Text: Ozeáš 14,8
Oz 14,8
Usednou opět v jeho stínu,
budou pěstovat obilí,
rozkvetou jako réva
připomínající libanonské víno.
Milé sestry, milí bratři, žijeme v krásném kraji a bohatém.
Už v mýtických dobách pohleděl podle pověsti z jedné hory nedaleko odtud praotec Čech a prohlásil: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“ Obvykle se má za to, že se díval na jih od soutoku dvou velkých řek proti proudu Vltavy. Nepochybně viděl jistě také úrodnou rovinu kolem řeky Labe. Dobře rozpoznal kraj, kde všechno tak dobře a bohatě roste. Dobře to vybral. Jaké lány obilí se tu rozprostřely. Sama hora Říp nese název podle rostliny, která tak dlouho dávala práci cukrovarníkům. Karel IV. o pár století později přivezl na Mělník a k Liběchovu, kde už se to začíná vlnit, víno ze slunné krajiny francouzské. Do dneška se zde tomuto vínu dobře daří.
V úrodném kraji i evangelíci byli zdatní zemědělci. Přeskočme mnohem dále. Přihlásilo se jich tu po tolerančním patentu mnoho. Podíváte-li se na mapu, vidíte hustou síť sborů tehdy v podřipském a poděbradském seniorátu, hranice a názvy se měnily. Když sem přicházeli v první letech po toleranci kazatelé z Uher, předháněli se ti zemědělci, který z nich kazateli na nádraží nabídne lepší povoz. A tak se např. Jan Végh stal farářem v libišském sboru, a ne v jiném, kde ho čekali. Protože z Libiše přijel vůz s pěkným spřežením koní. A evangelíci tu stavěli kostely a fary a školy. Kde se dobře dařilo, tam po čase krásné toleranční kostely nahradili většími, aby se do nich vešli a měli věž. Evangeličtí sedláci byli úspěšní a obětaví. Dočetl jsem se, že např. sedlák Miškovský, kurátor sboru ve Kšelích, platíval před kolektivizací salár za celou vesnici.
Když přijde dnes náhodný návštěvník do tohoto úrodného kraje, bývá trochu překvapen. Potkává ještě stojící, krásně vystavěné brány do velkých hospodářství a za nimi opuštěné stodoly s polovinou střechy. V úrodné krajině zdatných zemědělců a dobrých hospodářů je překvapen z neposekaných luk a okrajů kolem cest a silnic, které nemají, kdo by je upravil.
A mezi evangelíky si kladete otázku, jak to, že v evangelickém Polabí si necháme líbit řeči o chudých sborech. Proč právě tu? Co by tomu řekli zakladatelé?
Uvažuji o tom, jak to vysvětlit, a přemýšlím, co s tím, odkud k tomu přistoupit.
Promluvil ke mně prorok Ozeáš. Většina veršů v jeho knize není vůbec povzbudivá. Ozeáš tlumočí Boží smutek nad vyvoleným lidem, nad Božím lidem. Bůh jej tak miloval a vsadil jej do krásné země. Mluví o svém lidu jako o nevěstě: „já jsem jí dával obilí, mošt i čerstvý olej, zahrnoval jsem ji stříbrem a zlatem – a oni to dávali Baalovi“ (2,10). Bůh je rozčilen a říká: „Proto vezmu své obilí zpět v jeho době, i mošt v příhodný čas; strhnu z ní svou vlnu i svůj len, jež měly přikrývat její nahotu… Zpustoším její révu i fíkovník.“ (2,11.14) A Bůh se trápí. Jsou to verše jako podvedeného milence či manžela, nebo odvrženého otce.
Proč mne Ozeáš tak oslovil? Je to prorocké vidění světa, které hledá příčiny neutěšeného stavu doma. Prorok nehledá cizí viníky, ale snaží se jít k vlastním kořenům problému. „Dával jsem jí obilí… a oni to dávali Baalovi.“ O utíkání k cizím bohům najdeme v Ozeášově proroctví i u jiných proroků mnoho výmluvných a syrových obrazů. (O smilstvu a nevěstce se tu píše.) Lehce by se dalo lidu Božímu vytknout: Kdybyste více věřili, nemuselo by vás nic zlého potkat. Jistě. Jenže oni obětovali. Bohoslužby se konaly.
