Jonáš 1,11
Kdo dokáže pokojně dřímat, má-li v jedné ruce informace, že v našich představenstvech měla Státní bezpečnost donašeče, ba i spolupracovníky „nejvyšší“ kategorie, totiž ty placené, a v ruce druhé otevřenou bibli? Kdo odolá naléhání příběhu Jonášova? I on byl nepochybně mužem církve a dokonce Božího pověření, jenže kdesi ztratil směr – jako ti, kteří přistoupili na smlouvu na jakési hoře veliké velmi, ač se dalo jasně vidět, že to není Mojžíšův Oréb, ale anděl světla a království světa už na ní kdysi sváděl našeho Pána (Mt 4,8). Ten nám dal věru jiný příklad než nechat řídit kroky své řídícími důstojníky, nejen samotným světlem Slova Páně. Ustoupit i ve smlouvě, ustoupit i ve vedení, to už byla zrada, ne jen ústupek Petra vyděšeného při výslechu, který by po něm hořce zaplakal a byl příště o to statečnější. To mohl učinit jen někdo mysli zatmělé a srdce ztučnělého. Kdo by se pak divil, že přítomnost služebníků tak sešlých z cesty v církevních funkcích způsobila, že stádce churavělo tajnou nemocí, že se církevní lodička zmátla mezi nebezpečnými útesy, vystavila se bouři Božího hněvu nad pokrytci a falešníky?.
„A bojíce se plavci, volali jeden každý k bohu svému, a vyhazoval i to, což měli na lodi a do moře, aby sobě tím polehčili. Jonáš pak byl sešel k bokům lodi, a položiv se, spal tvrdé.“ Ve chvíli, kdy se dokonce celý velký koráb společnosti ptá, jak se zbavit smrtelné choroby, kdy se tolikeří snaží odvrhnout, co na nich lpí jako hrozba zkázy, každý podle svého poznání zčástky, i nežidé a nekřesťané – budou naši Jonášové pevně přivírat víčka, nepřipustí si, že je vrcholně načase vyvodit důsledky z předchozího selhání? Ne že by zapírali vše, za svou konfesi se on nestyděl, na to byl hrdý; věděl, že víra a vyznání je hlavní, a namlouvat si, že v tom přece vytrval. I když odmítl volat proti městu velikému, jehož nešlechetnost vstoupila před obličej Boží (někteří kazatelé to vyřešili tak, že „udíleli“ rovnou milost, dříve než se objevilo pokání). A tak praví zvučně: „Hebrejský jsem a Hospodina, Boha nebes, kterýž učinil moře i zemi, já ctím.“ Ctí nebo nectí – na rtech Ho má, asi i v srdci od Něho očekává pomoc, ke svému lidu lne – avšak faktem je, že od tváři Jeho utíká. Že smlčováním zlých skutečností se dále zaplétá do jejich následků, před nimiž chce uprchnout. Na tom však zrovna trvá: zamlčel by to rád, asi i sobě, divné okolnosti by nejraději potichoučku držel v skrytu – jenže ono by to znamenalo, že bouře veliká by bezútěšně pokračovala a loď snadno ztroskotala; tak by nepomohl ani ostatním, ani sobě.
