Kázání Oliny Smrčkové

Číslo

Sláva Hospodinovy přítomnosti

Text: Exodus 33,12–23

Čtení: Žalm 48,1.15 + Deuteronomium 4,31–35

Mojžíš řekl Hospodinu: „Hleď, ty mi říkáš: Vyveď tento lid. Ale nesdělil jsi mi, koho chceš se mnou poslat, ačkoli jsi řekl: ‚Já tě znám jménem, našel jsi u mne milost.‘ Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“

Odvětil: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“

Mojžíš mu řekl: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! Podle čeho jiného by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš; tím budeme odlišeni, já i tvůj lid, od každého lidu na tváři země.“

Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“

I řekl: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“

Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“

Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“

Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“

ROZHOVOR je hlavním projevem a znakem vztahu mezi dvěma živými protějšky, které mají vlastní vůli, svobodu, odlišují se. Mluvíme spolu, abychom se o sobě navzájem něco dozvěděli, vyměnili si názory, pochopili myšlení a cítění toho druhého, přiblížili se sobě navzájem, sdíleli se. Ve své nejhlubší rovině umožňuje rozhovor setkání a přináší poznání a rozšíření pohledu. V dnešním oddíle vedou spolu rozhovor BŮH s ČLOVĚKEM Mojžíšem. Je to rozhovor zástupný – Mojžíš je mluvčím lidu: prostředníkem, tlumočníkem – občas i vyjednavačem a přímluvcem. Je to také rozhovor nadčasový – týká se širších souvislostí, než je pouhý okamžik na poušti pod horou Sinaj. Je založen a nesen Boží věrností a celkovým rámcem rozhovoru je Hospodinův záměr s člověkem. Jeho nekonečná milost a odpuštění, se kterou vztah – rozhovor s námi – v dějinách i v osobním příběhu každého z nás neustále obnovuje a vede.

O úzkém, vskutku osobním vztahu Boha k člověku vypovídají také osobní zájmena, která se v  textu hojně a v různých pádech vyskytují: „TY MNĚ říkáš, … JÁ TĚ znám, u TEBE je milost, půjdu S VÁMI.“ Již z jejich samotného výskytu můžeme vyčíst neustálé obracení se od JÁ k TY a bytí SPOLU. To je jádrem i pozadím celé slovní výměny mezi Bohem a Mojžíšem. Formování vztahu. Tvoření podoby společného bytí. Stanovení podmínek komunikace. Vymezení míry blízkosti – mohli bychom říci ve zkratce. Dnešní rozhovor je ve své podstatě ujasňování pozic mezi Bohem a člověkem. Stanovení pravidel a smlouvání o základní hranici mezi oběma. Ostatně, posuďte to sami. Sledujte se mnou, jak se rozhovor vyvíjí.

Dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost. Tato prosba Mojžíšův rozhovor uvozuje. V první řadě totiž jde o POZNÁNÍ BOHA: konkrétně – o poznání jeho jména, které vyjadřuje postoj k člověku, – a o poznání jeho vůle, která zase ví lépe než vůle lidská, co je dobré a co vede ke kvalitnímu životu. Která má směrovat mou cestu. Mojžíš Boží jméno již zná, vždyť se mu Bůh sám představil. Musel to být pro něj silný existenciální zážitek, zaslechnout hlas, který do prázdnoty života a mysli říká: JÁ JSEM!!!… Jsem Bůh tvých předků. …Jsem ŽIVÝ. … S tebou. … Tobě ku pomoci … VYSVOBOZUJI… Není divu, že Mojžíš na blízkosti a přítomnosti právě takovéhoto Boha tolik lpí. Že ho chce poznat blíže a že touží po jeho přízni pro sebe i pro svůj lid… Vždyť vztah, láska, pomoc, věrnost, sdílení, vzájemnost jsou v životě tím nejdůležitějším. Jsou jeho trestí, podstatou, smyslem. Bez vztahu je člověk žalostně sám: opuštěný a ztracený. Bez lásky: je slabý a nenaplněný. Bez věrnosti: příliš zranitelný a křehký. To, co určitou omezenou měrou okoušíme v mezilidských vztazích, nacházíme ve vztahu k Bohu v dokonalé, plné, neporušené podobě. ON – je naším zakotvením „MIMO SEBE SAMA“ – nezávisle na našich silách a kvalitách – nezávisle na vnějších podmínkách… DOKONCE všemu, co nás potkává, navzdory. VZTAH k BOHU: ONA NADĚJE, že vše, co nás v životě potká, ať dobré či zlé, není náhoda, ale součást širšího dění, které má svůj řád a smysl, i když ho třebas zatím nechápeme, – ONA NADĚJE, že tam, kde jsme se silami v koncích my, ještě zákonitě nekončí svět, dějiny, život jako takový. ONA NADĚJE, že Bůh za hranicemi mé představivosti a zkušenosti skutečně může být, nám otevírá novou možnost životního postoje: dává nám příležitost postavit se k životu a k naší lidské omezenosti více s odstupem, více s důvěrou v Boží dobrotu a dobré zakončení všech věcí, otevřeněji pro možné Boží oslovení i vnímavěji pro druhé. Mojžíš sílu této naděje vyjadřuje jednoznačně: Podle čeho by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš. Tím budeme odlišeni. Víra v Boží přítomnost nás odděluje od všeho, co nás chce všelijak spoutat a zotročit. Od strachu. Od nepřízně lidí i dění, co by nás jinak deptalo a chtělo zničit.

Měla bych na tomto místě zmínit, že Mojžíšův rozhovor se odehrává chvíli poté, co Izraelci udělali zlaté tele a blízkostí právě tohoto navýsost osobního Boha pohrdli. A on se chtěl ve hněvu vzdálit. Proto se Mojžíš tolik dovolává milosti a věrný své roli prostředníka se přimlouvá za setrvání Boží přízně u nehodných.

Druhá část jeho rozmluvy s Hospodinem je pak smlouvání o MÍRU Boží blízkosti. Mojžíš touží po setkání s Bohem tváří v tvář. VIDĚT ho na vlastní oči. OKUSIT jeho přítomnost více smysly než jen sluchem. Přesvědčit se, že to, co ve víře prožívá, není smyslů šálení. Je ve své touze VÍRU si OVĚŘIT stejný, jako kdokoliv z nás. – Boží odpověď na jeho touhu po důkazech, po překročení hranic ale není tvrdá. Pouze bere vážně rozdíl mezi člověkem a Bohem. Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu. Ohraničenost nemůže pojmout neohraničené. Nelze chtít poznat více, než vypovídá (zvěstuje) Boží jméno. „JSEM a JSEM tu pro tebe!“ Tato výpověď nám musí prozatím stačit. Ale abychom nebyli odkázáni jen na slova, smíme v životě okoušet také Boží DOBROTU. Nejvíce a nejzřetelněji se Boží dobrota ukázala v jeho Synu. Ukázal nám v Něm ze své vůle a podstaty mnohem více, než jsme schopni vůbec pochopit. NA KŘÍŽI se zjevila Hospodinova sláva ve své úplnosti. Kříž je vyvrcholením Boží přítomnosti. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Spatřili jsme Boží slávu podobně jako Mojžíš: ZEZADU. Díváme se totiž ke kříži ze zpětného pohledu dějin, ale TÍM také jako NÁSLEDOVNÍCI. Boží sláva – v podobě Kristova vzoru – jde před námi a my jsme zváni na cestu ZA NÍ.

Pane, dej nám víru a sílu tímto směrem ZA KRISTOVÝM KŘÍŽEM jít.

Amen