O dechu života Text: 1. Mojžíšova 2,7 Čtení: Římanům 8,8–11
Gn 2,7: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se z člověka stal živý tvor.
Měli bychom si prý čas od času dát hlavou procházet otázku: kde jsem se tu vzal?
Říká se to. A pravda je, že někomu to může připadat řekněme trochu zmatené. Vypadá to, že to přece není žádná záhada. A copak to není s každým stejně? Každý se narodil a od té doby je na světě. To se nedá zpochybnit. Vzpomeňte, máme na to kdesi doma uložený rodný list. Černé na bílém to tam paní matrikářky uvedly, každému podle jména, příjmení a data narození.
Bylo by to nepochybné – kdyby ta otázka, jak vlastně něco začalo, neměla ještě jeden záměr. Nezastaví se u toho, co bylo; chce vědět, kudy to povede dál. A tedy, k čemu to doopravdy bude.
Tu a tam, občas, to někoho zajímá.
Tak se do úvodu biblického písemnictví dostaly zprávy o tom začátku. Jste čtenáři bible a víte, že ty zprávy mají docela svéráznou podobu. Písmu málo sejde na jakémsi protokolu o tom, cože se kdesi kdysi kdovíproč také stalo. Až málem do omrzení říká: Bohu na tom záleželo, a tak tu jsme. Není to tak, že by se lidé jakousi náhodou připletli do toho, co se nám tu ve světě děje. Od začátku prý to tak bylo, aby vyniklo, že zrovna dnes a zrovna vy máte ve světě každá a každý – řekněme – to své místo. Bůh zrovna na něm za vás nemá žádnou náhradu.
Sama biblická řeč o tom je nehezky stručná. Skoro až úsečnými větami se to tu píše. Hospodin vzal prach ze země a dal vzniknout lidem.
Někdo by třeba rád slyšel, že k tomu zhotovení člověka potřeboval Bůh jako materiál zlato, stříbro, drahé kamení. Ale cena, kterou jako lidé máme před Bohem, se stanoví jaksi jinak, než podle toho, zač se co zrovna prodává na jarmarku.
Jistěže je to poněkud neuspokojivé, když potom každý vždycky jenom sám za sebe potřebuje dokazovat, jakže je děsně vzácný. Nedaří se to. Někdo nás bez výjimky pokládá za velmi vzácné. Ale to nejsou ti lidé, co jsou na vás hodní a mají uznání. Je to Bůh sám – ten, kdo si s námi tehdy začal.
Ještě jednu podrobnost z toho velmi stručného vyprávění musíme postavit do popředí. Třeba takto: Kdysi před určitě víc jak půlstoletím vznikl veselý kreslený film o stvoření světa. Nevím, zda se na to dnes ještě někdo dívá. Byly to milé kresbičky. Stařičký fousatý a usměvavý pánbůh modeluje lidi z jakési keramické hmoty, andělíčci to obdivují, čerti pomáhají, je vidět, že to dobře dopadne.
Kdyby ten kreslíř tehdy byl chtěl ilustrovat biblickou zprávu o stvoření, asi by z ní byl nešťastný. Ona totiž jaksi opomene ten pohled na Boží ruku vytvářející příslušnou člověčí postavu. Něco jiného tam vyniklo jako důležité. To hlavní a nepostradatelné vlastně vůbec není vidět. Je to Hospodinův dech. Ten z jakéhosi panáka udělá živého tvora.
Člověk začal být sám sebou až tehdy, když jej Hospodin rozdýchal. Na začátku se člověk poprvé nadechl, a to do něj Hospodin vdechl život.
Možná by se na to dalo navázat a říci: No a proto jsme na světě. Má na nás být patrné, že svět je prostor, ve kterém vane Boží dech, bible řekne také: Boží Duch. Uvádí do pohybu, oživuje.
Jedno nadechnutí, pokud je mi zatím známo, většinou nestačí na celý život. Člověk musí vzápětí vydechnout a nadechnout se znovu, a potom ještě mnohokrát. Nadechnutí a vydechnutí bývá přitom takové, že na to nikdo po velikou většinu svého času vůbec nemyslí. Když na to musí začít myslet, je cosi hodně jinak, než by mělo.
A přitom právě tato nejzákladnější, často úplně nevědomá, činnost ustavičně dává najevo, že dar života od Boha je náš začátek a náš cíl.
Znamená to, že až se kterýsi den už znovu nenadechnu, ten Boží dech, v němž máme svůj původ, ten tím neskončí. Prach ze země bude dál prach ze země, žádná drahocennost. Ale výsledek vašeho života to není a nebude. Bůh, který uvádí vše do pohybu, pro nás má jiný směr a jiný děj, a k němu máme dojít.
Potvrdili to třeba už první svědkové Ježíše Krista o prvních velikonocích. Zjistili tehdy, že ho nenajdou v hrobě. Tím uložením prachu ze země zpátky do země to prostě neskončilo. Boží Duch vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. A prý: Jde před vámi, jděte za ním, setkáte se s ním.
Svatodušní čas nám potvrzuje, že jsme lidé na cestě. Ježíš Kristus nás na ni pozval. Směr nám dává najevo Boží Duch, to oživující dýchání, které od počátku prostupuje všecky věci. Kvůli posile na té cestě nám Ježíš Kristus vychází naproti a u svého stolu sytí a napájí. S ním se tedy dnes znovu setkáváme a s ním půjdeme dál.
Blahoslavův dům 8. 6. 2014 (Hod Boží svatodušní)