Čtení: Matouš 10,34–39 Text: Matouš 8,14–17
Mt 8,14–17: Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho. Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“
Sestry a bratři, nedávno se mě jeden člověk při návštěvě ptal, jak rozumím evangelijním příběhům o uzdravení. Odpovídal jsem asi dost nejistě a škobrtavě. Přiznám se, že i ve mně vyvolávají mnoho otázek.
Pracoval jsem dlouhou dobu s lidmi se zdravotním postižením. A tak na jednu stranu vím, jak je tělesné i mentální zdraví důležité. Na druhou stranu ale také vím, jak právě tyhle příběhy mohou lidi s postižením ranit a zle zasáhnout. Třeba nadějí, kterou vzbudí a která se pak nenaplní, a oni se propadnou do ještě hlubší beznaděje. Nebo když při nich věřící kladou důraz na víru a citují přitom častou Ježíšovu odpověď „Jdi, víra tvá tě uzdravila“, a místo pomoci a úlevy jim tak jen nakládají další břímě pochybností a otázek, že tedy asi nevěří dost dobře, když se neuzdraví.
Možná proto evangelista Matouš vypustil v té epizodě, kterou jsme četli, jakoukoli zmínku o lidské iniciativě. Neobsahuje žádný rozhovor, ani náznak prosby a přímluvy. Nepadne tu ani slovo o víře. Jeho zpráva je maximálně stručná. Zůstává jen holá kostra. Ježíš tu jedná bez jakéhokoli podnětu zvenčí. Snad tím chce Matouš naznačit, že Ježíš pomáhá i tam, kde ho o to nikdo neprosí, kde si o to nikdo neřekne a žádnou víru neprojeví. Stačí, že Ježíš vidí lidskou nouzi. On sám si jí všímá. Jeho milosrdenství není ničím podmíněno. Vychází prostě z jeho dobré vůle.
Jaký význam pro nás ale může mít tahle úsečná zpráva o uzdravení z horečky? Má potvrdit Ježíšovu moc? Ale nad čím? Nad horečkou? Nad nějakou virózou? Rozumějte, teď se neptám, jestli se to mohlo nebo nemohlo stát, ale co by to pro naši víru znamenalo. Že je Ježíš alternativa k paralenu, penicilinu nebo priznicu? Nebo že máme, co se týče zdraví, spoléhat víc na Ježíše než na medicínu? Máme doufat, že nás horečka zázračně opustí, když budeme v modlitbě s Ježíšem, když ho – obrazně řečeno – pozveme do svého domu? Dělá tohle opravdu někdo? Třeba i z těch, kdo, jak říkají, berou bibli doslova – že by šli při chřipce místo do lékárny do kostela?
A navíc – potvrzovala by taková svědectví opravdu Ježíšovu jedinečnost? Medicína přece zvládne totéž. A alternativních léčitelů je také dost. I z prvního století se o nich dochovaly zprávy. Zázračná uzdravení se dokonce přičítala i císaři Vespasiánovi. Vzdáváme Bohu skutečně slávu a čest, když Ježíše zařazujeme do té společnosti léčitelů?
Zase, rozumějte dobře, všechny tyhle otázky nezpochybňují ani bibli, ani Ježíše a jeho moc. To jsou otázky nad tím, jestli tomu Matoušovu příběhu dobře rozumíme, když ho chápeme prostě jako zprávu o zázračném uzdravení. Jsou to pochybnosti o mně, o nás, ne o Bohu. Ježíš přece sám víru, která staví na zázracích, často brzdil a výslovně odmítal. A apoštol Pavel v tom pak pokračoval.
Proto vám chci nabídnout ještě jiný pohled na ten Matoušův příběh. Souvisí s tím, co jsme z evangelia slyšeli na začátku od stolu Páně a inspiroval mě k němu holandský teolog Nico ter Linden. On si totiž všiml něčeho, čím je ta krátká epizoda jedinečná. Ježíš v ní vstupuje do rodinných vztahů. Zbavuje horečky Petrovu tchyni. Nepřímo se tak dozvídáme něco, o čem většinou při čtení evangelií vůbec neuvažujeme, co nás běžně ani nenapadne – totiž, že byl Petr – a nejspíš i ostatní Ježíšovi učedníci – ženatý. Měl ženu, rodinu, možná i děti. A to všechno, jak sám říká v 19. kapitole, kvůli Ježíšovi opustil a šel za ním.
