(dokončení)
To byla první fáze rozhovoru, rozhovor z pocitu viny. Trvala přesně od roku 1945 do roku 1948. Potom se odehrálo něco, co dalo rozhovoru nový rozměr: 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion vznik státu Izrael. První velmoci, které ho uznaly, byly Sovětský svaz a Spojené státy americké. Stát Izrael se stal skutečností.
Milí přátelé, po roce 1945 vzniklo díky konci koloniálních režimů mnoho nových států, od Konga až po Barmu. A přece právě křesťané, jak ve vaší zemi, tak i v mnoha jiných, poznali, že vznikem státu Izrael je řečeno ještě něco jiného, co bych chtěl nazvat částí dějin spásy. Došlo tu k naplnění biblických proroctví. To se nestalo ani v Kongu, ani v Barmě. Šest let po konferenci ve Wannsee, na které bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky, mnozí pocítili, co to znamená: Vzkříšení mrtvých kostí a shromáždění rozptýlených, jak to viděl prorok Ezechiel ve 37. kapitole. Mnozí teď proudili ze všech částí světa na břeh staré vlasti svého národa Izraele. To dalo rozhovoru nový rozměr: rozhovor z údivu nad Boží věrností lidu své staré smlouvy, který byl taven v peci utrpení Osvětimi, a přece zachoval věrnost svému Bohu.
Rád bych teď, dámy a pánové, řekl s apoštolem Pavlem: „Buďte střízliví!“ Vina a úžas jsou emoce, které se nedají pominout. Pocit viny však vyprchá, a to oprávněně! Vidím teď před sebou mladé, přátelské lidi – mají mít pocit viny za něco, co neudělali? To by bylo něco nepřirozeného. Af neříkají: „To se nás netýká!“ Raději by měli říci: „Nasadíme se celou svou mladou existencí, aby se nic podobného jako holocaust už nikdy neopakovalo!“ Kolektivní odpovědnost ano, ale nikdy kolektivní vina.
Také úžas jednou přestane. Ano, milí přátelé, dobře vím, že máme každý den znovu žasnout, že Bůh nechává své slunce svítit na hříšníky i na spravedlivé. Když mi řeknete, že nad tím žasnete, nebudu vám to brát. Kdyby východ slunce na minutu neodpovídal tornu, co je napsáno v našem kalendáři, to bychom žasli. Ale nad vznikem Izraele už nežasneme. S tím už jsme se přece vyrovnali. Však už to taky leckdo různě kritizoval.
První vina úžasu i první tíha viny už pominuly. Kdyby byl náš křesfansko – židovský dialog postaven jen na těchto emocích, byl by jako hořící sláma, která velmi rychle uhasne. Místo toho musí přijít něco jiného: Rozhovor od existence k existenci. Od vaší křesťanské existence k naší židovské a naopak, od naší židovské existence k vaší křesfanské.
Chtěl bych to nyní objasnit. Začnu otázkou: Kdo je to křesťan? V mnoha zemích lze říci: Ten, kdo platí církevní daň. Nebo: Ten, kdo přijal svátost křtu. Zdá se mi, že realitu nepostihuje právní, ani dogmatická formulace. Víme, že jsou lidé, kteří platí církevní daň, ale jinak od církve nic nechtějí. Víme také, že jsou lidé, na kterých se jejich křest nijak neprojevuje. Pomyslete na velmi závažnou skutečnost, totiž, že všichni vrazi z Osvětimi byli pokřtění křesťané. Ne věřící, ale pokřtění křesťané! Vidím v tom bankrot křesťanství. Teprve později muselo být křesťanství znovu budováno na troskách tohoto bankrotu.
Křesťan je pro mne člověk, který jednou ve svém životě vzal vážně Ježíšovo slovo: „Vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Myslím, že být křesťanem znamená žít v následování Ježíše. To může vypadat velmi různě, od Františka z Assisi až po Dietricha Bonhoeffera. Ale jedno zůstává: následování!
Řeknu teď docela prostou pravdu: když se někdo rozhodne toho Ježíše z Nazareta následovat, musí ho znát. A tento Ježíš byl rabín. Byl to od počátku žid a jen žid, který o sobě řekl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z domu Izraelského. Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit.“ A také řekl: „Dříve pominou nebe a země, než pomine jediná čárka ze Zákona.“ A abyste mu rozuměli, dámy a pánové, musíte znát svět, ve kterém tento Ježíš z Nazareta žil. To byl svět židovství, nejen svět Starého zákona, ale židovství jeho doby, které už bylo židovstvím pobiblickým. Když se křesťan při hledání své identity sám sebe ptá: Jsem křesťan? Proč jsem křesťan? Co znamená mé křesťanství?’, musí se setkat se židovstvím jako se světem, ve kterém žil jeho učitel, jeho rabín.
Ale jak vypadá pohled z druhé strany? Nemůžeme přece říci, že naše židovství poznáváme jen z Nového zákona. Kořeny našeho židovství neleží v křesťanství. Kořeny vašeho křesťanství v židovství leží. To se zkrátka obrátit nedá. A opravdu jsou v tomto dialogu účastníci z židovské strany, kteří říkají: Ano, křesťané se nás mají na co ptát. Jsme připraveni jim bez zdráhání, pravdivě a přátelsky odpovídat. Ale z naší strany toho není mnoho, na co bychom se mohli ptát. Nevěřím, že dialog může být jednosměrná ulice, po které byste vy přicházeli k nám, ale ne my k vám. Vidíte, nestyděl jsem se a přišel jsem k vám!
