1. Královská 19,13b–15a
Biblické příběhy jsou hlubokou studnou moudrosti. Dozvídáme se tu nejen o Bohu, ale také o sobě, o lidských charakterech a ovšem také o východiscích z nouze. Spirituál kvintet zpívá ve své písni o bibli – „…staré listy otvírám, čtu ta slova, vždyť je znám, kdo to psal, ten nás musel dobře znát, život žil snad tisíckrát, kdo to psal, řekni mámo, kdo to psal“. Poznání o člověku nám zpravidla bere humor. Čím hlouběji do problémů pronikáme, tím více se nás zmocňuje úzkost. Sebespokojený optimismus je typickým příznakem mělkého poznání. Možná proto se někdy bráníme pravdivým informacím a leccos raději ani vědět nechceme, protože bychom neradi přišli o růžový opar vysněné pohody. O nevědomosti se říká, že je sladká.
Písmo svaté, slovo Boží, nás ovšem nešetří. Pohled na člověka, na jeho přirozenost, na dějiny jeho vlády na zemi, je tvrdý a vážný. Od samého počátku bible jedna lidská podlost stíhá druhou. Zrady, zbabělosti, loupeže, vraždy. A vždy je to spojeno s neposlušností a odporem vůči Hospodinu. Čteme tam také o těch, kteří stojí v Božích službách, kteří jsou mimořádně vybaveni pro boj se zlem. Ale i k těmto nádherným postavám patří jakási donkichotská hořkost a nostalgie. Přes jejich vítězné zápasy lidský svět zůstává světem zlým, zabedněným vůči Boží vůli. Ani novozákonní křesťanská církev nebyla imunní proti lidské bohorovnosti, nesnášenlivosti a nepravosti.
Nebyl by to však žádný „moudrosti poklad z nebe“, kdybychom byli slovem Božím přivedeni jen k tomuto neveselému prozření. V bibli nacházíme i to, co jinde těžko: Člověku stojí za to, aby se držel pravdy. To proto, že za pravdou stojí Bůh, proto, že Bůh sám je Pravda. Člověku stojí za to usilovat o dobro a celý svůj život tomuto úsilí věnovat. To je Boží vůle pro člověka.
Sem směřuje i biblický příběh o proroku Elijášovi. Izraelské království prožívalo těžký úpadek. Král Achab ve spolupráci se svou pohanskou ženou Jezábel zavedl modloslužbu a nechal vyvraždit své odpůrce. Proti tom se stavěl prorok Elijáš a jeho odpor vyvrcholil v zápase s pohanským kultem na hoře Karmel. Bylo to velkolepé vítězství provázené zázračným dosvědčením Boží moci. Lid se odvrátil od modloslužby a znovu volal – Jen Hospodin je Bohem! Elijášův návrat však triumfální nebyl. Královna si postavila hlavu a Elijáš musel znovu uprchnout. Kampak se asi poděl ten „znovuobrácený“ lid, který prve pomohl Elijášovi vyhladit pohanské kněze? Elijáš se z toho zhroutil. Ztratil víru v budoucnost, ztratil naději pro svůj lid a dokonce i chuť žít. Bezpráví a bezbožnost zase jednou slavily triumf. Jak se na to mohl Hospodin dívat? Jak to mohl dopustit? K čemu byl ten cirkus na hoře Karmel? Tak se ptá člověk tváří v tvář surovostem života. Nádherný prorok Elijáš, který znal Boží moc jako nikdo jiný, končí slovy – „už dost, Hospodine, vezmi můj život“…
Co se dělo dál, je Boží odpověď. Bůh pozvedá Elijáše a posílá ho na cestu. Elijáš přitom neví, kam má jít, putuje dlouho, je řeč o čtyřiceti dnech, které nám připomenou Ježíšových čtyřicet dní na poušti a čtyřicet let izraelského putování. Po čtyřiceti dnech Elijáš přichází v poušti k hoře Oreb, na které kdysi dostal Izrael od Hospodina zákon. Až sem musel dojít, k místu, kde Izrael teprve podle psaného zákona začal být Božím lidem. Až sem musel dojít, aby pochopil, že Izrael je Božím lidem ne z vůle své, ale z vůle Boží a jako takový není vydán na pospas poslušnosti a neposlušnosti svých vůdců, ani není odkázán na statečnost a zbabělost lidu. Kdo tohle pozná, může ustoupit od zoufalé beznaděje tváří v tvář prohrám a zároveň také od sebezničující urputnosti tváří v tvář rozmáhající se pokleslosti víry. Avšak odpovědnosti, odpovědnosti žít před Bohem a pod jeho zákonem zbaven není!
Bůh se Elijáše ptá – co tu děláš? A on mu vypovídá všechno své trápení. Potom Bůh odpovídá. Nejprve se třikrát za sebou projeví ničivé živly – Elijáš může zkoumat, zda právě toto není projev Boží moci, podobně jako zažehnutí obětní hranice na hoře Karmel. Takový rachot, taková jistota! Teprve nyní poznává Elijáš, že v těchto věcech není Hospodin, i když je bezpochyby působí. Z těchto velkolepých znamení se nerodí pravá víra. Teprve když se ozve hlas temný a tichý, teprve pak se v člověku rozehraje ta zvláštní struna, která ho přiměje, aby si zahalil tvář, což bylo znamení bázně. Najednou už nehledí Elijáš k Bohu s odkrytým hledím a trpnou výčitkou. Bůh se ho znovu ptá a Elijáš znovu odpovídá, ale už je to ’docela jiná odpověď, i když zní stejně jako prve.
„Horlil jsem pro Hospodina, ale zůstal jsem sám a i mně ukládají o život.“ Na to mu Bůh odpovídá: „Jdi, vrať se svou cestou…“ Jdi a dělej, co jsi dělal až dosud. To má smysl. Stojí to za to.
Nakonec se Elijáš doví, že ve skutečnosti vůbec není sám, že Hospodin zachoval dostatečný počet věrných. Bůh má budoucnost ve své ruce. Elijáš dostává úkol ustanovit nového krále a předat štafetu prorocké služby. Život jde dál. A také Boží dílo jde dál, i když se člověku zdá, že chodí v bludném kruhu stále dokola.
Amen