Čtení: Izaiáš 11,1–10 Text: Matouš 3,1–12
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
Jako farář pro mládež jsem skoro každou neděli jezdil metrem na bohoslužby do Martina ve zdi nedaleko Národní třídy. Ze stanice na Můstku jsem zamířil rovnou do kostela. Na těch necelých dvou stech metrech můžete všimnout různých typů lidí. Třeba studentek v oblečení ze sekáče, co spěchají na brigádu. Unavených lidi v černých kabátech, co si jdou po práci nakoupit do Tesca. Úředníků, co si jdou posedět na víno. Zadumaných umělců, kteří plánují výstavu. Zmatených turistů, kteří sem omylem zabloudili z Václaváku. Anebo uživatelů drog. Ti to mají hodně rádi hned za zdí kostela. A nakonec lidí bez domova, kteří jen tak posedávají a přemýšlí, jak to zvládnout do dalšího dne.
A mám představu, že jak tak spěchám na bohoslužby, slyším najednou zpoza rohu jednoduchou otázku: Bůh je blízko, neměl by ses měl nad sebou zamyslet? Nečekám to, a překvapeně se rozhlížím, odkud ten hlas zazněl. Byla to ta studentka ve velkým svetru? Ten kravaťák, nebo jsem zaslechl hovor těch dvou cizinců? Netuším, odkud to mohlo zaznít. Nechci to nechat být, a najednou mi padne zrak na nenápadnou paní s nemytými snad kdysi blond vlasy, se špinavýma rukama, co sem tam prodává na Národní žluté tulipány. Nikdy jsem si žádný nekoupil a s pocitem viny jsem ji vždy obešel. Ale teď ji ignorovat nedokážu. Kouká na mě šedýma očima a já koukám na ni. Tváří se, že ví něco víc než všichni kolem ní. Ostatně tak se tváří všichni proroci nebo blázni. Dál nic neříká. Tak to nechávám být a dál spěchám, abych stihl bohoslužby. Ona vypadá, jako by měla všechen čas tohoto světa, a tak jen sedí a vše pozoruje. Prorokyně z Národní třídy…
Odcházím, ale stále ve mně zní ta jedna věta: „Bůh je blízko, neměl by ses nad sebou zamyslet?“
Bůh oslovuje různé lidi, aby nám tady na zemi vyřídili jeho vůli. Bible jim říká proroci, jsou to takoví svatí blázni, co si neberou servítky. Prostě říkají to, co mají říct. A nás to nenechává v klidu. Jsou naléhaví, nepříjemní jak blecha v kabátě. Chcete se jich zbavit, ale nejde to. Můžete je ignorovat a obejít, můžete se s nimi hádat, můžete jim naslouchat. Nikdy ale nevypadají na první pohled jako někdo, koho byste chtěli poslouchat. Takový starozákonní Ozeáš se ožení s prostitutkami, aby Izraelcům ukázal Boží milost. Nebo prorok Jeremjáš – 40 dní si nepral trenky, aby ukázal, jak to bude s Izraelem, když se neobrátí k Hospodinu. A Ježíšův současník Jan Křtitel je bezdomovec, co bydlí daleko za městem. Vypadá to, jako by na poušti pořádal nějakou ilegální akci, za kterou by ho mohli zavřít. Na první pohled na něm ale není nic moc zajímavého. Má na sobě jen kůži z velblouda, smrdí a žere brouky.
Proroci, to nejsou žádní lidé v obleku za 20 tisíc, to nejsou faráři v talárech s tabulkami. Jsou to lidi někde bokem, kteří vás štvou, protože říkají pravdu. Nejsou od toho, aby nás mile pohladili po hlavě a řekli: „To bude dobrý, všechno je v pořádku.“ Jsou tu proto, aby s námi svými slovy pořádně zatřásli. A právě to dělá i Jan.
