K mozaice různých pohledů na život v Izraeli a Palestině, kterou postupně zveřejňujeme již skoro rok (Vymětal, Turecký, Abu Dayyeh, A. Zavidov…), přikládáme tentokráte překlad okružního dopisu Jonase Trodlera. Jonas je německý student evangelické teologie, který v minulém akademickém roce studoval na Hebrejské univerzitě v rámci programu „Studium in Israel“. Jonasovými koníčky jsou sborový zpěv a stolní hry, sám je autorem jedné z nich.
Milí přátelé a rodino,
slyšel jsem, že letos je v Německu velmi horké léto.
Také zde v Izraeli je často i 40 °C – ale všude jsou klimatizační zařízení, která jejich vlastníci nastavují na teploty hrozící nachlazením. V květnu vál strašný pouštní vítr zvaný chamsin, během nějž je život bez klimatizace skutečně nesnesitelný. Ale tento obraz horkého Izraele není reprezentativní. Právě Jeruzalém ležící na horách často bývá opravdu chladný a větrný. V zimě jsme v našem neizolovaném bytě s tenkými okny pravidelně mrzli. Jedna docentka vyslovila svůj pocit, že v Jeruzalémě pršelo během tří zimních měsíců stejně jako v Londýně za celý rok. Každopádně zde mají k dešti také docela jiný vztah. Carmia, naše učitelka hebrejštiny, začala výuku v letním semestru větou „tato zima byla požehnána deštěm“. Povšimli jsme si, jak se v předjaří vše mimořádně zazelenalo. To zde není samozřejmé! Biblické obrazy, jako ten o lani, která touží po živé vodě z žalmu 42, se zde jeví mnohem pronikavěji. V současnosti ani já neopouštím domov bez velké lahve s vodou.
Tím zajímavější je, že postní měsíc ramadán trval až do začátku června. Dokud je slunce na obloze, zříkají se postící nejen jídla, ale i vody a jiných nápojů. Naše poslední setkání Talate se konalo večer v prvním ramadánovém týdnu, takže jsme v devět hodin společně přerušili půst. (Talate – mezináboženský seminář místních Židů a muslimů, organizovaný Rossingovým centrem pro vzdělání a dialog. Protože měli nedostatek křesťanů, vzali i zahraničního studenta Jonase, který umí hebrejsky – pozn. překladatele). Ovšem jak takové přerušení půstu vypadalo! Po západu slunce se konají největší hostiny. Slyšel jsem, že muslimské obchody mají oproti všemu očekávání největší obrat právě o ramadánu. Také se to velmi oslavuje, krátce před setměním vládne na arabských ulicích totální chaos, protože všichni jedou ke svým velkorodinám. Poté se oznámí přerušení půstu výstřelem z děla a všude se rozblikají světelné řetězy. Jaká krásná tradice!
Chtěl jsem zde ještě trochu popsat místní jídlo. Večeříme zde skoro jak v Německu. V posledních letech se dají v Izraeli koupit i dobré housky. Kvůli nim chodíme na trh vždy pozdě večer, protože tehdy se prodávají za poloviční cenu. K pečivu si obvykle děláme rajčato-okurkový salát, který jíme s humusem, sýrem anebo tekutým neslazeným burákovým máslem. Jednou jsem si koupil sám pro sebe salám (můj spolubydlící Jan je vegetarián), ale v normálním obchodním domě je k dostání jen krůtí. I to je zajímavé…
Pouze v předvečer šabatu (tedy v pátek dopoledne) je možné koupit chalu, což je vánočka, která tradičně patří k šabatovému večeru. Obvykle si kupujeme dvě sladké chalot pro snídaně během týdne. Mezitím jsem narazil na internetu na krásnou židovskou stránku s recepty jídel z chaly, které bych si rád vyzkoušel (obsahuje ovšem i jiné recepty a vysvětlení o židovství). Často zde jíme pizzu, pečenou zeleninu, sladké bramborové kari, palačinky a mé milované nudle. K sladkostem patří kromě zmrzliny také chalva (sladký sezamový krém), rogalach (plněné minicroisanty), bamba (pramatka arašídových křupek, ale mnohem lepší, protože jsou pečené a ne smažené). Z nabídky fastfoodu vybíráme nejčastěji falafel nebo sabich (irácká specialita – pita plněná salátem, vajíčkem a smaženým lilkem).