Ale věrnost Bohu souvisí s milosrdenstvím, se vzájemnou solidaritou. „Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství, solidarita ani poznání Boha v zemi. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly… Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby.“ (4,1–3)
Milé sestry, milí bratři, velmi těžko se mi to říká. Když přemýšlím o naší krajině, a netýká se to jen té zdejší, jen je to tu nějak nápadnější, cítím, že v té naší krásné krajině je nějaká neléčená nemoc. Podobně, ale nápadněji to na vás dýchne, když se ocitnete v pohraničí a jedete mezi poli a staveními. Jenže tam už ty příčiny více známe, jsou jiné a trochu se o nich mluví. Domy a pole vám to řeknou samy.
V pondělí jsem po cestě z Mladé Boleslavi udělal krátkou zastávku v Mělnickém Vtelnu. Z dálky vidíte dva kostely. Mě zajímal evangelický. Pěkná věž přistavěná k tolerančnímu kostelu. Zblízka vidíte – přední fasáda je opadaná, kostel mnoho let zavřený. Marně hledáte v evangelickém kalendáři – ani mezi kazatelskými stanicemi Mělnické Vtelno není. Zajel jsem na hřbitov. Evangelický je samostatný. Hřbitov je poměrně upravený, plný hrobů i s novými pomníky. A takřka na všech, i těch nových, je evangelický kalich. Zvláštní nesoulad. Mezi jmény na hrobech jsem našel několikrát jméno rodiny, kterou dobře znám. A vím, že to byli jedni z nejlepších hospodářů v obci, otec byl kurátor. Musili však obec opustit, byli vystěhováni. Kostel je nyní pustý. Podobný příběh znám z vedlejšího sboru s velikým kostelem v Nebuželích. Sbor také už zmizel z evangelického kalendáře. Vůbec není příjemné o tom mluvit. Řeknete možná: je to dávno. A jistě budete mít pravdu, když namítnete, že tu působí i jiné vlivy: přesun života z vesnic do měst. Jenže domy, ty rozbité štíty krásných statků, i ty kostely, i to pole a okraje cest mluví a působí na nás i v nás.
Prorok Ozeáš cítil nemoc: země truchlí, chřadnou obyvatelé. To se vám možná zdá trochu přehnané vůči naší době. Mně také. Zažívám zde mnoho krásných okamžiků, a vy, kdo tu žijete a pracujete, to jistě také tak cítíte. Zažíváme mnoho radostných a nadějných setkání s lidmi hledajícími Hospodina. Ale Ozeáš rozpoznal příčiny viditelných i skrytých nemocí, a to nemůžeme přehlušit. Rezonuje to i v nás, když přemýšlíme o našem životě.
Žil jsem většinu života na vesnici, kde můžete dobře pozorovat, jak provázaný organismus je lidské společenství. Je velmi ošidné spoléhat se na čas, že vše zacelí. Některé rány způsobí ochrnutí. A jen těžko se léčí. A nedají se léčit, když se nepřiznají.
Nenašel bych asi odvahu otevírat nepříjemné otázky, kdybych nečetl proroka Ozeáše. Tento muž skalpelem rozřezává zhnisané rány, odhaluje nahotu svého domu i sám svoji. On ví moc dobře, že vzdálenost od Boha se snoubí s cizotou mezi lidmi. Jedno od druhého nelze oddělit. Když sirotci a vdovy nemají zastání, bohoslužby nestačí, píše Ozeáš.
