Jakou důstojnost mají příslušníci jiných národů a náboženství?
Čtení: Mt 25,31–46
Text: Mt 5,7 + Mt 25,31–32a.34.37
Mt 5,7: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Mt 25,31–32a.34.37: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.‘ … Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?‘
Naši překladatelé bible nadepisují podobenství O posledním soudu, což pro nás může být nezvyklá myšlenka, protože o konci věků příliš nepřemýšlíme a Ježíše za soudce světa často neoznačujeme. Někteří lidé však s koncem světa počítají kvůli probíhajícím ekologickým katastrofám, ale asi by odmítli představu, že naše civilizace může zaniknout rukou člověka – násilnými akcemi, tak jako zanikly indiánské civilizace v 16. a 17. století kvůli ničivým úderům evropských křesťanských dobyvatelů. My starší v sobě i nadále nosíme dědictví minulého století. Byli jsme školeni a přesvědčování, že tak jako je nepopiratelný technický pokrok: od parního stroje k benzínovému autu, od manufaktury k automatizaci a robotizaci výroby, tak se prý také zákonitě vyvíjejí k stále větší dokonalosti společenské poměry. Žijeme prý v té nejlepší a spějeme k harmonické beztřídní společnosti. I předvolební rétorika dnešních politiků sází na kartu technického a společenského pokroku. Kdežto mnozí lidé minulosti – ve starověku, středověku i renesanci – se báli hrozícího konce světa.
Také někteří evangelisté mluví zdánlivě podobnou řečí, hovoří-li o Kristu jako o soudci, který vše rozhodne a rozsoudí – požehná nebo zatratí. Bibličtí autoři však většinou nejsou věštci či prognostici, kteří si troufají stanovit přesné datum konce všeho. O konci světa mluví jako o rozhodujícím soudu, který posluchačům vyjevuje, jaké lidské jednání má smysl. Mluví o budoucnosti kvůli dnešku. Touto logikou zvěstování byli vedeni proroci, evangelista Matouš, apoštol Pavel, církevní otec Augustin, Jan Hus a středověcí františkáni, čeští chiliasté, Jan Amos Komenský, renesanční umělec a znalec bible Michelangelo Buonarroti (1475–1564), moderní písničkáři 20. století ve zpěvníku Svítá nebo autor úvahy pro 26. listopad 2021 v Na každý den.
Konkrétně Michelangelo zpodobnil Krista jako soudce konce věků na mohutné fresce v průčelí v Sixtinské kapli v Římě. Na stropě kaple vyobrazil světoznámé stvoření člověka Bohem Stvořitelem a mnoho dalších biblických výjevů. Při vyobrazování Krista soudce byl inspirován biblickým podobenstvím o posledním soudu. Řečí obrazů vysvětlil jeho význam pro sebevědomou křesťanskou civilizaci počínající renesance a reformace – zbožným i bezbožným církevním funkcionářům i prostým lidem.
Podle Michelangela máme před tváří Kristovou všichni stejnou důstojnost, proto jsou na gigantickém obraze posledního soudu všichni velmi spoře oblečeni. Nemohou si na důstojnosti přidat zlatem protkávanými šaty či zlatem lemovanými botami nebo pozlacenými ostruhami, jak bylo tehdy zvykem. Smíme říci, že nahota je zde spíše výrazem očištění od všeho znečišťujícího, strhnutím závojů a masek naší přetvářky, pýchy do šatů oděné. Lidé, kteří tehdy chodili v šatech protkaných zlatem, tj. papež a další církevní i světští hodnostáři, vyčítali Michelangelovi, že zpodobňuje všechny jako chudé, včetně přímluvkyně Marie. A navíc, že anděly a tzv. světce či zbožné, proroky a prorokyně či antické věštkyně zpodobuje jako obyčejné lidi, jako Adama, Abrahama a další postavy. Geniální umělec a skvělý teolog se bránil: „Svatý Otče, v těch dobách lidé nenosili na sobě zlato, a ti, kteří jsou tam namalováni, nebyli žádní boháči, ale světci opovrhující bohatstvím.“ (Pijoan 6/35)
Michelangelo byl lepší teolog než tehdejší či někteří dnešní univerzitní učenci. Řečí obrazů provokativně tvrdil, že někteří věřící jsou nespravedliví a patří mezi zavržené kozly, mezi ty, kdo neprokazovali milosrdenství, ač si o sobě mysleli, že jsou zbožní, spravedliví. A dále vyobrazil, že mnozí příslušníci pohanských náboženství mají stejnou důstojnost jako křesťané, jsou také spravedliví – patří mezi ovce. Proto do bohoslužebného prostoru Sixtinské kaple vyobrazil Sibylu Delfskou a jiné.
