Roku 1966 vyhlásila Organizace spojených národů 21. březen jako Mezinárodní den k překonání rasové diskriminace. Bylo to v reakci na smrt 69 lidí, zastřelených policií v jihoafrickém Sharpeville 21. 3. 1960. Roku 1979 se tento den proměnil v týden aktivit na vyjádření solidarity s oběťmi rasismu. V západní Evropě se postupem času rozšířil na Týdny proti rasismu, které v nejdelší variantě trvají od 15. března (Mezinárodní den proti antimuslimskému rasismu) až do 8. dubna (Mezinárodní den Romů). V ČR organizuje Týdny proti rasismu farář pro menšiny Mikuláš Vymětal. Z toho letošního zaslal redakci řadu kázání a promluv, které při bohoslužbách během těchto Týdnů zazněly. Kázání odrážejí snahu poctivě teologicky resp. biblicky se s tématem vyrovnat. Zároveň z některých prosvítá, jak je téma při veřejné bohoslužebné prezentaci, resp. konfrontaci s posluchači různých zkušeností a postojů náročně uchopitelné a jak si na ně v církvích teprve „zvykáme“. V následujícím textu přinášíme úryvky z promluv.
Nebudeš nenávidět
… Bůh miluje jinakost, protože láska k Bohu se projevuje odlišnými způsoby. Tak jako jsme se my lidé naučili různými způsoby milovat sebe sama i mezi sebou navzájem, projevujeme tuto lásku, která je především duhovým spektrem lásky i ve vztahu k Bohu. Proto Bůh odsuzuje nenávist mezi lidmi. Ibn Ezra ve svém komentáři k verši z Lv 19,17 (Neměj ve svém srdci nenávist vůči svému bratru) říká, „pro nenávist, která panovala mezi lidem Božím, byl zbořen Chrám.“ Proč? Protože láska je součástí Božího Zákona, a pokud si Boží lid toto přikázání „milovat bližního“, nevštípil do srdce, nemohl milovat Boha. Ramban ke stejnému verši dodává: Protože ti, kdo nenávidí člověka, skrývají ve svých srdcích svou nenávist. Jak se říká: „Kdo vyznává lásku k Bohu (v textech vyznání víry Dt 6,4–9) a nenávidí, lže navenek i sám sobě.“ Dále komentuje: „Verš říká, že nebudeš nenávidět svého bratra ‚ve svém srdci‘. Zákon ale zakazuje veškerou nenávist, i když se děje otevřeně, ne pouze ve tvém srdci.“ … Emmanuel Lévinas upozorňuje ve svém díle Míra lidství, na biblický příkaz „Nezabiješ“, který chápe jako základní prvek vztahů v lidské společnosti. Vysvětluje, že „v odrazu tváře toho druhého, jsme schopni nejlépe poznat sami sebe, ale zároveň i toho druhého.“ Proto násilí, či nenávist při poznání tohoto druhého není myslitelná. Poukazuje přitom na tragédii šoa, kdy lidé v koncentračních táborech (Židé, Romové i homosexuálové), získávali čísla a ztráceli svá jména. Ona čísla jsou pak maskou, která překrývá jejich tvář. Maska, o které Lévinas mluví, má jediný úkol – dehumanizaci jednotlivce, na kterém se pak snadno páchá násilí. V tomto smyslu funguje i nenávist, podobně i jiné výše zmíněné hříchy, které vedou k nenávisti, jako maska na tváři bližního, která pro mě zakrývá jeho lidskost.
