil a roztočil pár milionů.
V jiných případech ovšem na zvěři finanční hříchy nenajdeme, pak musíme hledat jiné srozumitelné pachové stopy. Vděčným tématem, zvláště v konzervativním prostředí některých stran a církví, bývá neuspořádaný rodinný život. Pokud se rozvedený člověk dostane do role zvěře, musí počítat i s tím, že mezi honícími psy bude nejméně třetina rozvedených, že tam budou i násilníci a tyrani, ale ani jednomu z nich vlastní viny nezabrání ve spravedlivém rozhořčení.
V jistých kruzích ještě působí nařčení z nepravověří, toto archaické obvinění je oblíbené u opozičních politických stran, a ovšem ve svém klasickém domově, v církvích. Dnes taková kampaň nebývá příliš nebezpečná, disident může přejít k jiné skupině, pokud však jde o citlivého člověka, který svým ideálům zasvětil celý život, zpravidla podléhá depresím a lítosti, uzavře se do sebe a přestává komunikovat.
Zdá se, že Zdeněk Pinc měl vlastně štěstí, nejsa rozvedený ani defraudant, byl shledán lehkým v oblasti nepříliš vzrušující pro obvyklou smečku. Byl obviněn z plagiátorství, že totiž parafrázoval cizí text, aniž uvedl jeho autora. I na tuto málo vydatnou stopu se nechalo zlákat několik honičů, spravedlivě se pohoršili lidé, kterým jsou subtilnosti filosofických textů asi šuma fuk, ale mohli si bolně povzdychat nad stavem české vědy, a navíc tu zavanula i vůně peněz: jak je to vlastně s těmi granty?
Na štvanicích můžeme pozorovat i jiné zákonitosti. Například velikost skupiny není zanedbatelná. Těžko lze k honu vyprovokovat deset miliónů lidí. Zdá se, že ideálním prostředím, oborou, je nějaká místní organizace strany, jedna farnost, jeden sbor, jedna fakulta, malé město, sídliště, do jisté míry jde vždy o ghetto. Athény, v nichž byl loven Sokrates, nebyly větší. Ovšem není vyloučeno, že takový pěkný a vydařený lov přeroste i do okolí a zachvátí mnohem větší okruh, pokud ovládá média. Kampaně proti vlastizrádcům v padesátých letech zachvátily vskutku celý národ.
Jinou zákonitostí je intelektuální úroveň honců. Zpravidla ten, kdo troubí halali, není ani hlupák ani úplný mravní zpustlík. V případě Pince to byl významný filosof. Ovšem skoro vždy jde o lidi nějak frustrované, zbavené možnosti působit ve svém povolání, handicapované zdravotně, znuděné a podobně. Věřím, že aspoň někteří z nich jednají bona fide, dávají průchod upřímnému rozhořčení, domnívají se, že přispívají k očištění společnosti.
S honicími psy je to už horší. Bývá to zpravidla lůza všeho druhu, to tvrdím i s tím vědomím, že někteří mají před jmény i za nimi hojné tituly. Samozřejmě, že vášeň štvanice může strhnout k účasti i jinak slušné lidi, ale v okamžiku lovu padají zábrany i soudnost. Je až komické, čtemeli v různých polemikách, jak prapodivná individua dávají k lepšímu svá moudra o ekonomice, politice, historii, teologii, etice, medicíně a kdoví o čem ještě; čím nižší vzdělání a čím méně informací, tím více autoritativnosti a vášně.
