Čtení: Kazatel 8,17–9,1.11 + 4,4 + 3,16–17 Text: 1. Korintským 1,26–31
1K 1,26–31
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši. On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.
Moudří, mocní, urození… To jsou kategorie, které označují ty nejlepší. Ty, kdo jsou nahoře, u moci, vážení a ctění. Jsou to přívlastky, které signalizují rozdělení společnosti; nerovnost mezi jejími jednotlivými vrstvami. Vztahy porušené vzájemným poměřováním, porovnáváním mezi sebou. Nespokojenost pramenící z pošilhávání po druhých a jejich bydlu. Moudří, mocní, urození – v pozadí těchto na první pohled nevinných přídomků dřímá žádostivost a s ní závist, často jdoucí ruku v ruce s nenávistí. Kdo z nás by nechtěl přinejmenším moudrým, ale i mocným a urozeným být? Kdo z nás netouží po tom mít úspěch, uznání, postavení a určitý stupeň životní úrovně? Vždyť k tomu – dostat se dál, dopředu, nahoru – je zaměřena naše celoživotní aktivita a směřování. Dokud máme dost sil, snažíme se jich užít k růstu, k vylepšování svých životních pozic. Pachtíme se za lepšími zítřky, spoléháme na své schopnosti a vědění. Dokud máme dost sil… Jenže síly jednou dojdou. Nebo k dosažení vysněných cílů prostě nestačí. Ať se snažíme sebevíc, každý někdy narazíme na hranice. Ocitneme se na dně. Nevíme jak dál. Známe z vlastní zkušenosti ten rozpor bytí nahoře a dole; ten pohyb ve vlnách; ty vzlety a pády. Známe dobře to pyšné tetelení svého já, když se nám něco podaří; i pokoru, ke které nás zpravidla donutí rány osudu a bezmoc v hraničních chvílích. Proto bychom měli slovům apoštola rozumět. Vzít si z nich ponaučení – to když se začneme podobat těm, kteří příliš spoléhají na sebe sama a na své síly. To když pyšní na svůj výkon zapomínáme, že jsme křehcí a zranitelní … Nebo můžeme apoštolova slova brát jako povzbuzení – to když se v životě ocitneme v polohách, kdy naše slabost vynikne a vše se zdá být bez východiska. Většina z nás se ale po většinu života drží kdesi při středu. Vyhovuje nám průměrnost, zabydlenost, zlatá střední cesta; kdy nic příliš nebolí a nepálí, ani příliš nevzrušuje a nezneklidňuje. Kdy nejsme ani příliš dokonalí, ani příliš zlí a zatracení. Kdy máme své pohodlí a své jistoty. Jenže – právě to, vlažnost středu, Pavlova slova nepřipouštějí. Mluví o evangeliu a jeho následovnících trochu jako o extremistech, kteří – když jde o Boha a jeho věc – neznají kompromisu. Vzdávají se jistot. Opouštějí své zvyky, jistoty i rodiny. Jdou raději na smrt, než by slevili ze svého přesvědčení a vzdali se své víry. Chovají se, v očích normálních smrtelníků, jako blázni. Většinou (neříkám že vždy) se ale také rekrutují z řad těch, kdo nemají co ztratit. Z lidí v nouzi, kteří dobře znají nedostatek a trápení. Kteří jsou tak či tak vyřazeni z normálního způsobu života nebo z tzv. lepší společnosti, a tudíž citliví pro jakýkoliv záblesk naděje. Pro příslib změny své situace. Pro možnost záchrany a nového začátku.
Farizeové a zákoníci (znalci zákona a učenci na slovo vzatí), jak známo, takovýto cit pro Boha, o němž vědí první poslední, neměli. Jejich zaslepenost i pohrdání představou, že by Bůh přišel jinak než oni čekají, v obyčejném slabém člověku, potvrzují jejich tvrdá slova: „Uvěřil v něj snad někdo z předních mužů či farizeů? Ne. Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně.“ Není to žalostný obraz zbožné pýchy? Vlka v rouše beránčím? Víry, která s Bohem přestala počítat? Která vzala soud i spasení do svých rukou? A neopakuje se to v dějinách pořád dokola? A neděláme to nakonec mnohdy i my? Nepohrdáme i my některými bližními: lidmi na okraji společnosti a na dně? Neměli bychom právě v nich vidět Krista, který čeká na naši pomoc?
