Život, pravda, symbol
Čekání na Ricoeura bylo relativně dlouhé. Vydání pro samizdatové Oikumené v překladu Miloše Rejchrta vychází nyní poněkud přepracované (1993) v úpravné knižní podobě. Tentokrát je výbor Ricoeurových statí „Život, pravda, symbol“ obohacen o rozhovor s tímto významným francouzským filosofem a kratší studii z pera jiného francouzského filosofa Jeana Lacroixa (v překladu Jana Sokola).
Byl-li směrodatnou postavou pro značnou část starší generace teologů J. L Hromádka, je Paul Ricoeur jednou z duchovních autorit, které inspirovaly zejména generaci „libštátnickou“ a generaci následující. V knize se setkáme s klasickými Ricoeurovými tématy, z nichž za všechny snad sluší připomenout: „Symboly neexistují bez interpretace… symbol je onen nadbytek smyslu, který volá po dešifrování; symbol nepřekáží rozumu, nýbrž jej podněcuje; symbol vybízí k myšlení, symbol je jitřenkou smyslu. Ale problémem se stává sama interpretace; neexistuje interpretace pojištěna proti všem rizikům.“ (s. 163)
Moc víry a víra v moc
Jednotlivé stati právě vydaného sborníku J. S. Trojana Moc víry a víra v moc (1993) čtenáři dostávali dříve po kapkách – při vzácné příležitosti ordinace či instalace některého z kazatelův době totality. Dělo se tak často za nesouhlasného mruku jiných kolegů, kteří s nevolí trousili, ze se tady zase sešla skoro celá „Nová orientace“ ke svým nekalostem. Toto církevní ovzduší nelze zapomenout při četbě statí o moci, protože velmi záleží na tom, zda čteme z pozice nezajištěných, nebo zda se ztotožníme s postojem „chytřejších“, kteří analýzám moci nevěnovali pozornost a právě proto moci naletěli.
Tehdejší církevní ovzduší není sice jediným výkladovým klíčem nově vydaných statí, ale porozumění genezi těchto statí vede k pochopení některých mechanismů, které jsou přítomny v každé době ve stejné nebo modifikované podobě: „Protireformační patent Ferdinanda II. z července 1627 může sloužit jako prototyp diskriminační teorie. Radí se mezi smutně proslulé dokumenty, které musí s povděkem jako zdroj inspirace přijímat každá násilnická vláda. Jeho základní ideologické schéma je poučné: vykresluje nejprve v růžových a zidealizovaných barvách vládu Karla IV. a dvě stě let pohnutých českých dějin, které významně poznamenaly Evropu a jsou zdrojem inspirace pro pozdější epochy, odbude jedinou větou: vloudily se do tohoto našeho dědičného království (z nedbalosti) všemožné bludy a kacířstva.“ (s. 117)
Trojanovy analýzy jsou platné i dnes, tak jako sondy H. Arendtové, či B. Komárkové, i když P. Ricoeur či M. Novak ukazují ještě na další aspekty moci.
Dopisy příteli
psal Ladislav Hejdánek v roce 1977. Nejen jeden přítel, ale i přátelé další tehdy na dopisy netrpělivě čekali. Souhrnné samizdatové vydání měli k dispozici jen někteří. Dnes je nabízí edice Oikúmené, ale chce dnes někdo odhalovat v minulosti něco inspirujícího? Kdo má chuť zdržovat se minulostí? Někteří už dokonce, říkají, že je zbytečné se v nějaké minulosti šťárat. Někteří decentně mluví o zpětném zrcátku. Nezájem o naše kořeny je podstatnou složkou konzumní mentality. Jsou jí poznamenáni i ti, kteří za totality neprožili příliš mnoho let a teď – často jen s despektem – hledí na minulost. Dopisy nás uvedou doprostřed atmosféry a problémů, které se dnes mohou zdát absurdní. Ale těžko porozumíme mechanismům jakékoli moci, když obnažená střeva“ moci tehdejší nám budou páchnout jen zatuchlinou dávných let. Dopisy jsou sondy k jednotlivým problémům, z nichž některé se nám opět vracejí, protože se tenkrát nevyřeší. A – jak Ladislav Hejdánek připomíná – radikálně se neřeší ani dnes, protože se nejde ke kořenům (radix).