I to, kdo je kandidátem na osud lovené zvěře, má svá pravidla. První podmínkou je, že takový člověk musí nějak vybočovat. Zvířata zabíjejí členy svých skupin, kteří se liší, u lidí je tomu podobně. Jiná barva pleti, jiné kulturní zázemí, ale i obávaná nemoc, jako je AIDS, vzbuzuje nedůvěru, nechuť, a ovšem i nepřátelství. Ale ze skupiny se vymyká i člověk výjimečně vzdělaný, nadaný, tvořivý. V evangelických sborech čas od času propukají štvanice na faráře, na bílé límečky, v nichž svého pastýře likvidují upřímně zbožní penzisti, nedotčení vzděláním, ale příbuzensky propojení s dostatečně mocnou smečkou. V univerzitním prostředí by se zdálo, že je úroveň vzdělanosti vyrovnaná, ale i tady bývají ve všeobecné nemilosti ti schopnější. Není to jen závist, spíš je to obava o vlastní kariéru, konkurenční boj, někdy jde o pomstu za dávné křivdy, protože učenci mívají sloní paměť.
Také lov má své zásady, máli být úspěšný. Osobní obvinění by málokdy stačilo rajcovat lovce dost dlouho; to, že je někdo moc bohatý nebo rozvedený, že krade prvňáčkům svačinu nebo že se opil Na růžku, by vydráždilo jen nejfanatičtější grafomany a brzy by vše utichlo. V další fázi se na vinu lovené zvěře začnou nabalovat hříchy všeho lidu jako na kozla Azazela. Nejde o to, že Pinc cosi opsal, ale v krizi je celá česká věda a grantové agentury k tomu. Nejde o to, že kterýsi svobodný demokrat nefandí národoveckému programu, ale hned jde o pangermánské spiknutí. Nestačí, že ten nebo onen pán je rozvedený, ale máme tu hned krizi rodiny, kriminalitu mladistvých a zvrhlost feminismu. Nestačí, že se nám nelíbí kázání našeho faráře, on navíc zavinil konec křesťanství. Volební lídr v roli zvěře má na svědomí pokles volebních preferencí o dvacet procent.
Lovená zvěř je démonizována, štvanice, primitivní ukájení archaických pudů, je prezentována jako boj dobra se zlem. Na stránkách novin válčí sám Ahura Mazda s Ahrimanem. Lovec i lovený se stávají sběrnými řečišti pro nejrozmanitější frustrace. Štvanice je psychologicko-náboženský fenomén, který ritualizovaně očišťuje společenství. Mediální les je jen tou zjevnější stránkou lovu, souběžně probíhá skrytá, ale masivnější kampaň ústního podání. Aféry přetřásáme v kavárnách, kostelích i posluchárnách universit. Kruh kolem zvěře se uzavírá.
Pokud se lovenému člověku podaří vysmeknout z obklíčení, může si gratulovat. Často jsou konce takových veřejných zábav tragické: konec práce, kterou člověk miloval a uměl, ztráta důvěry v lidi, rozvrácená přátelství i rodiny, ztráta cti, poškozené zdraví, psychosomatické poruchy, někdy i smrtelné nemoci, sebevraždy.
Štvanice je legální způsob vraždy. Není omluvitelná žádným vyšším principem. Při lovu nejde o žádnou pravdu, jde o zábavu, o stimulaci nadledvinek, o povzbuzení trávení. Kdyby šlo o pravdu, vyříkali by si to lidé mezi sebou nebo v odborném listě a nezatahovali by do sporů ulici. Kdyby šlo o pravdu, drželi by se věci a naslouchali druhému. Při lovu už vůbec nezáleží na tom, co štvaný říká – všechno se obrací proti němu. Při štvanici dokonce už ani nejde o první příčinu útoku. Je to už jen jeden z řady periodicky se opakujících obřadů, které zbaveny svých náboženských forem živelně zachvacují postmoderní společnosti, aby odčerpaly jejich vnitřní napětí.
V této chvíli už asi nejde ani o Pince, svobodné demokraty a jiné konkrétní příklady z poslední doby. Chci jen upozornit, že se musíme připravit na další aféry, které budou nutně následovat, aby jako ventil snížily tlak v naší ghetoidní společnosti. V brzké době propukne další strašidelný hon. Co budeme dělat pak?
Veronika Tydlitátová, 23. 10. 1997