O moci církve
Matouš 18,18–20 Matouš 26,47–56
Mt 18,18–20
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.
Jsme jako církev mocní nebo nemocní?
Milí přátelé v Kristu! Jsme mocní? Máme jako církev skutečnou, reálnou moc? Moc měnit běh tohoto světa a snad i moc ovlivňovat nebeské poměry? Podle všeho se zdá, že nikoliv… Je to už téměř dva tisíce let, co jsme byli posláni slovy vzkříšeného Krista, abychom jako jeho církev jemu získávali učedníky, křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učili je zachovávat vše, co Pán přikázal… Je pravda, že mnohé národy více či méně formálně přijaly křesťanství za své náboženství, že i v českých zemích je stále více pokřtěných než nepokřtěných obyvatel. Ale zdá se, že ani toto usilovné snažení Kristovy církve nevedlo k tomu, aby se svět stal místem pokoje, aby pokřtění následovali příkladu Ježíše Krista, aby ve svém běžném konání přijali za své Ježíšovy normy, především aby žili podle přikázání lásky…
Naopak se zdá, že skutečná moc a vliv je stále v rukou mocných tohoto světa (zdá se, že stále těch samých), kteří její otěže svírají stejně pevně jako kdykoliv předtím, jako v dobách dávno před Kristem či dobách biblických. Zdá se, že dějiny světa i dějiny samotné křesťanské církve běží podle přání, ambicí a rozhodnutí těchto mocných, nikoliv podle přání a křiku tichých, chudých, hladových a pronásledovaných… Dlouhá staletí se v den po sobotě, neděli co neděli scházíme, abychom oslavili zvěst o vzkříšení Páně. A skrze vzkříšeného Pána se modlíme za všechny trpící, za ustaranou církev, za bolesti svých bližních i všechny světoboly, aby náš nebeský Otec učinil přítrž veškeré bolesti i zlobě… A je pravda, alespoň já myslím, že asi každý z nás, co tu sedíme, máme zkušenost s vyslyšenou modlitbou, s nezaslouženým darem, s odpuštěnou vinou, se smířením. Možná, že každý z nás, co tu jsme, jsme alespoň několikrát v životě zažili okamžik, kdy se realita, ve které žijeme, protnula s realitou jinou – s realitou nového, již přicházejícího času. Ale právě, že šlo nejspíš jen o okamžik, který byl spíš v bolestném rozporu, než v souladu s tím, co běžně a přirozeně zažíváme….
Než mocní, jsme tedy daleko spíše bezmocní. Bezmoc, ta sama o sobě ještě neznamená pro křesťana ani pro církev pohanu. Vždyť je nám dosvědčováno, že lecjaká naše bezmoc se může nakonec ukázat jako síla. Sám Bůh zjevil nám lidem svou slávu v Bezmocném – v ukřižovaném Ježíši. Mohl poslat na zem legie andělů, aby svého jediného syna zachránil. Nicméně On se rozhodl zjevit svou slávu v něm – v trpícím, vyslýchaném, umírajícím, bezbranném…
Jenže ono se leckdy zdá, že nejsme snad ani toliko bezmocní, jako spíš už přímo nemocní. Tak se to zdá ze stesků a nářků, které se kolem nás v církvi neustále ozývají. Toto neustále lkaní ohledně klesajících počtů, prázdných kostelů i upadající mravnosti – ať už ho chceme nebo nechceme poslouchat – v nás nutně evokuje všechny výše zmíněné otázky. Jsme jako církev mocní? Bezmocní? Nebo už nemocní? A je naše choroba vážná? Nebo přejde jako senná rýma, jen co zmizí z povětří agresivní alergeny… Ale co když je naše onemocnění vážné? Co když jsme jako církev vážně nemocní nemocí k smrti?
Pokušení bezmoci
Ano, jsme zjevně – v mnohém ohledu – bezmocní. Jako protestanti, evangelíci, jsme tím vystaveni pokušení k tomu říci: Tak je to přece dobře. Tak to má být. Vždyť právě v odporu k moci, k moci instituční církve, je založena reformace. Proto přece husité sepisovali své artikuly a Luther (alespoň jak praví legenda) přibíjel na dveře kostela ve Wittemberku své teze: aby se postavili proti zneužívání moci církví, proti církvi bažící po světské moci i proti církvi zneužívající jí svěřenou vyšší moc k prosazení nízkých cílů a politikaření…
Nejsme jako církev politicky mocnou veličinou, a to je vskutku dobře. Čtyři pražské artikuly, jak v nedávné anketě v časopise Český bratr zmínil jeden z farářů naší církve, jsou dnes konečně naplněny: nemáme světskou moc ani kdovíjaký majetek, faráři jsou si rovni s laiky nejenom před zákonem, ale i v samotné církevní službě, slovo Boží je možno kázat zcela svobodně. A kalich je vysluhován (alespoň teoreticky) všem pokřtěným… Navzdory dozvukům konstantinovské éry stojí nyní vedle sebe stát a církev jako dvě na sobě nezávislé, ale v mnoha oblastech vzájemně spolupracující říše.
