Co je teologie Text: Lukáš 10,25–37
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“
Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Kurt Tucholsky (německý židovský spisovatel) vypráví v jedné ze svých povídek scénku, která dobře charakterizuje, jak sekulární je naše moderní evropské prostředí. – Jakýsi otec jde se svým malým synkem městem a na rohu narazí na Armádu spásy. Ulicí ryčně zní: „Bůh tě miluje!“ Chlapec se zvědavě obrátí na otce a ptá se: „Tati, kdo to vlastně je, ten bůh?“
Kdo je to vlastně bůh? – To je ústřední otázka teologie, výsostné téma teologické fakulty. Theo-logia je „řeč“ o „bohu“. Na teologické fakultě „mluvíme o bohu“, pěstujeme bohosloví. I církev potřebuje, aby se teologicky, „boho-slovecky“ (vědecky) pracovalo. Mám za to, že jsme snad všichni vděční, že tu existuje svobodná teologická práce. Aby mohla teologie být tím, čím má být, a aby mohla sloužit církvi, musí být svobodná.
Při těchto bohoslužbách si připomínáme, že je tomu už devadesát let, co v Praze pracuje evangelická bohoslovecká fakulta. A také si právě v těchto dnech připomínáme, že je tomu už dvacet let, co tato fakulta může pracovat svobodně. Jsem osobně velmi rád, že jsem něco z této dějinné cesty vaší církve a vaší fakulty mohl spolu s vámi prožít a že jsem se na této cestě mohl podílet – od bytových seminářů a tajně organizovaných biblických přednášek přes tzv. sametovou revoluci až po utváření života církve a rozvíjení teologického studia v době svobody. V tom všem nás provází stále stejná zásadní otázka: Kdo to vlastně je, ten „bůh“?
V přečteném oddíle z evangelia se setkáváme s postavou teologa – vystupuje zde písmák, „znalec Tóry“ (každý teolog přece je, musí být odborník na bibli, biblista). Tento teolog má v úmyslu Ježíše vyzkoušet. Scéna se rozvine do malého rozhovoru … a my se jako sbor naslouchajících shromáždíme okolo těch dvou a budeme jim jako fórum zvědavých teologů naslouchat. – Tak nás situuje evangelista Lukáš; vypráví uvedenou scénu tak, abychom porozuměli, že zde běží o nás: tua res agitur. V tom, co se zde vypráví, běží o tvou spásu! Máme naslouchat, protože tato spása se pro nás děje právě nyní a právě takto.
Onen znalec Tóry, teolog, se Ježíše velmi angažovaně ptá na to jediné, pro co člověk vlastně žije: „Co musím činit, abych získal život věčný?“ – tedy pravý život, takový, který Bůh chce a který sám Bůh dává…
To je panečku otázka! Takovým dotazem že by měl být Ježíš zkoušen? Není to spíš jen otázka drzá, nestydatá? – Ano, teologové tak přece někdy mluvívají; poněkud studeně a jakoby cynicky i o těch nejpalčivějších otázkách a problémech… – Ale jak má člověk vlastně odpovídat, když se kladou zásadní, velké otázky?
Od židů je možné se přiučit, že v takovém případě bývá vhodným způsobem odpovědi prostě položit protiotázku. Ježíš, žid v této tradici vyrostlý, postupuje právě tak: „Ale ale, pán je přece sám znalcem Tóry!? A tam přece odpověď na tuto otázku máme… – Tak jakpak pán Tóře rozumí? Jakpak, pane teologu, čtete o této věci v bibli?“
My okolostojící a naslouchající tajíme dech. Jak písmák Ježíšovi odpoví? Neuslyšíme ale vlastně nic překvapivého. Sami bychom měli říct zhruba totéž. Také jsme přece prošli katechezí a známe, co může být „shrnutím celého zákona“, jádrem celé Tóry. – Přední a veliké přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5) … a druhé je tomu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lv 19,18).