(Roman Zábrodský, Benátky nad Jizerou 21. 3. 2023)
Máš vládnout nad svým hněvem
…Střed je tam, kde jsme my nebo náš kulturní a hodnotový prostor. Vše, co je mimo střed, je zastřeno lehkou mýtickou tmou a může se tam schovat vše nepěkné, na co světlo dopadat nemá, co má být více či méně vytěsňováno. O prostoru mimo střed se toho nemusí tolik vědět a zároveň je jasné, že to správné se děje ve středu, mimo okraj. Linie Adama a Šéta je ta správná, Kain je omyl. Jenže! Podle tradice se Kainova linie přes Lámecha a Noeho, který si vzal Lámechovu dceru, zase po potopě vrací do hry, takže ani Kaina nemůžeme lehce přehlédnout. … Hněv v nás je, máme jej přemáhat, aby naše tváře nebyly sinalé, jak píše Genesis. Ještě před tím, než Kain udělá ten hrůzný čin, tak se ho Hospodin ptá: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Jinými slovy: ještě to můžeš změnit, zastav se a rozvažuj, máš vládnout nad svým hříchem, máš vládnou nad svým hněvem. Když se dokážeme hněvat na ty, které máme rádi, je vůbec možné abychom dokázali zvládat svůj vztek vůči těm, kteří jsou od nás vzdálenější? Kteří jsou mimo střed?
Další balvan lásky, který se po nás chce zdolávat, nacházíme v kontaktu s ostatními, kteří v Krista nevěří. … Jak je lehké si mezi svými popovídat, že ten jejich Alláh asi bude pěkný ptáček… nebo to božstvo s chobotem a několika rukama, není nějaké divné? Ano, tak si tak poklábosíme, jak jsme na tom lépe, jenže právě tam je začátek konce. Je to jednoduché. Stačí více akcentovat rozdíly mezi námi lidmi a pěkně od plic si o nich s blízkými popovídat. Utvrdit se v tom, jací kabrňáci jsme a jak ostatní jsou mimo. … A šupky hupky už tou staletími pěkně vyšlapanou cestičkou můžeme jít dál, mineme mnoho hrůz, které udělali majitelé pravdy s vědomím, že „my jsme přece lepší“ a oni jsou tak divní, vždyť se ani není co divit, že to tak dopadlo. Není pochopení, není trpělivost, není láska. Místo toho je hněv. Hněv na to, že se mi nedaří, na špatně zaplacenou práci, na nezdary, na špatně vychované děti, na sny, které se nestaly. A ten hněv chce ven a hledá cíl. Kde? Samozřejmě mimo střed. Proč? Vždyť důvody nejsou důležité….
Miluj bližního svého, jako sebe samého, píše se. Nebo v Janově listu: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Láska k člověku je lehká jen do chvíle, než nás ten druhý začne štvát. A pak stojíme jak ten Kain před Boží otázkou: Proč jsi tak vzplanul? A abychom se vůbec dostali ke Kristovu nároku na lásku k bližnímu, musíme si přestat lhát do kapsy.
(Erika Oubrechtová, Dobruška, kázání na Gn 4)
Učte se činit dobro. Hledejte právo.
Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov! (Iz 1)
Učte se činit dobro. Učte se. Nejkrásnější období života bývá dětství. Když člověk chodí do školy, dost často ji nemá moc rád, ale když z ní vyjde, tak na ní vzpomíná jako na krásné období života. Celoživotní vzdělávání je dobrá věc, protože vzdělávat se člověka baví. Hospodin nám radí – velkým i malým, že se máme učit celý život jednu podstatnou věc. Jakou? Učte se jednat dobře, činit dobro. Hebrejština je mimořádný jazyk, který dokáže dobře vyjadřovat intenzitu. Existuje slabý tvar, intenziv – tedy že něco je silné a causativ – tedy, že něco působí dále. Intenzita je i u slovesa TWB – být dobrý. Slabý tvar by se přeložil „učte se být dobří“. Limdů jtev. Intenzivní tvar by znamenal „učte se překonávat dobrem“. Dobro by pak mělo být čím dál tím silnější. Jistě si vzpomeneme na Ježíšovo slovo „učte se překonávat zlo dobrem“. Zde je však causativní tvar, tedy ten ze všech nejsilnější. Učte se dělat takové dobro, které způsobí, že druzí se budou stávat dobrými, takové, které se bude šířit. To je dobro způsobovací, že působí dál. Toto dobro má nějaký postup. Začne se tím, že člověk přestane jednat zle. Není to snadné, ale zase to není nic tak těžkého. Když přejdeme k dnešnímu tématu, myslím, že největší hřích, který se týká rasismu u nás, je rasismus myšlení a jazyka. Přestaňte jednat zle znamená tedy přemýšlejte nad svým myšlením, jaké myšlenkové stereotypy, které má člověk sám v hlavě, podporují rasismus. Přestaňte rasisticky mluvit. Nejen s příslušníky menšin, ale vůbec. Netolerujte, když někdo rasisticky či předsudečně mluví vedle vás. Když se nemůžete ozvat, tak odejděte či nenaslouchejte.