Křičí na poušti na lidi, aby činili pokání. Doslova, aby změnili smýšlení. Jednodušeji řečeno: Aby se nad sebou zamysleli. Jan nás nutí přehodnotit naše postoje. Najednou je na světle to, co jsme před sebou skrývali ve stínu lží. Tento text klade spoustu těžkých otázek.
První znějí: Co je ve mně pravda, a co si nalhávám? Co o sobě nechci vědět? Od čeho se mám odvrátit? Za těch pár vteřin na vás nedolehnou, ale udělejte si na podobné otázky někdy čas, až půjdete třeba se psem nebo budete sedět doma pod pergolou. Zkuste si je pustit na tělo. Bude to nepříjemné asi tak jako setkání s prorokem. Ale má to cenu!
Jan znervózňoval Izraelce tím, že Boží království je už blízko, v podstatě už je tady, za hranicemi! Bůh už přichází! Koho by to nerozhodilo? Jasný, nás asi moc ne. Jaký Bůh, jaká Boží armáda? To je trochu přitažený za vlasy, ne? Bůh přece působí jinak.
Nemusíme si moc představovat, jaké to je mít za hranicemi cizí armádu, která se chystá k útoku. Už jen to tušení dokáže člověka naprosto rozhodit. Bude válka? Budeme muset utéct z našich domovů? Všechno jde stranou, soustředíte se jen na to, abyste zachránili sebe a své blízké. Ale je to dobrá ilustrace toho pocitu ohrožení, který mohli cítit někteří tehdejší Izraelci. Jan Křtitel jim vyprávěl o Mesiáši – Božím bojovníku, který přichází a pořádně zatřese zajetými pořádky. A všichni saduceové a farizeové, kteří se až moc dobře uvelebili v tehdejším režimu, by se měli začít bát. Jan jim nadává do plemena zmijí a říká jim, že se mají začít bát. Není divu, že ho pak nechal zabít sám král Herodes.
Teď zpátky z politiky k nám tady a teď, do víceméně poklidného Česka. Nebo tu zas takový klid, jak by se mohlo na první pohled zdát, není? Další vlnu coronaviru máme snad za sebou. Ale zmatení lidé stavějí šibenice na náměstích a vyhrožují jiným smrtí. Nevím, jak vy, ale já jsem si v poslední době všiml velkého napětí mezi lidmi. A to nemluvím jen o hádkách o očkování, ale obecně. Spousta lidí mi přijde hodně naštvaných. Hádáme se, štěkáme na sebe, všude je spousta konfliktů. I já jsem naštvaný, ale snažím se to držet zpátky.
Nedávno jsem poslouchal rozhovor s psychoterapeutem Janem Vojtkem o tlaku současné situace – lidé už nevědí, co mají dělat, neví, jak si z všeho toho tlaku ulevit. Nepomáhají procházky, cvičení teplá vana. Nic. Tlak a úzkost jsou pořád tady. A s nimi i to naštvání. No a Vojtko tam radil, ať si jdeme prostě a jednoduše někam ven zakřičet. Pořádně, z plných plic si zařvat. Uvolnit ten tlak.
A to nás vede k další otázce, kterou nám příběh klade: Co byste jako Jan právě teď chtěli vykřičet světu? Co byste mu pořádně od plic chtěli dát vědět? Nejraději bych řekl, ať si zařveme tady. Ale to by nám asi neprošlo. Mám tu takovou tichou variantu. Není to úplně ono, ale budete-li chtít, můžete po bohoslužbě vyrazit na nějaké odlehlé místo a tam to všechno vykřičet. Nebo se vykašlete na odlehlé místo a běžte rovnou někam na náměstí. Může se klidně stát, že to, co zakřičíte, se pro někoho stane prorockým slovem. I Jan cítil ten tlak, že musí něco říct, že musí něco udělat pro druhé. A tak na ně křičí, ať se nad sebou zamyslí. A světe div se, někteří lidé to i udělali. Zamysleli se nad sebou, obrátili se do sebe a byli k sobě upřímní. Nejsou dokonalí, ubližují sobě, ubližují druhým. A rozhodli se kát. Začali vyznávat své hříchy a nechali se od Jana pokřtít.