Souhrnně lze říci, že vlastně neexistuje žádná zvláštní izraelská kuchyně. Všechna jedinečná místní jídla pochází z arabské, popř. palestinské tradice. Celý rok mého studia jsem se vlastně snažil – přes hebrejské zaměření našeho studijního programu a neznalost arabštiny – získat také různé znalosti z arabské kultury a dějin. Tento semestr jsem na Hebrejské univerzitě navštěvoval v angličtině dobrý kurs s názvem: „Křesťané, Židé, Samaritáni, muslimové – kulturní setkávání ve středověké Palestině“.
Dějiny Blízkého východu, nebo lépe a méně eurocentricky řečeno, jihozápadní Asie, pro mě dosud představovaly jeden velký chaos. Nyní si alespoň uvědomuji význam různých dynastií a národů, jako jsou například Mongolové. Důležitým poznatkem z kursu bylo také to, že po muslimské konkvistě v 7. století nekonvertovalo obyvatelstvo ihned k islámu, ale že ještě po příchodu křižáků v 11. století byla většina venkovských obyvatel Palestiny stále křesťané. Islám se plošně rozšířil – díky různým pasivním faktorům – teprve v následujícím mameluckém období.
Dozvěděl jsem se mnoho o povaze kultury: Jevy jako národ, řeč, náboženství a tradice existují společně, ale mohou se také mísit či naopak stavět proti sobě.
Historik Moše Zimmerman nám přednesl přednášku na téma, které nás zajímalo: „Je sionismus formou kolonialismu?“ Přitom nás upozornil na pravicovou studentskou organizaci zvanou im tircu (Pokud budete chtít), která vyvíjí na všechny přednášející tlak tím, že je veřejně pomlouvá, pokud vyjadřují kritické názory k sionismu. Každopádně souhlasil s naší tezí, že „hledání země pro lid“ je produktem evropského nacionalistického myšlení 19. století. V izraelském narativu je ovšem nemyslitelné, že by se absolutně pozitivní termín sionismus mohl (alespoň od poloviny minulého století) jakýmkoliv způsobem spojovat s negativním termínem kolonialismus.
V našem sboru jsme slyšeli také přednášku o organizaci „Prolomit mlčení“. Sdružuje bývalé vojáky, kteří nyní kritizují roli armády v okupaci Palestiny a svědčí o vlastních zkušenostech. Armádní akce již nelze chápat jako obranu vlasti, ale pouze jako útlak a svévolnou demonstraci moci. Většinou společnosti je organizace vnímána jako levicová a tím hned diskvalifikována. Navštívili jsme také Kiriat Arbu, osadu ležící těsně vedle Hebronu, a mluvili s jedním osadníkem, který svůj názor vyjádřil politicky poměrně korektně. Bylo možné se přitom přiučit, jak ovládnout rozhovor…
Naše vikářka Judit nás vzala také na výlet do Betléma, jen abychom si mohli prohlédnout pouliční umění, tedy graffiti na zdech a v ulicích. Obzvlášť pozoruhodné je umění britského umělce, známého pod přezdívkou Banksy. Například tento obrázek, při němž si při bezpečnostní prohlídce vyměnili role voják a dívenka, je velmi působivý. Protože jiné Banksyho dílo bylo jakýmsi boháčem odsekáno ze zdi a zakoupeno, vystavěl jeden obchodník na jeho ochranu svůj obchůdek přímo naproti. Banksy také nedávno otevřel „Walled Off Hotel“ v Betlémě – „hotel s nejhorším výhledem na světě“ (přímo naproti bezpečnostní zdi). Vědomě koketuje se svým britským původem, takže se jedná o vznešený hotel v koloniálním slohu, v němž ale jsou některé věci jinak. V každém pokoji je jedno Banksyho graffiti a hotel obsahuje malé muzeum okupace a galérii s obrazy místních umělců.