(Mikuláš Vymětal, Zbraslav)
Lidé, kteří to občas vezmou za nás
Mnohdy nás v našich povinnostech, v naší službě předčí ti, od kterých bychom to nečekali. Lidé bez křížku nebo kalichu na krku, lidé ze sousedství, kteří to občas vezmou za nás. Jako v příběhu o Jonášovi (Jon 1), námořníci se zdráhali splnit prorokovu výzvu, aby jej hodili do moře, že se tak zachrání. Když nebylo zbytí a jejich loď jako přikovaná stála na mořském středu a bouře neutichla, vzali Jonášova slova teprve vážně a hodili jej do rozbouřených vod. Buď, anebo…Jak bychom se zachovali my? Není naše loď na rozbouřeném moři nespravedlností výzvou, abychom se zbavili všeho svatouškovství a mluvili otevřeně o tom, že se nám vlastně vede dobře a že u velké části naší společnosti tomu tak není – myslím na nízké platy, na matky samoživitelky, na nerovnost v přístupu ke vzdělání. Mlčíme, a tak za nás mluví jiní, a ne vždy s dobrými úmysly. Zachrání nás velryba připluvší z Božího rozhodnutí? Nač ještě čekáme.
(Z kázání Richarda Vlasáka, Rumburk 26. 3. 2023)
Modlitba za Duchcov
Hospodine, Bože světa,
stvořil jsi nás tak, že jsme každý jiný – lišíme se vzhledem, barvou kůže, názory, povahou. Některé věci nás však skoro všechny spojují – touha po dobrém životě, po lásce, po tom, aby nám ti druzí rozuměli. Naše odlišnosti se mohou doplňovat a společně můžeme vytvářet kousek krásného a harmonického světa. Ale nedaří se nám to. Neumíme se domluvit. Bojíme se těch druhých – a často zbytečně. Prosíme tě o moudrost k chápání druhých, o toleranci, o soucit.
Myslíme nyní na Duchcov a na ty, pro které je domovem. Prosíme za ty, kteří se v něm špatně cítí – za ty, kterým někdo ublížil, manželský pár, který byl ztlučen, ale také za ty, kteří jsou z toho křivě kolektivně obviňováni. Prosíme tě i za ty, které zaslepuje vlastní pocit spravedlnosti a chtějí ji vzít do vlastních rukou. Lékaři lidských duší, prosíme – uzdravuj vnitřní zranění, otevírej oči zaslepeným, uč toleranci a přátelství, osvobozuj od vzájemného strachu, který tak často vůbec není opodstatněný. Dej, ať se dobře žije i obyvatelům Duchcova, těm chudým i bohatým, těm s tmavou i světlou barvou kůže.
A nás, kteří v Duchcově nežijeme, zbavuj samospravedlnosti, uč nás chápat i ty, kteří myslí a vnímají jinak. Uč nás o druhých dobře smýšlet – i o Duchcovských.
Prosíme, dej nám zažít, že i v Duchcově se naplní, to, za co prosil už žalmista: „Láska a pravda se spolu setkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů.“
(Mikuláš Vymětal)