Navzdory všem lidským výpočtům, kdo si co zaslouží, co je přiměřené, co komu patří – platí totiž právě o bezvýznamných, vyřazených, ztracených a zatracených ono Pavlovo: „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, aby se žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“
Lze tedy říci, že je evangelium jen, nebo přednostně, pro slabé? Pro chudáky tohoto světa, kteří nemají dost ostré lokty, aby se prosadili? Kteří nemají dost sil, aby se bránili? Je evangelium „opium lidu“, jak se posmíval Marx, náplast na naše mindráky a bolístky, s kterými nejsme s to něco sami udělat? Je „projekcí našich přání a snů“, do kterých utíkáme před strachem z nezdaru a konce, jak mínil zase Feuerbach? Je evangelium pouze jakási útěcha a vzpruha; duchovní berlička pro cestu údolím pláče, šera a smrti? Nebo je v evangeliu, v spoléhání na to, co není vidět, a v celé té paradoxní, naruby obrácené skutečnosti skutečně skryta síla? Chce nás ona převrácená perspektiva, že „první budou poslední a poslední první;… ten, kdo se povyšuje, ponížen a pyšný sražen na kolen;… hladoví a žíznící po spravedlnosti nasyceni a plačící potěšeni“ naučit odstupu od reality a posílit vírou v budoucnost? Máme se učit důvěře, víře navzdory? Novozákoník Josef B. Souček k této paradoxii víry říká: „Věřit znamená přiznávat se k Božím zaslíbením uprostřed všeho, co svědčí proti nim. Dovést cítit a vidět Boží moc tam, kde smysly a zkušenost vidí jen lidskou slabost a bídu. Neklesat v důvěře v Boha ani tehdy, když vše, co člověk vidí, zdá se přesvědčovat jej o marnosti takové důvěry.“ Tím, že křesťanská víra obsahuje tento prvek vzdoru proti zlu života, nad zlem vítězí, neboť mu nepřiznává poslední váhu, moc, slovo. Navíc, apoštol Pavel nechce svými slovy o bláznovství víry jenom těšit a povzbuzovat slabé. Nejde mu (alespoň ne na přednostně) o psychologii a péči o duši člověka, nýbrž o Boha a jeho evangelium. Proto smíme jako základní zvěst dnešního oddílu chápat jeho slova: „Bůh vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Vychloubání, chlouba, pýcha provází každého člověka. Už malé děti, jakmile si začnou uvědomovat vlastní já, začínají mezi sebou soupeřit o prvenství, chlubí se, jsou hrdé na své výkony. Už od dětství si v podstatě začínáme budovat kariéry, střádat svůj budoucí majetek, vytvářet si své jistoty. Už od dětství na nás útočí základní pokušení a svod: žádostivost a touha vlastnit, mít. Podlehnout této touze znamená přinejmenším sejít z cesty, řečí evangelia, stavět na písku. V bibli najdeme mnoho příběhů, v nichž Bůh proti lidské žádostivosti a pýše zasahuje. Modelovým příkladem je třebas zmaření stavby babylonské věže, ale také potopa světa, prohrané bitvy nevěrných králů, zajetí nevěrného lidu. Neboť „Bůh je ten, kdo tvoří dobro i zlo“. Jednou, pro naše dobro, zasahuje a tvoří v koncích nový začátek. Jindy, znovu pro naše dobro, zasahuje a to, co je, obrací v nic – aby člověka vrátil zpátky na zem. Bůh převrací vše naruby. Převrací perspektivy, ne aby šance člověka mařil, ale otevíral. Z prvních činí poslední (představte si to jako slepou uličku), aby je donutil zastavit se a obrátit tím správným směrem. Nejprve člověku nastaví zrcadlo, sundá mu masku nebo růžové brýle Připomene: „Nejsi nic, než prach a naděláš mnoho povyku při své nepatrnosti“, ale pak podá pomocnou ruku. Z pařezu dá vyrůst novému proutku, z malého kvásku díži těsta, z hořčičného semínka obrovskému stromu; v koncích dá vzniknout novému začátku a ze smrti uvádí do života. Díky, Pane, za to. AMEN