Zveřejňujeme ukázku z chystaného překladu dalšího dílu biblických převyprávění Nico ter Lindena: Povídá se… Příběh Lukášův a příběh Janův. Přeložil Jan A. Dus
Byl jeden pohan, který se jmenoval Kornélius. Kornel. Kees [oblíbené nizozemské jméno]. Těžko bys našel jméno méně židovské. Pochází z Říma a ke všemu je to voják, důstojník pluku zvaného Italský, umístěného posádkou v Cesareji. Byl to ovšem člověk zbožný, uctíval Boha, oddaný Bohu Izraele, kterého poznal mezi následovníky Mesiáše Ježíše. Tak rád by patřil mezi ně, ale to nebylo možné, byl přece neobřezaný a jako voják nemohl dodržovat stravovací předpisy, židovské rituály a časy pro modlitbu. Své touhy vytrvale svěřoval Bohu v modlitbách, a mezitím nezapomínal ani na chudé.
Zdalipak někdy přijde den, kdy i on, pohan, bude moci být pokřtěn a jako právoplatný člen přijat do Mesiášova společenství? Teď se cítí jako odsunutý stranou, věřící druhého řádu. A někdy ho tak napadne, co by si o tom pomyslel Ježíš? Ten, který seděl u stolu s nevěstkami a celníky, ten, který dával „panchartský“ samařský národ za vzor dětem Izraele, ten, který nepokládal stravovací předpisy a dodržování šabatu za spásonosné? Ježíš horoucně věřil, že semeno, které rozsévá, nevzejde jen v Izraeli, ale přinese plody až do končin země. Pole je tento svět. Neměl snad Ježíš širší perspektivu, než jeho dnešní následovníci? Kornélius by si o tom rád někdy promluvil s některým z jeho apoštolů.
„Kornélie!“ zvolal anděl. Bylo to kolem deváté hodiny, Kornélius byl pohroužen v modlitbu a ve vidění spatřil, jak k němu přichází Boží anděl.
Devátá hodina po východu slunce – třetí hodina odpoledne – je časem modlitby. Byla to také hodina, ve které zemřel Ježíš a vše bylo „dokonáno“ (srv. Jn 19,30) pro žida i pohana, hodina, ve které setník pod křížem velebil Boha a pravil: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý“ (Lk 23,47).
„Kornélie!“ pravil anděl. Kornélius vzhlédl a naplněn bázní odvětil: „Co si přeješ, pane?“ „Nebesa nezapomínají na tvé modlitby a dobrotivost k chudým. Pošli muže do Joppe, ať přivedou jistého Šimona, zvaného Petr. Bydlí u Šimona koželuha, který má dům u moře. Můžeš si s ním promluvit o touze své duše.“
Je to zvláštní. Kornélius vůbec nezná Šimona Petra, ale nebesa soudí, že tenhle Říman si klidně může apoštola předvolat, a nebesa se také postarají o to, aby apoštol dorazil.
Kornélius pošle do Joppe dva sluhy a s nimi ještě jednoho zbožného vojáka ze své stráže. Je však Petr skutečně oním mužem, se kterým Kornélius může rozmlouvat a uvažovat o větší otevřenosti Izraele okolnímu světu? Pohané přece jsou a budou nečistí, už jen kvůli těm nečistým jídlům, co jedí. Měly by se tedy zrušit stravovací předpisy? Jenže může člověk svévolně sahat na svatou Boží Tóru? Může jen tak odsunout stranou zákony, které před staletími daroval Mojžíšovi Bůh? „Vy jste sůl země,“ řekl Ježíš. Jenže co když sůl ztratí svou slanost? Co když jeho následovníci zapřou své židovské kořeny a dopustí, aby se z Božích příkazů stal slabý odvar originálu, aby se vytratily jako pára nad hrncem?
Petr sedí v Joppe a neví jak dál. Tady je každá rada drahá. Včerejšího dne kolem deváté hodiny měl Kornélius v Cesareji nebeské vidění a hned poslal do Joppe tři muže, aby mu Petra přivedli. Je to cesta dlouhá asi padesát kilometrů, takže jsou již blízko, jenomže učedník o tom neví, ani Kornélia ještě nezná. A teď je šestá hodina po východu slunce – poledne – a Petr vylezl na rovnou střechu domu koželuha Šimona, aby se modlil.