A tady zaznívá třetí sada otázek: Co byste chtěli vyznat? Co vás trápí? Co byste ze sebe chtěli smýt? Jan stojí pevně za Boží pravdou, a ta často bývá nepříjemná. Zvěstuje lidem Boží soud. Nic moc co?
Když se řekne Boží soud, představíte si možná podobenství o ovcích a kozlech, jedni po pravici a další po levici. Ti po pravici jdou do Božího království a ti po levici budou spálení pekelným ohněm. To zní možná dost děsivě. Ale to přesně Jan chce! Chce tehdejší Izraelce i nás vystrašit. Má to lidmi zatřást, aby se nad sebou zamysleli. Strach, dobře… Někdy funguje jednorázově, ale řekl bych, že z dlouhodobého hlediska je to na nic.
Zkusme se na to ale podívat ještě trochu jinak. Když se řekne v Bibli soudit, tak to znamená rozlišovat nebo rozdělovat. Jo, Ježíš u posledního soudu bude rozdělovat ovce od kozlů. Nechce se mi ale věřit, že by milosrdný Bůh zavrhl celého člověka. Někdy si takový Boží soud po naší smrti spíš představuji jako rozhovor u terapeuta. Člověk tu má možnost být k sobě naprosto upřímný, má tu někoho, kdo ho k té upřímnosti vede a klade mu potřebné otázky. A právě tyto otázky mohou být i dost nepříjemné. Vedou nás k tomu, abyste nahlédli sami do sebe. Ne vždy se nám bude líbit to, co tam najdeme. Někoho by to mohlo vést až k sebenenávisti. Ale právě u tohoto těžkého rozhovoru je Bůh. Bůh, který nás přijímá a miluje. Nechce po nás nic zlého, jen pravdu a lásku.
Boží soud je rozlišování, co v mém životě nese ten Boží otisk, a co je ze mě. Co mě vede k tomu být tu pro druhé, odpouštět a hledat smíření. A co ve mně touží po moci, hledá jen konflikty a na všechny se jen mračí. Prostě a jednoduše: Co je ve mně ovčí a co je ve mně kozlí. To ovčí bych měl rozvíjet a to kozlí držet na uzdě.
A to nás vede k poslední otázce, kterou klade příběh o Janovi: Co má být spáleno? Co už nenese dobré ovoce? S čím se mám ve svém životě rozloučit? Žiji svůj vztah s Bohem upřímně a pravdivě?
Může se stát, že lpíme na něčem, nač jsme si už zvykli, ale už je to jízda na mrtvém koni. I kdybyste ho sebevíc popoháněli, nikam vás neodveze. Je potřeba čas od času sesednout a podívat se na svůj život z odstupu. Naučit se rozlišovat mrtvé a živé koně.
I Jan vyzývá své současníky, aby přehodnotili svůj vztah s Hospodinem. Milují ho? Nebo si prostě jen zvykli na rituály a kázání a chodí do kostela, protože se do něj prostě chodí? Je to jen další neděle a pak bude zase další? Nic se nemění. Nebo to může být jinak? Jan chce, abychom ty své masky spálili a obnažili své srdce před Hospodinem. Nemá cenu cokoliv předstírat, on nás zná.
Jsou to nepříjemné otázky, ale takové už holt proroci pokládají: Co je o mně pravda, a co si nalhávám? Co bych chtěl vykřičet do světa? Co byste chtěli vyznat? S čím se mám v životě rozloučit? Nebojte si je pustit k tělu. A až půjdete dneska domů, zkuste jít pomalu a tiše. Pozorně naslouchejte. Třeba uslyšíte hlas proroka. Amen
Horní Počernice 27. 11. 2022