Kázání Pavla Pokorného

Číslo

Čtení: Izaiáš 53 Text: Jan 20,19-31

Naše očekávání se upírá k tobě, Hospodine! Vždyť pro nás nejsi jen kořením života, nýbrž kořenem, který nás nese. Bože, vším na tobě závisíme, a kdykoli na tebe zapomínáme, podobáme se potápěči, který si odřízl šlauch s přívodem vzduchu, kdykoli tě opouštíme, podobáme se kojenci odmítajícímu mateřský prs. – Hospodine, Pane náš, veliké je tvoje jméno, tvé skutky dávají život, před tebou se skláníme a o tvou přítomnost stojíme. Amen

 Jan 20,19-31

Když pak byl večer toho dne, kterýž jest první po sobotě, a dveře byly zavříny, kdež byli učedlníci shromážděni, pro strach Židovský, přišel Ježíš, a stál u prostřed, a řekl jim: Pokoj vám. A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zradovali se učedlníci, vidouce Pána. Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; a kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou.

Tomáš pak jeden ze dvanácti, jenž sloul Didymus, nebyl s nimi, když byl přišel Ježíš. I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme Pána. A on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím. A po osmi dnech opět učedlníci jeho byli vnitř, a Tomáš s nimi. Přišel Ježíš, a dveře byly zavříny, i stál uprostřed a řekl: Pokoj vám. Potom řekl k Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný. I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj! Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.

Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před oblíčejem učedlníků svých, kteříž nejsou zapsáni v knize této. Ale tito zapsáni jsou, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život měli ve jménu jeho.

 

Tak se Tomášovi přilepilo přízvisko „nevěřící“. Nevěřil svým přátelům, bratřím učedníkům, kteří mu radostně oznamovali „Viděli jsme Pána!“ Začal si vymýšlet, chtěl vidět víc než oni, kladl si nesmyslné podmínky, chtěl se dotknout zmrtvýchvstalého těla. Tomáš se stal patronem skeptiků, remcalů, nedůvěřivců. Kdosi v církevních dějinách mu dokonce vyčítá: jaktože s těmi učedníky nebyl, když se jim Ježíš poprvé ukázal? To znamená, že Tomáš zanedbával společná shromáždění! Nedržel partu, vybočoval z řady!

Přiznávám, že je mi takový Tomáš sympatický. (Snad že je ve mně kus Tomáše?) Mám potřebu ho hájit – nejsnáze útokem na ostatní učedníky. Jakýpak „nevěřící“ Tomáš? Jaká byla jejich víra? Pán se jim zjeví, řekne „Pokoj vám“, dá jim svého Ducha, pošle je do světa – a co oni? Za týden se zase sejdou, celí vystrašení, zase za zavřenými dveřmi. Co bylo mezi tím? Mezi těmi dvěma nedělemi? Nebylo nic? Co to bylo za radost (když „viděli Pána“)? Co s nimi udělal dar Ducha? Přání pokoje? Jak plnili svěřené poslání? O nich se neříká, že „uvěřili“, ale nějak to předpokládáme. Jenže co je vlastně víra? Což na nich nemělo být vidět, že viděli Vzkříšeného Pána? Proč by zrovna jim měl Tomáš věřit?

Jsou učedníci předobrazem církve? Církve neděli co neděli orané, kypřené, osévané, zalévané Slovem Božím, dary Ducha svatého, přítomností Vzkříšeného, jeho požehnáním – a ono pořád jakoby nic? Anebo snad je ovocem Ducha, že oni Tomáše nepoučují, nic mu nevyčítají, vezmou ho mezi sebe, toho skeptika, a příští neděli jsou všichni spolu.

Tomáš do té chvíle vystupuje jako jeden z Dvanácti. Moc se neprojevuje, není ničím zvláštní (jako třeba Petr nebo Jan). Dokonce má přízvisko „Dvojče“ – a my nevíme, jestli měl pokrevního bratra nebo byl jen někomu podoben, možná jako by byl stínem jiného učedníka (v každém případě může dvojče o to hůře ukázat svou jedinečnost). Až teď Tomáš dostává tvář, osobitost – díky svému pochybování. Je to jeho slabost i síla. Pochybnost je slabost, ale přiznaná pochybnost je síla. Skrývaná pochybnost nás vnitřně oslabuje, podráží nám nohy, člověk pak vypadá jako něco, co ve skutečnosti není. Ale upřímně odkrytá pochybnost je výrazem odvahy, síly, ochoty hledat, výrazem otevřenosti, ochoty přijmout nové. A kolikrát ten, kdo vysloví něco, co se jakoby nesluší, co si neměl dovolit, kolikrát mluví i za druhé. Církevní otec Augustin říká: Tomáš pochyboval, abychom my už pochybovat nemuseli.