Posádka se dokázala rozhodnout správné: „Pojďte, vrzme losy, abychom zvěděli, pro koho to zlé přišlo na nás.“ Pojďme použít svědčících prostředků, které máme po ruce, abychom je odhalili. „Tedy metali losy, a padl los na Jonáše. I řekli jemu: pověz nám medle, pro koho toto zlé na nás? Jaký jest obchod tvůj, a odkud jdeš?“ Jen přiznej své kšefty a handly v této vážné chvíli! A když jim tedy byl přinucen oznámit stav věcí, přiznat ho sobě i jiným, „báli se ti muži bázní velikou“, totiž už ne pouhým strachem zbabělců, ale bázní Boha živého, a „řekli jemu: Což jsi to učinil“? Tak vážná věc to byla, otřesná, k zblednutí a zapotácení, neklepají mu žoviálně po ramenou, „ale no jó, milej Jonáši, to se přihodí každýmu, tak teda klídek, vono se to stejně ňák musí utišit, dyť ty naši bohové sou docela milý, no né?“ Samozřejmě že je důležité i to, že se nechovali jako nenávistníci a krvežíznivci, kteří by si brali právo exekuce. Jonáše nepodřezali, naopak se uvážlivě pomodlili k jeho i našemu Hospodinu Bohu, aby se ve svém dalším jednání neprovinili krví nevinnou, ne bez tónu soucitu. Váhali dokonce ještě i ve chvíli, kdy už jeho svědomí dostalo průchod a sám jim poradil, co s ním musí dělat. Opravdu dostal čas, aby se uvidělo: „statečně táhli, chtíce k břehu přistati, však nemohli; nebo moře vždy více a více se bouřilo proti nim“ – prostě nešlo to, nedalo se jednat, jako by se nic nestalo. Jednou ze zvěstí prorocké knihy je, že takové lacině paušální „odpuštění“ bez nápravy Božímu dílu brání. Jonáš prostě musel být svržen z místa, na něž se dostal co chodec po cestičkách nepráva před Bohem. A tento příběh má být všem příštím poučením, jak tedy jednat. 1 při nejčistších ohledech, které brání kvapně udeřit, bylo třeba prolomit váhání, a aby zatímco se jedni ještě ani neodhodlali vůbec někoho označit, říkali „jeden k druhému“: „Pojďme, my vrzne kostky!“
Ostatně, jestli se to někomu zdá příliš „temně starozákonní“, podtrhněme ještě evangelijní vyznění tohoto příběhu, a to evangelijní velice velmi: když konečně ten pravý balast šplouchl do moře, byl to jen začátek toho nešťastníka, ne konec, ještě se z něho měl stát jeden z pravých proroků. Ale jako uprchlík na špatné cesty, které chtěl zatajit, aby se s nimi nemusel vyrovnat kajícím činem (práce a cest si přidělal nemálo, ale to byly jen zbytečné okliky), se jím stát nemohl, nešlo to bez vyvržení a útrob ryby veliké. Vzhůru svědomí! Nech se pohnout, Jonáši, odejdi z postu včas, vrhni se přes palubu jakýchkoli funkcí, v klidu a bez skandálů, nebo věz: i kdyby se církev teprve odhodlávala k palubní deklaraci o lustraci, i kdyby se ještě nerozhodla vrhnout los jako celek – prorokem vyburcovaní budou vyhledávat jeden druhého, aby nakonec našli všechny tvrdošíjné v zájmu sebeobrany církve před duchovním zatížením. Ne aby snad bili a pronásledovali, ale aby evangelíci mohli zvláště pečlivě vážit rozhodnutí a rady vašeho falešného svědomí a podle nutnosti mohli soustavně i houževnatě bránit a odpírat jejich otráveným vlivům. (Čím více toho chtěl Jonáš zatajit a věci odkládal, tím spíše způsobil, že vše pak muselo vyjít najevo.)
Koneckonců nejde jen o to, aby naše loď vyjela z bouře, ale i o vlastní šanci Jonášů: šanci najít na dně nové Boží povolání, mocnější a nosnější i útěšnější než to prvé, které rozmělnili a rozměnili za drobné na úplatu a úplatky. Aby nakonec všichni byli naplněni bázní Hospodinovou. A jistě, sami sobě kážeme, každý z nás najde v ohlédnutí na příčiny bouře důvod vrhnout se alespoň do koupele studu nad vlastními selháními. Ti však, kteří po schodech podepřených nepřítelem i postupovali po žebříčku, musí z něj teď přes pažení. Na dno hlubokosti, kde Bůh vyslýchá, se totiž nikdo nedostane bez – sestoupení.
Amen