Dole pod ním v kuchyni už se chystá oběd, lákavé vůně stoupají vzhůru a Petr už má hlad. Modlí se, a hle, vidění! Vidí otevřená nebesa a cosi jako velkou plachtu, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. A v té plachtě byly všichni čtvernožci i plazi žijící na zemi i ptáci žijící v nebesích. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez.“
„To ne, Pane, v žádném případě! Ještě nikdy jsem nejedl nic nesvatého nebo nečistého.“ Petr si něco takového nedovede ani představit. Maminka, která ho učila modlit se, by se musela v hrobě obracet! Jako by tu zbožnou ženu znova viděl před sebou. Jak ta se jen musela doma otáčet, aby jim nachystala jídlo, aby bylo košer, všechno přesně tak, jak je předepsáno ve svaté Knize!
A hlas se ozval znovu: „Poslouchej, Petře, co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“
„To jako není rozdíl mezi čistým a nečistým?“
Odkud asi to Petrovo vidění pochází? Z kuchyňky Šimona koželuha, nebo z kuchyně Hospodinovy, anebo jsou to obrázky Petrovy vlastní mysli?
„Vstaň, zabíjej a jez,“ promluvil hlas potřetí, a náhle se celá plachta i se všemi zvířaty vznesla zase vzhůru do nebe.
Trojí oslovení – to už Petr několikrát zažil. Třikrát zapřel Ježíše, třikrát byl pověřen, aby pásl jeho ovečky. A teď se mu nebesa snaží vysvětlit, že ke stádečku Páně patří i ovečky pohanské. Jenže jemu to nijak rychle nedochází. Něco takového potřebuje čas, musí to růst, jako to rostlo v Mojžíšovi nebo v malém Samuelovi.
Petr si láme hlavu, jaký smysl by mohlo jeho snové vidění mít. Většina lidí se o své sny nestará, ani je nenapadne, že by se v nich mohlo skrývat nějaké poučení. Petr je tak „naivní“, že věří, že Bůh se může zjevovat ve snu. A není tomu tak, že Hospodin může promluvit právě tehdy, když člověk přestane rozumovat a uloží se ke spánku, nebo se otevře Hospodinovým slovům v modlitbě?
Znovu a znovu mluví přece Bůh,
jenže nikdo si ho nevšímá.
Ve snách a v nočních viděních,
když člověk upadne do hlubokého spánku
nebo si zdřímne na lůžku,
tehdy se Hospodin dožaduje sluchu,
aby člověka zastavil na jeho bludné cestě
nebo jej uchránil před vypínavostí.
(Jób 33,14–17)
Petr slyší, jak dole někdo haleká: „Nebydlí tu Šimon, ten koželuh? A není u něj Šimon Petr na návštěvě?“
To od vrat volají ti tři muži, které poslal Kornélius do Joppe. Cestovali půldruhého dne, pak ještě pátrali podél pobřeží, a nakonec našli to správné místo. A zatímco je Petr – sám ještě trochu zmatený kvůli svému vidění – slyší volat nahoře na střeše, promluví k němu ještě jednou hlas z nebes: „Jsou tu tři muži a hledají tě, Petře. Seber se, sejdi hned dolů a bez rozpaků s nimi jdi. To já, Pán, jsem je poslal.“
Petr vstal a sešel k těm mužům: „Já jsem ten, kterého hledáte. Proč jste přišli?“
„Posílá nás setník Kornélius, který věří v Boha Izraele. Je to muž spravedlivý, má dobrou pověst u židovského lidu. Zjevil se mu svatý anděl a sdělil mu příkaz od Boha, aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci.“
Petr nechápe, co se děje. Opravdu si Pán přeje, aby šel s těmihle pohany za setníkem do Cesareje? Včera seslal Boží anděl jednomu Římanovi v Cesareji sen o Petrovi, a dnes, zrovna chvíli předtím, než dorazili poslové, se Petrovi samotnému dostalo z nebe ponaučení, že nemá pokládat za nečisté to, co Bůh prohlásil za čisté. Hle, nebeská režie!
Lukášovo vyprávění trefně vystihuje, co je Boží vůle: aby Izrael otevřel svou náruč pohanům. To, co se má zde na zemi uskutečnit, ať už s židem nebo s pohanem, je naplánováno nahoře v nebesích.
„Pojďte dál,“ povídá Petr.
A tak se skupina hostů u Šimona koželuha rozrostla o další tři. Petr jim nalil po okraj a oni jedli, pili a užívali si společenství.
