je určena zejména těm, kteří tuší, že žijeme v přelomovém období. Možná pokrčíme nevěřícně rameny, protože jeden radikální přelom (i teology posvěcovaný) započatý „Velkou říjnovou socialistickou revolucí“ jsme naštěstí již přežili. Podobně skeptičtí jsme vůči náboženským apoštolům nového věku (New Age, Děti Boží, Svědkové Jehovovi, Církev sjednocení – moonisté, aj.), ale i apoštolům nového středověku (Umberto Eco). Jsme skeptičtí vůči myslitelům, kteří srovnávají dnešní krizi s nezadržitelným hroucením západořímské říše (M. C. Putna – Literární noviny 17/93) anebo dokonce mluví o konci dějin (Francis Fukuyama).
Je zbytečné se ptát, která ’civilizace neprocházela krizemi. Naše otázka by měla znít: která civilizace reflektovala své krize a nalezla vždy znova řešení, které za nějaký čas bylo zase přehodnocováno?
Hans Küng přehodnocuje: a tak vytyčuje základní milníky pro budoucí společnou cestu na začátku příštího tisíciletí. Svou knihu považuje za programový spis, který by „nevznikl, kdyby tu nebyly aktuální výzvy přítomnosti“. (s. 9) Dosavadní studium křesťanství, jiných náboženství a evropského humanismu ho vede k přesvědčení o nutnosti étosu pro celé lidstvo. „V posledních letech. mně bylo stále jasnější, že jeden svět, v němž žijeme, má tehdy naději na přežití, když v něm nadále nebude existovat prostor pro různá, rozporná a dokonce navzájem si protiřečící etická učení. Tento jeden svět potřebuje základní étos; tato jedna světová pospolitost jistě nepotřebuje jednotné náboženství nebo jednotnou ideologii, ale potřebuje nějaké jednotící, spojující normy, ideály a cíle.“ (s. 9)
Küng nehledá spojence v sektách a náboženských společnostech, které zatím vítězně táhnou Evropou. Partnery pro rozhovor nachází mezi „velkými“ náboženstvími jako je islám, židovství, buddhismus, hinduismus, taoismus. Obsahují elementární prvky lidskosti (s. 60), usilují o blaho člověka (s. 60), redukují spleť náboženských nařízení na zlaté pravidlo (s. 62), zdůrazňují mravní motivaci (s. 63) a spějí k eschatologickému horizontu (s. 63). Clem rozhovoru není vytvoření jednoho světového náboženství, ale ukončení nesnášenlivosti a žití v míru (s.64n).
Küngovo nové zhodnocení pojmu náboženství je provokující pro ty, kdo uvěřili sloganu, že křesťanství není náboženství a mluví raději o životě víry, než o náboženství. Neberou vážně upozornění fenomenologie náboženství, že křesťanství náboženstvím je. Termín „život víry“ (oproti reflexi víry) je přinejmenším stejně mnohoznačný jako termín „náboženství“. Naše století začalo klást otázky jinak než století devatenácté. Kvantová fyzika, fenomenologie filosofická i teologická, lingvistika, vývojová psychologie, vědecká metodologie (K. R. Popper, T. S. Kuhn, D. R. Hofstadter) změnily způsob kladení otázek a tedy i způsob kritiky náboženství. Fenomenologie náboženství – u nás reprezentovaná Milanem Mrázkem (Jan Heller, Milan Mrázek, Nástin religionistiky, Kalich 1988) nese zřetelné stopy kritického vyrovnání s některými tématy, formulovanými mysliteli 20. století. Teologická i filosofická reflexe víry tedy smí kladně zhodnotit náboženství, pokud nechce setrvat u interpretace náboženství, jak ji představují Feuerbach či Freud a často i jejich kritikové. Mrázkovo hodnocení náboženství spíše souznívá s některými analýzami právě Hanse Künga, než O. A. Fundy, J. Šafaříka, K. Bartha či D. Bonhoeffera. Ti sice kriticky navazují na některé moderní myšlenkové směry, ale kupodivu reagují na kritiku náboženství, jak ji založilo století devatenácté.