Mluvil jsem však o pokušení, jemuž jsme v této souvislosti vystaveni. Církev institučně a politicky mocná prohrávala v boji s pokušením zneužít moc, jíž disponovala. My jsme vystaveni pokušení opačnému (ale o nic méně nebezpečnému), totiž pokušení zneužít svou bezmoc. Schovat se za ni, použít ji v každé situaci jako neprůstřelné alibi. Moc je v představách mnohých (zvláště bezmocných a nemocných) spojena především s požitky, s manipulací a ovládáním, ale k moci stejnou měrou patří i odpovědnost. Kdo může, ten i má (učinit to, co je třeba). Jak snadné je přitom si říci: my bychom chtěli, když my ale nic nezmůžeme… Jak lákavé je pro církev skrčit se, zalézt si někam do kouta a tam tiše lamentovat nad nedokonalostí a zlobou světa. Lomíme rukama a tiše naříkáme: kdybychom s tím tak mohli něco udělat…
Živé slovo živé církvi
Ale my můžeme, a tím pádem i máme, leccos kolem nás měnit a proměňovat. To je právě obsah dnešního slova, které jsme slyšeli ve čtení před kázáním. Ježíšova slova o moci církve tak můžeme slyšet nejenom jako povzbuzení, ale také jako varování před výše zmíněným alibismem. Vtip je v tom, komu je Ježíšovo slovo určeno. Asi ne institučně mocné církvi, která se opírá o mocnosti tohoto světa a sbírá národy, lidi, zámky, pole, hrady, města i školy a výstavné kostely jako cenné suvenýry i jako odznaky vlastní moci. Taková církev, zahleděná do své domnělé velikosti, ta ono slovo může sice zaslechnout, ba může si jej i přivlastnit, ale jenom těžko jej může správně pochopit. Slovo z Matoušova evangelia není také určeno lidové církvi pořádající masové konfirmační slavnosti, církvi, která se nechává ráda zvěčnit na velkých fotografiích, která se tváří předůstojně, církvi, která neustále zkoumá a přepočítává vlastní počty a nemůže se v této ďáblově násobilce ničeho dopočítat… Církvi nemocné k smrti toto slovo určeno není. Živé slovo Písma je určeno živé církvi. Církvi, jež s časem nemizí a nepomíjí. Jaká církev je živá? Inu ta, která je házena lvům v Koloseu, která hostí chudé, pořádá bohoslužby ve vězeních a lágrech, zvěstuje evangelium, ačkoliv na to zrovna není vypsaný žádný grant. Taková církev si může s oním slovem přivlastnit i tu moc, o které se mluví. Taková církev si může být jistá, že cokoliv odmítne na zemi, bude odmítnuto i v nebi, cokoliv na zemi přijme, bude v nebi také přijato…
Jsme živou církví?
Nabízí se otázka: jsme my, sestry a bratři, živou církví? Můžeme si ona Ježíšova slova přivlastnit také my? Týká se to i nás, jsme navzdory veškeré své bezmoci a nemocem obdařeni onou nesmírnou mocí? A jestliže si odpovíme: Ano, my jsme živá církev, my kážeme Krista; ano, Pane, my jdeme za tebou – a já mám pocit, že navzdory všemu ani jinak odpovědět nemůžeme – potom ale musíme přijmout i odpovědnost spjatou s mocí nám svěřenou a především odpovědnost za to, že tento svět zůstává stále, navzdory našemu působení a našim přímluvám, místem ještě z valné části neproměněným.
Vždyť pokud se shodnou dva nebo tři z nás v prosbě o jakoukoliv věc, nebeský Otec nám to učiní. Dva nebo tři… to vypadá jako málo. V církvi českobratrské skutečně jsou sbory, kde se o moc více sester a bratří než dva nebo tři neschází. Ale dva nebo tři, to je také někdy docela dost. Například když se mají shodnout… Shodneme se my, co zde sedíme, spolu na jedné věci? Když přijdou na nedělní bohoslužby do kostela, který byl kdysi postaven jako chlouba místní církve, dva nebo tři sestry či bratří, je to celkem smutný pohled. Avšak – to, že jsou jenom tři, to ještě neznamená, že se mají rádi a že se v něčem shodnou…
Co s tím? Nezbývá nám než shromažďovat se stále k chvále a oslavě jeho jména, věřit slovu, které nám Pán Ježíš, zvěstuje, že kde se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu, on bude uprostřed nich…uprostřed nás. A že sám Duch, navzdory naší slabosti a bezmoci ukazující se občas i přes veškerou moc, která nám byla dána, že navzdory tomu se sám Duch se svou mocí za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním….
Modlitba: Bože, náš Pane, ty jsi nám svěřil nesmírnou moc. Dej nám také moudrost svého Ducha, ať v té moci nám svěřené dokážeme správně usuzovat o světě kolem nás, ať vždy stojíme na straně pravdy, ať v pokoře před Tebou vítězíme tvým slovem a přijímáme od tebe milost, která je nakonec naší jedinou záchranou. Amen