Přesně vystihl intenci biblického podobenství o soudu všech národů světa. Všechny národy a skupiny lidí mají v zásadě stejnou důstojnost. Pohané i ateisté mohou být stejně milosrdní jako věřící v Hospodina, ač samotní v Hospodina nevěří. Proto je čtenářům podobenství srozumitelné, že se spravedliví pohané upřímně diví „Kdy jsme ti Pane posloužili?“ Kristus jim odpovídá – milosrdenství spojuje všechna náboženství, etická rovina je rozhodující před tváří Boží, nikoli vaše představy o Bohu a bozích.
Dovedete-li se vcítit do druhého, jste v božích očích také spravedliví. Rozhodující je, zda vidíte, že vedle vás žijí lidé, kteří potřebují humanitární nebo společenskou pomoc. Zda dovedete nasytit, navštívit ve vězení, obléci, očistit z pohanění, napojit toho, kdo žízní nebo touží po domově, protože se přehnalo kolem tornádo a všechno mu zničilo, nebo se rozvodnily řeky a zatopily celý region jako v Německu nebo jim vzal domov oheň v Kalifornii či Řecku; nebo je mu nespravedlivým vězněním zabráněno vydávat noviny a potřebuje morální podporu, vyjádření solidarity – jako třeba lidé věřící i nevěřící v Hongkongu nebo v Bělorusku.
Tak to chápal i Komenský, když uvažoval o krizi Evropy v 17. století. Napomínal křesťanské protestantské i katolické politiky, papeže i jezuity, aby přestali zotročovat jiné národy, mocensky manipulovat evropské věřící a dělat z nich nicotné poddané, kteří mají stejně malá práva jako afroameričtí otroci – tedy žádná. Komenský respektoval důstojnost lidí různých náboženství a konfesí: křesťany, Židy, muslimy, indiány – americké domorodce. Při reformování Evropy a následně celého světa počítal s tím, že i mezi indiány, muslimy a Židy budou reformátoři společnosti, kteří se zasadí o to, aby přestaly společenské sváry a války. Proto usiloval o to, aby platil Kristův přístup k příslušníkům jiných náboženství, jiných národů.
Evangelista Matouš, Michelangelo, Komenský, Martin Luther King, Hans Küng a někteří investigativní novináři církevní i necírkevní jsou pro nás připomínkou, abychom také dnes toužili slyšet o jiných náboženstvích víc, než nám nabízejí někteří povrchní žurnalisté, náboženští nevzdělanci jako Okamura, Hamáček, Babiš nebo president Miloš Zeman, kteří vynášejí rychlé soudy o křesťanských hodnotách i o islámu, a neví, o čem mluví. Soudí, aniž by připustili, že i v naší společnosti existují náboženské skupiny, které u nás organizují společenská setkání židů, křesťanů a muslimů, pořádají společné večeře, výstavy a přednášky. Náboženští nevzdělanci si nevšímají, že papež František již několik let vede dialog s židovskou synagogou a muslimskými imámy a že před dvěma roky spoluvytvořil s egyptským sunnitským Vysokým imámem Ahmadem At-tajjibem deklaraci s názvem Bratrství mezi lidmi, která souznívá s Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Jistě též víme, že náš synod ČCE pověřil faráře Mikuláše Vymětala za celocírkevního kazatele pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené.
Jestliže Michelangelo či Komenský, Martin Luther King či Hans Küng měli odvahu k dialogu s jinými konfesemi a náboženstvími, měli bychom se k probíhajícímu mezináboženskému dialogu připojit. A neměli bychom se na jiná náboženství dívat očima ateistů, nevzdělaných politiků či žurnalistů, kteří vidí jen to, co chtějí vidět a co jim jejich nevzdělanost dovoluje. Jsou v zajetí marxistických pověr a schémat o náboženství jako opiu lidstva. Náboženští nevzdělanci nepovažovali a nepovažují náboženství tohoto světa za zdroj milosrdenství, mírových aktivit, práv a povinností.
Pro nás je měřítkem mezináboženského dialogu a mezináboženských vztahů biblické podobenství o posledním soudu, které nestraší apokalyptickým běsněním, nýbrž vyzývá k snášenlivosti a službě potřebným. Stalo se inspirací pro tisíce těch, kteří rozpoznávají, že i příslušníkům jiných náboženství Kristus v podobenství žehná, a tedy je blahoslaví, ač oni samotní ho nevyznávají, neznají ho nebo ho považují „jen za proroka“: Blahoslaveni milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.
Budou proslulí jako synové a dcery, kteří a které se na něj obracejí jako na svého Otce a napodobují jeho starost o tento svět. Z evangelijního podobenství tedy vyplývá povzbuzení, z něhož vyrůstá i základní přesvědčení muslimsko-křesťanské deklarace Bratrství mezi lidmi (2019): „Víra vede věřícího k tomu, aby viděl v druhých bratra nebo sestru, které podporuje a miluje. Vírou v boha, tvůrce celého světa, tvorů a všech lidí (kteří jsou si díky jeho milosrdenství rovni), jsou věřící povoláváni vyjadřovat lidské bratrství péčí o stvoření a celý svět, a podporovat všechny lidi, zvláště ty nejpotřebnější a nejchudší.“
Velké Meziříčí 15. 7. 2021