Genesis 2,8–17
Prostor, do něhož ses, člověče, narodil, je ideálním místem pro život. Podmínky k životu, o které ses nezasloužil, ale byl jsi do nich postaven, jsou skvělé, optimální, právě zde na Zemi jako nikde jinde. Je ti dáti všeliký strom – máš všechno, co potřebuješ. A všeliký strom je na pohledění libý: svět, v němž žiješ, je krásný, je nádherný na první pohled. A co víc –nejen na pohled, nejen pro oko, ale když jdeš do hloubky, když ochutnáš, pak zjistíš, že je to k jídlu, je to chutné, je to dobré. Život nabízí plody šťavnatého ovoce, je tu užitek a smysl. Ty máš, člověče, všechny předpoklady, abys mohl žít, abys mohl vychutnávat plodu do sytosti. Byl jsi postaven do zahrady Boží, ty žiješ v ráji.
Cože? Hned se musíme zděsit těch slov! To má být pravda, že žijeme v ráji? Tohle že má být ráj – náš šílený svět plný bolesti, bezpráví a utrpení? Jakýpak ráj! Mrtvá krajina severních Cech, kde už stromy nerostou! Léčebny dlouhodobě nemocných, narvané věznice, mezinárodní zvěrstva, život plný absurdity, svět plný svinstva! Žádný ráj! Kdepak, ráj si představujeme úplně jinak – tady žádný ráj není.
Ale ještě než pošleme tu myšlenku ráje do horoucích pekel, všimněme si, že i v božské zahradě jsou dvě možnosti cesty: uprostřed všeho stromoví je strom k životu, ale hned vedle je strom, který vede ke smrti. Život nabízí skvělé možnosti, ale je tu něco, co, se ochutnávat nemá, čeho se užívat nesmí, neboť to vede ke ztrátě ráje, ke ztrátě dobrých podmínek. Asi se budeme muset rozloučit s pohanskou, či spíše obecně náboženskou představou ráje jakožto místa sladkého nicnedělání a bezstarostných rozkoší. Ráj není stav mravní beztíže, kde si můžeš všeho zobnout, kde si můžeš všechno vyzkoušet. Ráj podle bible je dobrý prostor pro život, který můžeš buď udržet, anebo ztratit. Je to tvá svoboda: buď zvolíš cestu k životu, anebo cestu ke smrti; buď cestu důvěry a odpovědnosti vůči Stvořiteli, anebo cestu protibožskou, cestu nevěry.
Tímto pohledem viděno, žijeme v ráji, který ztrácíme. Dobrý prostor pro život maříme svou vinou, vyháníme se z ráje svým hříchem. Nezvládáme svobodu, nemáme dost odpovědnosti, dost síly, abychom ráj udrželi. Hospodin Bůh jako by nás přecenil, jako by nám dal příliš mnoho svobody – celý Starý zákon je jedním velkým vyznáním lidského selhávání, lidské slabosti.
V čem to vězí? Kde je ten strom, jehož užívání je tak nebezpečné, že se obrací proti nám, proti životu? Jak se projevuje naše nevěra?
Jde o strom vědění dobrého a zlého, tedy (jak někteří, vykladači míní) o strom vědění všeho. To je to nebezpečné, co maří ráj: když si sám začneš určovat, co je dobré a zlé, když si začneš myslet, že máš věci života a smrti ve svých rukou. To je to smrtící; to je hřích: když si začneš hrát na Boha. Tehdy se začne hroutit dobrý prostor k životu, když si začneš myslet – však já vím nejlíp, co je pro mě dobré, já sám si rozhodnu, žádnou vyšší autoritu k tomu nepotřebuji.
Žijeme v ráji, který ztrácíme. Dobrý prostor k životu proměnil se nám v mraveniště pyšných, falešných hráčů, kteří si hrají na Boha, kteří vidí sami sebe jako pupek všehomíra. Namísto pokory před dárcem života, před zdrojem všeho bytí, sedáme na lep kdejakému hadovi, který nám šeptá své řečičky – možná pěkně vypadající, lichotivé, avšak směřující do záhuby.
A tak svět vypadá tak, jak vypadá. Ale nemylme se, tady nejde o hřích těch druhých, naopak – právě tam, kde se nejvíc mluví o Bohu, tam had nejraději zpoza stromu vykukuje. Není právě dnes naše situace opět zneužitím, promarněním svobody? Jaký skvělý prostor k životu nám byl otevřen, jaký čas milosti v těchto letech prožíváme – a není to dnes právě církev, která propadá pokušení určovat sama a druhým, co je dobré a co zlé? Nehraje si tu církev na Boha, na jeho zplnomocněnce, kteří přece nejlíp musí vědět, co je pro lidi dobré? Není právě církev falešným hráčem, který volá k sobě, nikoli k Hospodinu? Netváří se církev, jakože ona a Bůh jedno jsou, když si hraje na jediného garanta duchovního života v národě? Nevyhání ve skutečnosti člověka dál od ráje?
To jsou nepříjemné otázky a každý, kdo se k církvi hlásí, ať se jimi zabývá.
Jaká je však alternativa? Skutečně je člověk vždycky tak slabý, tak nevěrný, že to zakázané ovoce nakonec okusí? Je vůbec možná naprostá poslušnost a odevzdanost Bohu? Je možno zvládnout a správně uchopit vlastní svobodu?
Je to náš úkol, naše poslání – střežit a obdělávat ráj, udržovat skvělý prostor k životu. V poslušnosti Hospodinu sloužit životu pro ostatní. Těžký úkol, po tom všem, co jsme řekli.
Ale naštěstí, není to dílo jenom naše. Ještě je tu řeka, která zavlažuje. V tomto světě nevysychá mohutný proud, který dává vláhu, který je předpokladem, aby dobrý čas trval, ano sílil. A tento proud vláhy jde do čtyř, tedy všech světových stran, do všech kontinentů a všech kultur. Je to proud Ducha Božího, proud vody živé.
Sotva by mohl křesťan nepomyslet v tuto chvíli na Krista Ježíše, jenž byl z Ducha počat a v jehož jméno jsme byli vodou v Duchu svatém pokřtěni. On taky prošel tím pekelným rájem našeho světa – od dřeva jeslí přes úklady hadovy až po dřevo popraviště. Ač sám jediný bez hříchu, jak věříme, vzal na sebe naši cestu ke smrti. Vzal na sebe náš hřích, z lásky k nám a v poslušnosti Bohu obětoval se jako Beránek vedený na porážku.
V Kristu Ježíši se nám otevírá nová naděje: láska je víc než hřích, oběť víc než determinace. Navzdory smrti skvělý prostor pro život trvá a sílí, ráj není ztracen navždycky. Nikdo z nás nemusí žít ani umírat v beznaději. Dokonce i vrah, který už visí na oprátce a k večeru má zemřít, není odmítnut. Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji, říká Ježíš tornu, kdo se k němu obrací. Duch Boží, Duch Kristův, zavlažuje srdce vyschlá a žíznivá, vede člověka k životu věčnému.
I ukázal mí potok čistý vody živé, světlý jako křišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed pak rynku jeho a z obou stran potoka bylo dřevo života, přinášející dvanáctero ovoce své a listí své ke zdraví národů. A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn Boží a Beránkův bude v něm a služebníci jeho sloužiti jemu budou. Amen