Küng není přinucen k novému zhodnocení náboženství důvody sociologickými (s. 50), tj. že náboženství nenahradil ateistický humanismus (Feuerbach), ateistický socialismus (Marx), ateistická věda (Russel, Freud), nihilismus (Nietzsche). Náboženství není pro Künga projekcí lidských nenaplněných tužeb, únikem do nadsvětna, obřadnictvím, ani pozváním do náboženského ghetta. Náboženství vidí jako rozhodující stimulátor a motor společenských změn (s. 52), aniž by redukoval náboženství jen na veřejnostní problematiku. Tuto úlohu přiznává nejen křesťanství, ale i náboženstvím ostatním. „Náboženství mohou šířit důvěru v život, ochotu pomáhat, toleranci, solidaritu, kreativitu, sociální angažovanost, mohou podporovat duchovní obnovu, společenské reformy a světový mír“ (s. 51). Küng důvěřuje v sílu náboženské obnovy navzdory tornu, že náboženství se projevovala často jako „autoritářská, tyranská a reakcionářská“ a byla „zdrojem strachu, zatvrzelosti, intolerance, nespravedlnosti, frustrací a sociální abstinence“ a legitimovala nebo inspirovala „nemorálnost, společenské neshody a národnostní války“ (s. 51).
Küng kriticky navazuje na A. Toynbeeho (s. 111), Eliadeho (s. 112) a Tillicha (s. 112). Odmítá Hegelovo (s. 105) i Spenglerovo (s. 107) pojetí dějinného rozvoje. Hledá spojence mezi průkopníky mezináboženského dialogu: Martin Buber, Wilfred C. Smith, Raymondo Panikkar (s. 104). Nechce se stát náboženským specialistou, který nebere ohled na metodology moderní vědy jako je Thomas S. Kuhn (s. 114). Proto, v návaznosti na převratné metodologické objevy 20. století, mluví Küng o vytváření nového paradigmatu – základních podmínek, které se stávají pro dnešní dobu určující.
Při vytváření nového paradigmatu nemizí z horizontu Küngova myšlení sekularizovaný svět (s. 114) – ani jeden z jeho nejzávažnějších plodů: lidská práva (s. 84). Ta podle něj náleží mezi civilizační výzbroj – k všeobecným požadavkům pravého lidství, k němuž i ostatní náboženství přispívají svým dílem (s. 87).
Küng neznehodnocuje profánní svět. Nevytáhl do boje proti sekularizaci. Nenoří se do záplavy náboženskosti. Neruší transcendenci. Nespěje k jednotnému (synkretickému) náboženství (s. 121) Je si vědom, že společně se svými předchůdci a partnery v dialogu vytváří nové paradigma, které již má určitou mezinárodní ozvučnost (s. 114). Nechce jednotlivá náboženství znivelizovat. Usiluje o dialog a náboženskou snášenlivost na rovině humanitní. Tak vznikají předpoklady pro celosvětový mír. Smír je předpokladem, postmoderního světa (s. 125). Postmodemimus však definuje jinak (s. 13–16) než jsme zvyklí od českých postmoderních myslitelů. Küng nebojuje proti idejím, pravdě, transcendenci boží, náboženství, institucím. Nevidí v nich nutnou prapříčinu dalších dějinných katastrof. Smír nevidí ve vymýcení idejí. Hledá spíše to, co nás spojuje a co je přítomno i v jiných náboženstvích: humanitu.
Jako první krok smíření mezi náboženstvími navrhuje Küng smír mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem (s. 121n). V Evropě se tento krok zatím nedaří. Usvědčuje nás latentní i faktický antisemitismus a nedůvěra či pohrdání vůči muslimům. Bezradnost Evropy vůči Bosně jen potvrzuje naše neporozumění době postmoderní – postmoderní v interpretaci Küngově. (Hans Küng, Světový étos – Projekt, Zlín 1992, Archa – v překladu Karla Flosse a Břetislava Horyny).