Spolu s naším sborem jsme podnikli ještě další výlet, tentokráte do palestinského městečka Beit Jalla, kde jsme navštívili německou školu Talita Kumi, založenou v 19. století Dílem berlínské misie, a dům s názvem Lifegate. To je zařízení pro lidi s postižením, v němž se pracuje podle německých norem – což je na zdejší podmínky malý zázrak. Dům se skládá ze školky a školy, obojího se specializovaným vybavením a odborným personálem. Vyprávěli nám například, že děti s autismem přijímají v Lifegate teprve několik let. Zřídili jim zde vlastní oddělení s oddělenými pracovnami a vlastním vstupem. Součástí zařízení jsou i dílny, kde jsem si koupil krásně vyšívanou tašku.
Jednou z nejhezčích chvílí konce mého studijního roku byl společný koncert našeho sboru od kostela Vykupitele a betlémského sboru, vedeného Erwinem Meierem, učitelem hudby na dívčí Schmidtově škole ve východním Jeruzalémě. Společně jsme zazpívali Herkulovu volbu od G. F. Händla. S doprovodem klavíru a sólisty to byl velmi intenzivní koncert, zazpívali jsme při něm tři sborové části. Přestože jsem si dosud o Händlovi mnoho nemyslel, přirostl mi k srdci. Dílo má také velmi zajímavé pozadí. Herkules jako polobůh (syn Dia a Alkmene) se má rozhodnout, kterou přirozenost si zvolí. Na rozcestí potkává dvě ženy – Chtíč a Ctnost, mezi nimiž se musí rozhodnout. Chtíč je zkratka pro barokní motiv Carpe diem – memento mori (nyní známý jako YOLO – you only live once, žijete jen jednou). Herkules nakonec zvolí ctnost, která neslibuje jen krátkodobé, pomíjivé zisky. J. S. Bach nezávisle zkomponoval na stejný motiv vlastní kantátu.
Dalším hudebním zážitkem bylo, když jsem mohl poprvé v životě nastavovat registry při varhanním koncertu. Pomalu už vyhlížím, jak se budu po svém návratu do Berlína angažovat v orchestru. Uvidím, zda se mi podaří uplatnit fagot. Mezitím jsem shlédnul skvělá videa o kompozicích. V Jeruzalémě jsou sice na ulicích veřejně přístupné nejméně tři kovové klavíry, ale já břinkám raději v notovém programu či v algoritmu na Google, který se snaží harmonizovat melodie v Bachově stylu.
Co se týká her, došlo k malému zklamání. Existuje jen jeden dnes aktivní autor izraelských her. Jmenuje se Haim Shafir a bydlí v Tel Avivu. Je známý především díky Halli Galli, která se zde jmenuje „Picolo“. Kromě toho je tu od něj ještě hra jménem Taki, kterou jsem v Německu ještě neviděl. Byl jsem velmi zvědavý, a tak jsem si ji koupil. Na zadní stránce krabičky bylo napsáno: „Jaké by bylo izraelské dětství bez Taki?“ Když jsem otevřel krabičku a prostudoval si hebrejský návod, zjistil jsem, že se jedná o klon hry UNO, popř. Mau Mau. Shafir přidal pouze pár neférových karet (Taki umožňuje přiložit najednou všechny karty jedné barvy, „+3“ donutí všechny spoluhráče vzít si tři karty, pokud nemají „přebité +3“, které donutí vzít si tři karty naopak toho, kdo použil „+3“).
Můj semestr nyní skutečně skončil, musím ještě napsat jednu či dvě seminární práce, ale příští čtyři týdny mohu užít k tomu, abych se v klidu rozloučil s Jeruzalémem. Napíšu svůj další a poslední dopis již z Berlína, kde shrnu, jak se dívám na tento vyčerpávající a barevný, krásný a těžký rok.
Srdečně Vás tedy naposledy zdravím z Jeruzaléma! Váš Jonas
Přeložil Mikuláš Vymětal