Abych se ještě naposledy vrátil do naší minulosti. Přiznáme-li, že jsme dopustili, aby křivdy, závist a násilí vnesly do našich vesnic i měst a evangelických sborů jed, který je zvnitřku rozkládal, potom můžeme mluvit i o pozdějších časech, o těch, které pamatuji i já. Oslabeni ve své podstatě, otřeseni v solidaritě, která vyrůstá z Boží lásky, jsme měli málo sil a odvahy, když se v etapě tzv. normalizace přitvrdilo vůči evangelickým farářům. Jak málo jsme i jako seniorátní společenství dokázali stát při sobě navzájem. Sbory a jejich faráři, kterým bylo zabráněno sloužit, zůstávali sami. „Ať si sami snědí, co si natropili.“ Není to, milé sestry a bratři, vidět tak moc na budovách a polích, ale žije to v nás, v našem milém společenství. Otevřete-li archivní skříně v sídle našeho seniorátu v Libiši nebo ve sboru našeho konseniora v Mladé Boleslavi, najednou je to přítomné.
Ale teď už konečně, kam nás vede Ozeáš? Ozeáš vidí dál. Nad současností, která tolik vyrůstá z minulosti, stále ještě nechává ozývat pláč Boží. Bůh pláče nad blouděním jeho lidu, jeho milované nevěsty. Tolikrát se už Bůh rozhodl, že svůj lid, svoji nevěstu zničí. A je pravda, že plody jedné generace musí tak často jíst generace druhá. A Bůh s pláčem přihlíží, jaké trosky za sebou nechává nevěra a touha po něčem cizím.
Přiznám se, že mám vážné otázky nad tím, že by Bůh sám ty tresty a soudy působil. Ozeáš píše: „Lásku jim už znovu neprokážu.“ (9,15) „Efraim sklidí ostudu. Izrael bude zahanben pro své rozhodnutí… Na jejich oltářích vyroste trní a hloží.“ (10,6.8) Vlastně z toho všeho vyplývá, že Bůh pláče, když vidí, jak se nevěsta ničí sama.
A najednou z ničeho nic Bůh říká: „Což bych se tě, Efraime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat?… Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efraima, protože jsem Bůh, a ne člověk.“ (11,8–9)
Milé sestry, milí bratři, Ozeáš odhalil pravou podstatu našeho Boha, odkryl pro nás Boha, který je Otcem Ježíše Krista.
Jeho hněv nezmizí zcela, odkryté rány a nahota nejsou nijak zabarveny nebo přebarveny. Ale opakovaně se do toho začne ozývat volání. Navrať se! „Navrať se k Hospodinu, svému Bohu… Vezměte sebou tato slova, obraťte se k Hospodinu a řekněte mu: Promiň nám všechnu nepravost, přijmi nás laskavě, když chceme oběti býčků nahradit svými rty.“ (14,1–2)
„Navrať se tedy ke svému Bohu, dbej na milosrdenství a právo, s nadějí vytrvale čekej na svého Boha.“ (12,7)
Bůh vyhlíží jako otec marnotratného syna, aby zaslechl, aby uslyšel odpověď na své volání.
A nakonec říká. „Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil, budu Izraeli rosou, rozkvete jako lilie.“ (14,3–4)
Není to nějaký šťastný konec izraelských nebo lidských dějin. Je to nadějný výhled Božího jednání s Izraelem, i s námi lidmi a s celou církví, která díky Ježíši Kristu Bohu patří.
Ne my lidé, ne my křesťané, evangelíci i katolíci, dokážeme opravit rozbité domy, vyléčit nemocné rány. Bůh to nakonec pro své milosrdné srdce opět sám začne činit a činí.
Bůh volá – navrať se, slyš můj hlas. Hlas, který odkrývá tvoji nahotu, ale který nakonec i sám přichází oblékat a léčit.
Bůh nám dává společenství. Jsou menší než ta dávná, ale o nic méně životodárná. Slyšíme-li v nich jasný, jemný hlas Boha živého, prožíváme-li lásku Boží, lásku Kristovu k nám, lásku, která je ale pro všechny, potom můžeme spolu s Ozeášem vyznat: „Usednou opět v jeho stínu, budou pěstovat obílí, rozkvetou jako réva připomínající libanonské víno.“ Amen.
Kázání při instalaci seniorátního výboru, Libiš 17. 2. 2008