Ježíš na to: „Tak jest. Amen. Dobrá odpověď! – Konej tak, a získáš život!“ My, okolostojící a naslouchající, jako svědkové rozhovoru nakonec hledíme na teologa. Co udělá? Je to zvláštní pohled. Náš písmák zrudl; asi se trochu stydí a je mu trapně. S tou pokušitelskou otázkou, na kterou si sám správně odpověděl, se před ostatními shodil. Aby si trochu ponapravil kredit a ospravedlnil se, položí Ježíšovi ještě jednu otázku. S tou snad Ježíš nebude moci být hotov tak snadno. Říká: „A kdo je můj bližní?“
Kruh okolostojících ztichne. Pokukujeme po sobě s otázkou v očích – taky’s to slyšel? K čemu vlastně máme písmáky? K čemu vlastně máme teologické fakulty? Teologie se přece ptá, kdo je „bůh“. Bude snad tato otázka teď umlčena?
Jistě, bylo by možné říct: Bůh?! – Ach, to dávno víme! To je přece ten Všemocný, Všudypřítomný, Vševědoucí, Stvořitel nebes a země, Věčný … a tak dále. Ptát se po bohu už dávno nikoho nezajímá. Zato ptát se po bližním, to je ono! – Kdo je můj bližní, kdo je můj socius? To pálí a trápí spoustu lidí! Proto je také mnohem zajímavější studovat sociologii než teologii…
Ale v církvi se snad přece jen v těchto otázkách ještě trochu orientujeme. Slyšeli jsme třeba od apoštola Pavla, že je „mnoho bohů a mnoho pánů“, ovšem pro nás jen jediný Bůh, totiž Hospodin, Bůh Izraele, a jen jediný Pán, totiž Ježíš Kristus (1K 8,5n). Nejhlubší otázkou je opravdu otázka po bohu – kdo to vlastně je, ten „bůh“? A proto nakonec máme a potřebujeme i teologickou fakultu.
Přeskočí snad evangelista Lukáš tuto otázku – tu otázku, na niž odpovídá „první a veliké přikázání“? Nikoli. Ale na otázku po „bohu Izraele“ lze odpovídat jen příběhem, vyprávěním. V tomto případě se přitom ukazuje, že ono vyprávění je vlastně podobenstvím.
Ježíš vzal teologovu otázku vážně a začal vyprávět.
Jakýsi člověk šel z Jeruzaléma cestou dolů do Jericha. Náhodou? Sotva. V Ježíšových podobenstvích tyto danosti nebývají náhodné. Musíme si jich dobře všimnout, abychom pochopili, oč tu běží. – Tedy: z Jeruzaléma, do Jericha. – A padl do rukou lupičů, kteří jej o všechno obrali, zbili jej a nechali ležet polomrtvého.
Tu po této cestě přichází také nějaký kněz. Uviděl ležícího, přešel na protější stranu cesty a kráčel dál. – Nějaký kněz; přichází od Jeruzaléma. Co tam asi dělal? Kněz, v Jeruzalémě, svatém městě…? Nejspíš se podílel na chrámové bohoslužbě, jako například Zachariáš, o němž Lukáš vyprávěl v 1. kapitole svého evangelia (Lk 1,8n). Tedy bohoslužba, liturgie; tento kněz se právě zabýval tím, co je praxí „prvního a velikého přikázání“ – milovat „boha“. Specificky: kněžskou službou v jeho chrámu.
Nyní tedy, přicházeje na cestě od první věty „Dvojpřikázání lásky“, narazí na větu druhou, na svého „bližního“. Na cestě leží jakýsi polomrtvý člověk. Ovšem kněz přechází kolem, svého bližního míjí, a tím míjí i výzvu druhé věty „přikázání“.
Kněz má ovšem následovníka, který jej doprovází a pomáhá mu: chrámového levitu (Nu 3,6; Ezd 6,18). V Ježíšově vyprávění vstupuje na scénu ve větě: „Právě tak i nějaký levita…“ – „Právě tak“, nezapomeňte tento výraz! Levita přichází „právě tak“ z Jeruzaléma; také zřejmě od své služby v chrámu. Při ní bývá knězi po ruce a stále jej následuje. V Ježíšově vyprávění tak činí nejen v praxi „milování boha“ podle první věty Dvojpřikázání, při chrámové liturgii, ale i v praxi „milování bližního“. I na cestě z Jeruzaléma následuje kněze: uviděl raněného, přešel na druhou stranu a šel dál.