Ale – čeho se vlastně jeho pochybnost týkala? O čem pochyboval? Čemu nevěřil? Nevěřil ve vzkříšení? Nevěřil, že se učedníci setkali s živým Ježíšem? Nevěřil, že to byl skutečně Ježíš, ten Ukřižovaný? Tomáš žádá vidět Ježíšovy rány a vložit ruku do jeho boku probodnutého kopím. Jaký to dává smysl? Kdyby se chtěl Tomáš přesvědčit, že Ježíš žije, čekal bych, že bude chtít vidět spíše rány zahojené, zacelené. Kdyby se chtěl přesvědčit, že je to vskutku Ježíš, čekal bych, že bude spíše chtít vidět známou tvář a slyšet známý hlas. Kdyby se chtěl přesvědčit, že to není přelud, ale člověk z masa a kostí, snad by ho chtěl obejmout – proč však chce strkat své ruce do jeho otevřených ran?

Myslím, že má pro to důvody theologické. Vybavuje se mi slovo z proroka Izajáše o služebníku Božím, který byl pro naše hříchy bit a ztrápen a jehož ranami jsme zhojeni (spaseni!). Tomáš se nechce setkat jen s oživlou mrtvolou, ale se Spasitelem. Vůbec si nemyslím, že si Tomáš vymýšlí a chce něco navíc. Spíš jde k tomu docela základnímu – kým je Ježíš a co je to podstatné na jeho životě, ukřižování i vzkříšení.

A Ježíš Tomášovi dává za pravdu. Jakoby jen kvůli němu přichází znovu a opakuje se. Vychází vstříc Tomášovi a jeho pochybnostem, jde mu o něj. Jako Tomáš zápasí o víru, tak Ježíš zápasí o Tomáše: Nebuď nevěřící, buď věřící! Bohu záleží na naší víře. Buďte raději věřící než nevěřící.

Vychází nám vstříc? Je ochoten odpovídat na naše ujetosti, pochybnosti, otázky? Hledá každého v jeho osobitosti, v jeho svérázu? Anebo to jediné, co nám Bůh nabízí k věření, jsou Ježíšovy otevřené rány? Anebo – hledá Bůh cestu ke každému z nás v naší osobitosti, ale to, k čemu nás chce dovést, je pro všechny společné – táž jedna víra: jestli rány Kristovy jsou zrovna to, co ti dává smysl. Co dává smysl tvému žití, co ti dává žít tváří v tvář třeba nesmyslnému utrpení, co ti dává naději, odvahu, soucit?

Na tohle Tomáš odpovídá svým vyznáním: Můj Pán a můj Bůh.

Je to jakoby výkřik, zkratka. Někteří to chápou jako oslovení můj Pane a můj Bože, jiní jako sdělení ostatním To je můj Pán a můj Bůh, mně je nejbližší doplnění Ty jsi můj Pán a můj Bůh, protože jde o rozhovor mezi Ježíšem a Tomášem a mně připadá důležité, aby si to především vyříkali ti dva mezi sebou.

Tomáš, ten skeptik a pochybovač proslovil vrcholné vyznání celého Janova evangelia. Ani Petr ani Jan, ale Tomáš, ten nenápadný, ten vždycky jakoby ve stínu. (Ani farář ani kurátor ...)

Tomášovi sepnulo, Tomáš první propojil evangelium od počátku do konce, Alfu i Ómegu: Na počátku bylo Slovo ... to Slovo byl Bůh... Slovo se stalo tělem ... nepřišel, aby soudil svět, ale aby byl spasen svět skrze něho ...

To je takový objev, že nám evangelium ani neřekne, jestli Tomáš skutečně vložil svůj prst do rány v Ježíšově dlani a svou ruku do Ježíšova probodeného boku. Jako by to už nebylo důležité. A Ježíš jde ještě dál, když uzavírá: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Jako by sdílel Kazatelovu skepsi (nenasytí se oko hleděním aniž se naplní ucho slyšením), jako by sdílel s rabbim Simeonem ben Lakíšem uznání pro pohany, kteří se připojují k lidu Božímu později. Zmíněný rabbi říká: „Kdyby Izraelci na hoře Sinaj neviděli blesky, zemětřesení a neslyšeli zvuk trub, nepřijali by Zákon a nebyli by přijati do Božího království. A tu někdo, kdo nic z toho nezažil, se odevzdá Bohu. Může být někdo Bohu dražší než takový člověk?“ – Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili – je Ježíšův pozdrav, slovo povzbuzení těm, kteří přijdou se svými otázkami, pochybnostmi, se svým hledáním. Víra bez dotyku, bez vidění je možná a není menší. Záleží totiž na tom, komu jsi uvěřil, komu věříš. Amen.