Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, vůbec nevím, jak to u nás bude s rouškami, až tento podčárník budete číst. Budou se muset nosit? Kde? Kdy? Za jakých okolností? V tuhle chvíli těžko říct. Přitahuje mě ale magie kulturních válek, která se kolem roušek tvoří – nejen u nás, ale skoro všude. Hygienické opatření, které má bránit šíření nákazy, je v extrémních polaritách vnímáno na jedné straně jako nástroj diktatury a zotročení člověka, na straně druhé jako amulet, který nejenže poskytuje ochranu, ale ještě z vás dělá dobrého člověka. Zajímavé ale je, že na rozdíl od klasických témat kulturních válek, kde jsou dělicí čáry narýsované předem, je v případě roušek situaci o něco zamotanější.
Protože v České republice je s rouškami spojován především předseda vlády Andrej Babiš a jeho ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, rozšířil se (někdy až fanatický) odpor k nošení roušek i u části liberálního politického spektra, které Babišovi celkově není nakloněno. To, co ve Spojených státech zastává pravicově populistický prezident Trump a jeho nejoddanější následovníci mnohdy i z řad ultrapravice – tedy že roušky jsou útokem na jejich osobní svobodu a znamením totality – u nás zaznívá i od lidí, kteří se jinak od tohoto typu politik jednoznačně distancují. Mezi americkými liberály i levičáky vesměs panuje shoda, že nošení roušky je základní projev solidarity a vzájemné ohleduplnosti. A jistě pomáhá, že Donald Trump roušky nemá rád. To, že u nás nošení roušek nařizuje Andrej Babiš a jeho vláda, naopak napomáhá tomu, že se o nich v určitých kruzích mluví pohrdavě jako o „náhubcích“ a jsou chápány jako projev nesvobody. (Větší koncepčnost a pochopení, že jsou možnosti i jiných a snad adresnějších opatření, by naší vládě jistě neuškodila, ale to je jiné téma.)
Zdálo by se, že hygienická – respektive zdravotní – pomůcka není něco, co by se mohlo tak snadno stát projekčním plátnem různých ideologických napětí. Přesto se to děje. Rouška se totiž od začátku globální koronavirové krize stala symbolem. A symboly mají velkou moc. Podomácku šité roušky tak v našem prostředí byly na začátku jednak symbolem solidární společnosti, která má schopnosti a zdroje řešit krizovou situaci, jednak symbolem neschopnosti systému postarat se o bezpečnost obyvatel. Významy, kterými u nás pak byly roušky nabité, se posouvaly a měnily. Debatě o jejich hygienických a zdravotních benefitech – a případně i nebezpečích – to ale ve výsledku spíš škodí.