Neviditelní hrdinové proti rasismu
Text: II. Královská 5,1–19
2Kr 5,1–19:
Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“
Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: »Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.« Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: »Omyj se, a budeš čist.«“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic.“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl. Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu. Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“ On mu řekl: „Jdi v pokoji.“
Kdybych se vás nyní zeptal, kdo je hlavní postavou tohoto příběhu, co byste mi odpověděli? Možná byste někteří soudili, že je to Naamán. Další by říkali, že Elíša. V textu máme také dva krále, aramejského i izraelského, byť v rolích poněkud epizodních. Možná by někteří také zbožně podotkli, že hlavní je přece Bůh sám. Nechci se přít, ale myslím, že jednou hlavní postavou tohoto příběhu je bezejmenné děvčátko, které hordy z Aramu zajaly v Izraeli a sloužilo Naamánově ženě. A pak také ti bezejmenní služebníci Naamánovi, kteří svého pána přesvědčili, aby udělal to, co mu Elíša, muž Boží, radil. Bez jejich vkladu by se nic podstatného nepřihodilo. Bez jejich přičinění by se nemohla Boží moc nad nemocí projevit.
Tento text jsme vybrali ve skupině, která připravuje podklady pro Mezinárodní dny proti rasismu. Dali jsme si takový podtitul „Neviditelní hrdinové proti rasismu“. A i když oficiálně je den proti rasismu až za měsíc, rozhodli jsme se, že budeme dosah a sílu tohoto textu zkoušet už dřív, abychom doladili celou přípravu i pro další, kteří se připojí později.
Namítnete patrně, jak dnešní biblický příběh souvisí s rasismem? Souvisí, a to úzce, byť v tehdejší době byly karty rozdány trochu jinak než dnes. Jasně v textu vnímáme rozrůznění národnostní, ale zejména sociální. Je tu napětí mezi Izraelci a Aramejci, kteří se stali uzurpátory. I ono děvčátko zajali. A pak jsou tu ti, kdo mají moc – králové, velitelé vojska a na druhé straně lidé na první pohled obyčejní. Malá dívka, služebníci, Boží muž Elíša, který působil asi poněkud zanedbaným dojmem, a který rozhodně Naamána o svých kvalitách na první pohled a poslech nepřesvědčil. Vždyť mu doporučil se jen namočit v tom špinavém Jordánu a ani rukama směrem k posvátným místům přece nemával. Rasismus nezačíná nenávistí. Začíná předsudkem. Začíná přesvědčením, že já jsem lepší. Že moje kultura, moje barva pleti, moje zkušenost je ta správná. A stejně jako Naamán se někdy urážíme, když nás vede někdo, koho považujeme za „jiného“.
Všelijakých předsudků bylo v tehdejší situaci určitě dost. Snad jen z Boží milosti se pravda prosadila. Nebo možná zlá nemoc dotlačila silného Naamána k větší otevřenosti. Co také s malomocenstvím. Co s nemocí, která vás vyřadí ze společnosti. Zběláte tak moc, že už to ani nechcete. Jak kdyby poslanci Turkovi zůstala pravá ruka stále zdvižená v nacistickém pozdravu a nemohl by ji připažit. To by jeden poslechl i rady ukrajinské či romské holčičky, protože naděje na uzdravení je cosi silného. Této naději podlehne i aramejský král. Jeho nemocný vojevůdce byl důležitým mužem. Vždyť díky němu slavil Aram mnohá vítězství. Král potřebuje svého generála zdravého a v boji. Neželí proto darů a podpoří myšlenku, kterou mezi mocné vnese cizácká dívka. Jenže docela nepochopitelně pošlou Naamána k izraelskému králi. Děvče mluvilo o prorokovi. Aramejský král ale uvažuje po pohansku – král je vlastně takovým bohem, knězem i prorokem v jednom. Král přece rozhoduje. Král bude ten, kdo mého vojevůdce vyléčí. Jenže ne. Izraelský král trhá své roucho a myslí si, že proti němu hledá aramejský král záminku k boji. Neuzdraví jeho vojevůdce a bude válka.