Druhého dne se Petr vydal na cestu a provázelo ho šest bratří z Joppe. Zatímco známá „Dvanáctka“ zastupovala Izrael, těchto sedm podle všeho zastupuje církev, která se právě v této chvíli začíná rozrůstat do velikého množství.
Nazítří přišli do Cesareje. Očekával je tam Kornélius a také jeho příbuzní a řada přátel, které k této události přizval. Když chtěl Petr vejít do domu, Kornélius mu vyšel vstříc, padl na kolena a klaněl se mu jako Bohu.
Tenhle vzorný Říman vězí ještě jednou nohou v pohanství, Izrael však lépe než kterýkoli jiný národ ví, jak je zbožňování člověka nebezpečné. „Nesmíš se mi klanět,“ napomene Petr Kornélia a pomůže mu vstát, „já jsem přece taky jenom člověk.“
Apoštol vešel dovnitř a viděl, že se tam shromáždilo mnoho lidí. „Ty víš, Kornélie, že žid nesmí vstoupit do pohanského domu, mně však Bůh ukázal, že žádného člověka nelze považovat za nesvatého nebo nečistého. Proto jsem přijal tvé pozvání a nic jsem nenamítal. A teď se ptám, z jakého důvodu jsi pro mě poslal?“
Kornélius odpověděl: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli – bylo devět hodin – modlil ve svém domě, a náhle stál přede mnou anděl v zářícím rouchu a řekl: ‚Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu.‘ Na příkaz tohoto anděla jsem pro tebe hned poslal tři služebníky do Joppe, aby tě pozvali do mého domu, a jsem ti velice vděčný, že jsi přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Božím obličejem a těšíme se, že od tebe uslyšíme vše, co ti Pán uložil.“
Petr se ujal slova: „Nyní jsem přesvědčen, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Hospodinu je milý každý, kdo je naplněn úctou k Bohu a oddán spravedlnosti, bez ohledu na to, ke kterému národu patří.“
A Petr mluvil dál o Bohu Izraele, o tom, jak žil a zemřel Syn člověka a jak byl třetího dne vzkříšen. „To je ten, kterého Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých, a každému, kdo v něho věří, budou odpuštěny hříchy.“
Zatímco Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo poslouchali jeho slova. Jako by znova nastaly letnice. Šest bratří z Joppe, kteří přišli s Petrem, žaslo, že i těmto pohanům byl dán dar Ducha svatého, neboť je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha.
Tam, kde se velebí Bůh, je Duch svatý. Tak o tom zpívala Marie: Má duše velebí Hospodina (Lk 1,47). Pro setníka Kornélia není ovšem zrovna bezpečné připojit se k Mariině chvalozpěvu, protože když vyvyšuje Boha, snižuje tím císaře.
Tu Petr promluvil k mužům, kteří s ním přišli z Joppe: „Hle, tito lidé přijali Ducha svatého stejně jako my. Kdo z nás by si troufal odepřít jim vodu, aby byli stejně jako my také pokřtěni?“
A tak toho dne Kornélius a jeho druhové přijali svatý křest. Požádali Petra, aby u nich zůstal ještě několik dní, a spolu lámali chléb a pili víno.
Apoštolové a bratří v Judsku se dověděli, že i pohané přijali slovo Boží. Jen co se Petr vrátil do Jeruzaléma, začali ho kárat: „Co to o tobě slyšíme, že jsi šel na návštěvu k neobřezancům a jedl jsi s nimi?“
Na to jim Petr vyprávěl o svém vidění na střeše domu koželuha Šimona, o třech mužích z Cesareje, kteří přišli do Joppe na andělův příkaz, i o těch sedmi, kteří – včetně Petra samotného – na vlastní oči viděli, jak Duch svatý sestoupil na pohany v Kornéliově domě „stejně jako na počátku na nás“.
Takže ten příběh slyšíme od Lukáše už potřetí. Tak jako jinde třikrát vypráví, jak se Pavel obrátil k Mesiáši, zde nám třikrát vypráví o Petrovi, jak se obrátil k pohanským národům, gójím.
„Všude bylo cítit, že je Bůh u díla – v Joppe, na cestě do Cesareje, i v Kornéliově domě. Tak jak bych jim mohl odepřít vodu, jak bych jim mohl bránit ve křtu? Voda pročišťuje, vystupuje z břehů Izraele, touží se rozlít do všech končin země, a tak je to správné, bratři. Pole je tento svět.“
Bratří se upokojili a velebili Boha: „Tak i pohany povolal Hospodin k pokání, aby dosáhli života!“