Avšak jakýsi Samařan! – Ten určitě nepřichází od chrámové bohoslužby v Jeruzalémě. Právě proto zřejmě Ježíš volí pro svůj příběh tuto zvláštní postavu. Samařani přece nechodí k bohoslužbám do Jeruzaléma, mají svůj chrám na hoře Gerizím (2Mak 6,2). Ježíš o něm ve svém příběhu říká, že „byl cestující“; snad tedy obchodník, jedoucí na oslu z jeruzalémského tržiště… – A tento muž neuhýbá, naopak je solidární s polomrtvým člověkem a velice aktivní. Udělal pro zraněného vše, co jen lze v takové situaci udělat: Jeho rány vyčistil vínem a zklidnil olejem, ovázal… Nebožáka vysadil na svého osla, odvezl do hostince a tam ho dobře zaopatřil. Hostinskému zaplatil dopředu a slíbil třeba i doplatit víc, pokud by se náklady ukázaly být větší. – To je služba! To je diakonie!
A zde náhle Ježíš své vyprávění končí a přechází do otázky: „Co myslíš? Kdo z těch tří byl bližním tomu člověku, který upadl do rukou lupičů?“
Na scénu tedy opět musí náš teolog, znalec Tóry. A ukazuje se, že je teologem pozorným, bystrým. Zaslechl, že v Ježíšově otázce „po bližním“ došlo k obratu – ne „kdo je mým bližním“, nýbrž „kdo je bližním potřebnému“. Také pochopil, že se má identifikovat s oloupeným člověkem. Nadto se ale ukazuje, že dobře rozpoznal, že celé vyprávění je vlastně podobenstvím. V kulisách vyprávěného příběhu běží nakonec o výpověď o „bohu“ a o „člověku“ (bližním). – Takové rozpoznání přináší poctivá teologie, to je její služba; doufejme, že je přítomna také na naší pražské fakultě!
Kdo z těch tří „byl bližním“? Odpověď je zřejmá: no přece Samařan! – Jenže to právě náš teolog neřekl.
Pochopil nejspíš, že Ježíš svým vyprávěním mimoděk odpověděl i na onu nevyslovenou otázku „kdo to vlastně je, ten bůh…“; porozuměl, že Ježíšovo vyprávění je podobenstvím. – Kdo je můj bližní? Kdo se mi stal bližním? Kdo se ukázal být pro mne bližním? … Kdo je bůh? Kdo on vlastně je? – Jasně: vskutku „bohem“ je ten, jenž se v Kristu stal „mým bližním“.
Teolog proto dobře řekl: „…ten, jenž mu prokázal milosrdenství“. Teolog totiž ví, že termín „milosrdný“ je ve Starém zákoně jedním z nejzásadnějších a nejhlubších označení boha Izraele. A my jako teologové víme i to, že evangelista Lukáš používá termín milosrdenství (řecky eleos) pouze a výhradně o jednání boha, totiž o působení Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova!
Ještě jedna otázka zůstává otevřena: „A co mám dělat?“ – Jak mám reagovat na evangelium o Božím milosrdenství? K odpovědi nás navádí podvojná stavba Ježíšova vyprávění: Kněz v Ježíšově podobenství měl svého následovníka: „Jeden kněz… a právě tak jeden levita…“. Co tedy onen milosrdný Bůh? Má či bude mít i on svého následovníka? – Ježíš nakonec říká: „Ty, jdi a konej právě tak!“ Apoštol Pavel v jednom ze svých listů v tomto smyslu píše: „Buďte tedy následovníci Boha a choďte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás…“ (Ef 5,1).
Slavíme v těchto dnech devadesáté výročí teologické fakulty; slavíme dvacet let svobodného rozvíjení teologické vědy (bohosloví) v této zemi. Ovšem, je teologie – ptal se již Karel Barth – opravdu dobré označení pro naši vědu, pro naši bohosloveckou službu společnosti a církvi? Nebylo by spíš na místě nazývat ji theo-antropo-logie, boho-člověko-sloví?
Za fakultu, která takto rozumí svému úkolu, se v církvi smíme i nadále modlit. Amen.
Kázání při bohoslužbách 22. listopadu 2009 k 90. výročí Evangelické teologické fakulty v Praze. Přeložil Martin Prudký.