Možná, že v téhle souvislosti uvidíme tu jeho rozpálenou tchyni trochu jinak než z lékařského pohledu. Nebyla náhodou celá ta její horkost z toho, jak byla dopálená na svého zetě, který kvůli nějakému potulnému kazateli zahodil svou práci a obživu, klidně si odešel a na to, co bude s její dcerou a celou rodinou, vůbec nemyslel? Copak při svatbě v synagoze slavnostně nesliboval, že se o ni postará, že s ní bude v dobrém i ve zlém? A neměla Petrova tchyně nakonec dopal na samotného Ježíše, který jejího zetě takhle pobláznil?
Nevím, jak vy, ale já jako otec dcery bych dopal měl. A myslím, že právem. Člověk je přece odpovědný za toho, koho k sobě připoutá. Tohle je možná konkrétní příklad toho, na co Ježíš o kousek dál připravuje svoje učedníky: „Nemyslete si, že jsem přišel na zemi uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ S Kristem vstupuje do života vyšší odpovědnost, která má přednost i před rodinnými pouty, a může proto mezi těmi nejbližšími způsobit veliká napětí. Může je postavit proti sobě.
Je to pro nás vůbec přijatelné, že by bylo něco důležitějšího než rodinné vazby? A dovedeme to přijmout nejen jako ospravedlnění a obranu vlastního postoje, ale jako něco, co může zasáhnout a ohrozit nás a naše blízké? A co pak s tou konkrétní, třeba i hmotnou odpovědností za druhé? Ta přijetím té vyšší odpovědnosti prostě padá? A co s odcizením a napětím, které to způsobí? Ty jsou prostě dané? S těmi zkrátka nic dělat nejde? Nebo je máme dokonce považovat za kříž, který potvrzuje naši víru? Kolik rodinných vztahů je právě takhle zablokováno, a víra jako by byla jenom důvodem, že to zkrátka jinak nejde. Ale co když je ten příběh o Petrově tchyni právě o tom? Totiž, že to osudové není. Že je v Kristu moc, která i takové napětí, které souvisí s vyšší odpovědností, překonává; že se s ním něco dělat dá, aniž by ji člověk prostě vzdal.
A jak nebo co? To si netroufám úplně jednoznačně říct. Příběh výslovně žádný návod nenabízí. Ale snad z něj lze něco vytušit. Ježíš vstoupil do Petrova domu. Neuhnul před tím setkáním s rozpálenou tchyní. Dotkl se její ruky. Možná jde právě o tu blízkost, která nezaujme jenom obrannou nebo bojovou pozici, která ten dopal jen zdálky nesoudí a nehodnotí a vlastní postavení neospravedlňuje. Možná jde o překonání toho odstupu, ve kterém konfliktu raději uhýbáme. A možná jde o solidaritu, ve které i tíhu téhle situace bereme na sebe a jsme ochotni ji nést.
Minulou neděli jsem u příběhu o uzdravení malomocného říkal, jaký význam v něm má dotek. Podle zákona se jím člověk stával stejně nečistý jako malomocný. Dotekem Ježíš opouštěl svou zajištěnou pozici. Sdílel s ním jeho úděl. Nehleděl jen na to, aby z toho sám vyšel jako čistý.
Co když má i v tomhle případě dotek stejný význam? Co když právě tenhle přístup může horké hlavy zchladit. Ježíš se dotkl její ruky a horečka ji opustila. To nejspíš není o čarovné moci, kterou každý neduh zmizí, ale o té solidaritě, která v krizích jenom nehledá viníka, ale dokáže jejich tíhu sdílet a nést. Včetně toho hněvu, který může naše rozhodnutí víry vyvolat. Však celý ten úryvek evangelia ústí do citátu z proroka Izajáše: „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“
S Ježíšem vstupuje do života nejen vyšší pravda a odpovědnost, které mají přednost i před rodinnými vazbami, ale také láska, která se nedistancuje ani od těch, které to rozpálí, a solidaritu s nimi nevzdá.
Věřím, že právě moc této lásky nám evangelia zvěstují, abychom se nebáli a sami mohli naplnit zákon Kristův a jedni druhých břemena nést s důvěrou, že to není povinnost, ale naděje. Amen.