Pak teprve přichází na scénu pravý prorok, ale jak už jsem říkal – nabídne omytí v Jordánu, což není příliš atraktivní léčebná metoda. Opět vnímáme silné předsudky. Nejsou snad damašské řeky lepší? Naamán nechce a nebude poslouchat tohoto šupáka. Měl se ho ujmout král, ale místo toho jakýsi muž, prý muž Boží. Nebýt služebníků, odešel by pryč, došel až domů, zůstal nemocný a pak na nemoc také zemřel. Právě bezejmenní hrdinové pohnou příběhem tak, aby vše mohlo dopadnou dobře. Ti jsou důležití, byť nejsou ani bohatí, ani mocní podle lidských měřítek. Byť jsou jiné národnosti a z jiné sociální třídy. Tolik předsudků, tolik pýchy, ale pravda se nakonec prosadila.
Naamán má kůži jako malé dítě. Tak radikální bylo jeho uzdravení, jeho proměna. Chce se odměnit svému zachránci. Chce tam zanechat dary, které má připravené, ale Elíša nic nechce. Netouží po bohatství. Nakonec je to Naamán, kdo si vedle uzdravení odváží i něco docela jiného. Důležité poznání: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli.“ Škrtá předsudky a škrtá pýchu. Už nemusí udělat Aram great again. Už se nepotřebuje povyšovat nad druhými. Nemůže už pohrdat Židy. Vždyť byl skrze doporučení izraelské dívky a skrze konání izraelského proroka uzdraven. A nemůže pohrdat ani svými sloužícími, protože díky nim se k prorokovi vrátil, pokořil se, odložil povýšenost a pýchu a ejhle, má kůži jako batole. Naamán si ale odváží ještě prsť ze země, kterou předtím tak pohrdal. Nyní má s sebou onu erec jisrael, zemi izraelskou a veze si ji do své země, aby si mohl založit malou svatyni, snad jen malý oltář Hospodinu postavený na nyní už pro něj posvátné půdě. Už nechce obětovat jiným bohům. Už bude obětovat jen Hospodinu. Písmo zde neřeší naprostou nepřístojnost takového počínání. Víme, že za svévolnou oběť byl zavržen král Saul. Ale Naamánovi to projde. Stejně jako mu projde požadavek, aby se mohl sklánět i před bohem Rimónem, když bude doprovázet svého krále do domu Rimónova. I tyto okolnosti ukazují jasně – v tomto příběhu jde o jiné věci a jiné hodnoty. V tomto příběhu jde o bezejmenné hrdiny, kteří šíří Boží pomoc.
Těmi se můžeme stát dnes i my. Určitě na nás nebudou pamatovat posvátné texty, dokonce ani novinové sloupky. Nemusíme být nikde zapsaní, ale můžeme poctivě a opakovaně připomínat Boží pravdu, Boží vůli, Boží směr, kterým stojí za to se vydat v životě, protože tak se bude šířit Boží uzdravení mezi lidmi i mezi národy. Srdce člověka se může změnit a k takové změně může přispět i ten, kdo není mocný, slavný, bohatý, silný. Může k ní přispět dítě a dívka k tomu. Nebo cizinec či cizinka. Nebo někdo, kdo je na okraji společnosti, kým druzí pohrdají. Z celého příběhu vidíme, že se nemusíme vymlouvat, že nemusíme mít za to, že nic nezmůžeme, protože zmůžeme překvapivě hodně.
Vidíme to i na společenské atmosféře. Lidé vyšli do ulic a najednou se určité věci mění. Najednou ministr řekne, že se o zrušení koncesionářských poplatků bude ještě uvažovat. Populistická vláda se bojí lidí. Je to logické a je to dobře. A je to doklad, že bezejmenní hrdinové mohou ovlivnit svět. Bude ale dobře, když přineseme světu Boží uzdravení. Snad dobrý plán i do tohoto postního období. Můžeme ukázat, že je možné mít rád druhé lidi. Že se dá pomáhat druhým, ne obecně, ale konkrétně, třeba těm, na které dolehl tlak války. Že lze žít v souladu s přírodou. Být spolu s druhými, i když máme na určité věci jiné názory. Že jsou hodnoty, které jsou důležitější než politická či vojenská moc. Že smyslem života není ovládnout co největší území a nerostné zdroje, ale že smyslem života je láska k bližnímu, pokoj a dobrota. Amen
Uherské Hradiště 22. 2. 2026