Text: Matouš 10,17–22 Čtení: Skutky 6,8–10 a 7,54–60
Sk 6,8–10 a 7,54–60
Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. …
Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
Mt 10,17–22
Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.
A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Bratři a sestry, přátelé,
máme dnes svátek prvomučedníka Štěpána a vážně to vypadá, že se ten svátek k idylickému ladovskému obrazu Vánoc nehodí, že to je vlastně trochu tragédie. Jenomže liturgický kalendář nám chce nejspíš naznačit, že když chce někdo nést celou zvěst o tom podivuhodném narození, bude ho to možná něco stát. A problémy nastanou ve chvíli, kdy se dostaneme pod povrchové zdání.
V našem čtení ze Skutků není úplně fér, že jsme přeskočili celé Štěpánovo kázání, vlastně jeho verzi příběhu lidí Boží cesty. Jestliže totiž o něco jde, tak o to, že Ježíšův příběh funguje v kontinuitě s ostatními příběhy, co máme v Bibli popsány, a my se můžeme skrze víru do toho samého proudu zapojit.
Štěpánova řeč je v závěru celkem skeptická, konstatuje, že pozvání bude odmítnuto a že se to tak dělo v průběhu dějin prakticky neustále: „Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali?“ Je to především svědectví o roztržce mladé církve křesťanské s judaismem, ale možná také o tom, že Štěpánovy problémy jsou pokračováním problémů, které měl Ježíš. Nejhorší je totiž domlouvat se o Boží cestě s věřícími lidmi. Právě u lidí, kteří o příběhu s velkým Pé už něco vědí, je riziko, že se zakopou ve svých pozicích a nebudou chtít postoupit dál. A budou trestat toho, kdo se je bude snažit z jejich zákopu vytáhnout.
Člověk by řekl, že zrovna ti ze synagogy Propuštěnců by mohli mít pro zvěstovatele evangelia nějaké pochopení, protože Ježíšova zvěst je přece z valné části pozvání do svobody… – a světe div se, zrovna těmhle ty Štěpánovy divy a znamení, tedy ne jen řeči, ale i pozoruhodné činy, nebyly dvakrát po chuti. Na vlastní kůži pak Štěpán zažije to, co Mesiáš, v kterého uvěřil: Je obviněn z rouhání, v překotném a nepříliš spravedlivém soudním řízení odsouzen a neprodleně popraven. Jeho posluchači nechtěli vzít příběh se vším všudy. Naopak rozhodli, že vyprávění příběhu s tímto vyústěním musí být neprodleně ukončeno.
Jak to souvisí s vánočními svátky, jak si to máme spojit s obrazem jesliček a zpěvem andělů? Myslím, že to má co do činění s hloubkou a způsobem vyprávění. Když se budeme rozplývat u voňavých jesliček s růžovoučkým jezulátkem a zapomeneme, že se to všechno přihodilo v neveselé historické době dvěma nepříliš významným lidem, co se nedobrovolně trmáceli krajem a nikdo je nepřijal, že ve vzduchu se nevznášel libý odér chvojí a svíček, ale smrad hospodářských zvířat a jejich výkalů, budeme z Vánoc okukovat jen komerční pozlátko. Když si nevšimneme, že to andělské provolávání „sláva na výsostech Bohu“ je především nadšením nad tím, že se Boží řešení objevuje v úplně marginální, velkým světem naprosto přehlédnuté události, uprostřed bídy, tak se maximálně staneme vděčnými konzumenty pochybné verze Vánoc, vhodné tak akorát pro nakupování.
Papež František poukázal ve svém štědrovečerním kázání na neoddiskutovatelný fakt, že scéna narození se v současnosti nejvýrazněji opakuje v uprchlických táborech, mezi lidmi, pro které se rovněž nenašlo místo pod střechou, mezi lidmi, kteří prchají před novodobými Herodesy. Když se článek s citacemi jeho štědrovečerního kázání objevil na českých zpravodajských serverech, hned se v diskuzních příspěvcích objevily stovky lidí pohotových k soudu a rychlému virtuálnímu kamenování. Asi vás nepřekvapí, že spousta těch internetových popravčích zdůrazňuje, že jsou věřící nebo dokonce příslušníci té církve, kterou František tak trochu šéfuje. Odmítají toto pokračování příběhu. V jejich hlasech se až podezřele často ozývá volání po násilí. Je to všechno až moc povědomé…
Bylo by snadné v takových chvílích propadnout skepsi a pravé vánoční depresi. Štěpánův příběh, jakkoliv mučednický, ale nekončí ve zmaru. Nevolá ke svým souvěrcům „pomstěte mou smrt,“ ale odpouští těm, kdo ho kamenují. Nevidí neslavný konec svých nadějí, ale vidí „nebesa otevřená“. Umírá ve víře, že dobrá zpráva ve své celistvosti přežije, že se někde ujme, že někoho zasáhne, že semínko opravdické víry vzejde a přinese užitek.
Nakonec přece i ten, který vykonavatelům trestu, exekutorům držel pláště a pak pronásledoval Štěpánovy souvěrce, se jednou za dramatických okolností úplně změní v Kristova člověka. Křesťané jsou povinni nést pokud možno nezkreslený celistvý příběh o Ježíšovi dál do světa. Občas za to slíznou zvlášť kyselou odměnu. Ale nikdy by neměli ztrácet naději. Amen.
(Zaznělo při společných bohoslužbách nekatolických církví na vlašimském zámku 26. 12. 2017)