Ale co motivuje nás? Podívejme se důkladněji na jednu část 5. kapitoly Skutků apoštolských. Apoštolé byli uvedeni před veleradu, synedrium. Tu povstal významný farizeus, Gamaliel, který byl učitelem apoštola Pavla a kterého my dobře známe z haggady (vyprávění) svátku Pesach. Podle textu Skutků apoštolských řekl: Před tímto Ježíšem z Nazareta už povstali jiní, Judas Galilejský a Theudas Římský. Každý z nich o sobě tvrdil, že je Mesiáš. A nic z toho nezbylo. Tak to bude také s tím Ježíšem z Nazareta a jeho učedníky. Ale (teď cituji přesněji) „pochází-li toto učení z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit“.
A opravdu, z třiceti mesiášských hnutí v židovstvu, od Bar Kochby (135 n. I.) až k Šabataji Cvi v 17. století, nezůstalo nic. O nich a jiných pseudomesiáších už nám mohou vyprávět jenom archeologové a historici. Ale království, které vzniklo s Ježíšem Nazaretským, nezůstalo jenom epizodou. Království, které není z tohoto světa, ale je Božím královstvím pro tuto zemi. Řečeno Ježíšovým podobenstvím o hořčičném zrnu: Z tohoto nepatrného semínka vyrostla obrovská rostlina, jejíž listy obepínají celou oikumene, celou obydlenou zemi. Církev je skutečnost, kterou my židé nemůžeme přehlédnout.
Milí přátelé, židovství a křesťanství nejsou jen náboženství, která uctívají Boha jako Pána stvoření, nýbrž ho vyznávají i jako Pána dějin. V jedné vaší krásné písní se zpívá „Bůh na výsostech sedí, na všechno mocně hledí“. Jestliže my, křesťané a židé, uznáváme, že Bůh sedí na výsostech, že působí v dějinách, musíme také považovat za Bohem ustanovenou skutečnost to, že židovství nezaniklo se vznikem křesťanství, a že křesťanství nezůstalo pouhou epizodou jako ostatní mesiášská hnutí v židovství. Myslím si, že z toho musíme vyvodit důsledky a navzájem se setkávat.
Můj přítel, básník Max Brod, jednou řekl: „Vrcholy hor se navzájem vidí.“ Přenesl jsem tento výrok na dějiny spásy: Vrcholy hor Sinaj a Golgota se navzájem vidí. Podle židovské tradice stály na Sinaji při Božím zjevení a uzavření smlouvy všechny generace Izraele. Od Abrahama přes ty, kteří tehdy žili, až po ty, kteří se mají narodit ve dnech Mesiáše; celé společenství Izraele. Naproti na Golgotě stojí celá církev, povolaní ze všech národů. Protože co by to bylo za křesťana, který by svou vinu, své hříchy, nepřinášel pod kříž Golgoty. Tak tu teď stojí naproti sobě společenství Izraele a církev ze všech národů. Mohou si hledět navzájem do tváře. Vrcholy hor se navzájem vidí. To bychom si měli přiznat.
Dovolte mi ještě připomenout: celými židovskými dějinami se táhne jako krvavá nit strašlivá řetězová reakce. Rád bych ji popsal: nevědomost plodí nedůvěru, nedůvěra plodí nenávist, nenávist plodí násilí. Stále znovu jsme to prožívali. Proto si myslím, že tato neblahá řetězová reakce musí být zastavena u samého základu – nevědomosti. Musíte o židovství více vědět! A já usiluji o to, aby židovské sestry a bratři věděli více o křesťanství. Díky tomu budeme moci prožít něco z obecenství.
V prorockém poselství Písma svatého stojí dvakrát: nirurlachen nir – zorejte nové pole. Ptal jsem se sám sebe, proč právě dvakrát? Jednou pro vás a jednou pro nás! Z obou stran musíme to svěřené pole proorat a zpřevracet a potom na něm budeme sít semeno naděje a navzájem se setkávat.
Chtěl bych zakončit moderním midrašem. (Midraš je výklad Písma svatého v duchovním smyslu daného textu.) Ve 2. knize Mojžíšově se mluví o výstavbě stánku úmluvy. Hlavní částí tam je truhla smlouvy, která stojí ve svatyni svatých. V truhle spočívají desky smlouvy s deseti přikázáními. Nad truhlou smlouvy mají být umístěny dvě andělské bytosti; dva cherubové. Stojí tam: A mají si navzájem hledět do tváře.’ Jednou jsem si položil otázku: Nemůžeme to být my? Křesťané a židé, kteří mají v opět zpohanštělém světě bdít nad truhlou smlouvy a navzájem si hledět do tváře? V 6, kapitole proroka Izajáše tito cherubové ožijí jako serafové, vznášejí se v chrámu a společně volají trojnásobné sanctus: kadoš, kadoš, kadoš. Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. To máme jako strážci smlouvy volat s nimi, jako svědkové Boží v jeho světě. My židé a vy křesťané, spojeni v dialogu a ve společné modlitbě k našemu Otci v nebesích a ukazující k cíli dějin: Božímu království pro tuto zemi, království míru, spravedlnosti a lásky. To je nám uloženo. A to vidím jako nejhlubší smysl našeho dialogu.
Předneseno 12. 12. 1986 v Eisenachu; se souhlasem autora
přeložil Mikuláš Vymětal.