„Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: ‚Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův/ Má dcera je zle posedlá‘ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: ‚Zbav se jí, vždyť za námi křičí!‘ On odpověděl: ‚Já jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraelského.‘ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: ‚Pane, pomoz mil‘ On jí odpověděl: ‚Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.‘ A ona řekla: ‚Ovšem, Pane, jenže psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.‘ Tu jí Ježíš řekl: ‚Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti, jak chceš.‘ A od té hodiny byla její dcera zdráva.“
Evangelium podle Matouše 15,21–18
Po přečtení tohoto příběhu se může někdo domnívat, že evangelium a především Ježíšovy skutky uzdravování jsou sbírkou dojemných a na lidské city vypočítaných historek. Ale Ježíšovy skutky uzdravování nám nesmí zastínit to hlavní, co evangelium nese světu: zvěst o vysvobození člověka z toho nejhoršího područí, totiž od sebe sama. A poznání, že jedinou cestou k tomu je víra. Ne ovšem ta, se kterou se Ježíš setkával v Izraeli, tedy víra, ve které všecko, i Bůh, je k obrazu člověka. Ale víra té pohanské ženy, kterou Ježíš sám nazval velikou.
Ano, ta žena přišla k Ježíšovi s prosbou o uzdravení své dcery. A nedá se odradit ničím. Ani Ježíšovým mlčením, ani odmítnutím, dokonce ani tvrdým slovem, které znělo jako urážka. Člověk si řekne, že to všechno podstupuje matka ze své mateřské lásky. Co nevydrží mateřská láska, když má naději na záchranu dítěte? A jistě právě láska matky stojí vysoko nad všemi jinými lidskými láskami. Ale to, co v té kananejské ženě podstupovalo svoji nejtěžší zkoušku, nebyla její mateřská láska, ale její víra. Přišla právě k Ježíšovi, protože věřila, že jedině u něho je pomoc. Nepochybuje, že Ježíš může pomoci. A všimněme si pozorně: dovolává se pro sebe jen jeho soucitu a slitování, hledá jen milost. Nespoléhá na žádný nárok nebo zásluhu, jak to Ježíš mnohokrát slyšel z úst židů. To je právě znak opravdové a pravé víry, že nespoléhá na žádný nárok na vlastní dobrotu či zásluhu. Tuto víru nakonec Ježíš velice ocenil. Ne tedy její mateřskou lásku, jak bychom to nejspíš udělali my. Ale nejprv tu víru vystavil těžké zkoušce, aby jí dal možnost se projevit a právě tím se také utvrdit. Aby totiž jeho pomoc posloužila nejen dítěti, ale i jeho matce. Ježíš víru podrobuje zkoušce, ale jistě k prospěchu. Víra zkouškami sílí, i když jde někdy o cestu velmi bolestnou.
Žena tedy přichází k Ježíšovi a prosí o smilování. Ale Ježíš neodpovídá. Učedníci jsou netrpěliví a chtějí, aby ji Ježíš „odbyl“. Tedy aby se jí zbavil. Žena, a ještě k tornu pohanka, škoda ztrácet čas. Ježíšova reakce jako by odpovídala jejich myšlení, ale je vlastně určena té ženě samotné. Jeho mlčení totiž nedbala a vytrvale volala dál. Když slyšela, co Ježíš řekl, místo aby se zklamaná obrátila domů, jde ještě blíž, skloní se do prachu a znovu prosí: „Pane, pomoz mi.“ Ježíš ji přece odmítnu!, když řekl: „Pro tebe tu nejsem. Ty nemáš nárok na mou pomoc.“ Ale všechno se ještě stupňuje. Když žena leží u jeho nohou, řekne jí Ježíš něco, co bychom museli považovat přímo za urážku, kdyby to neříkal on, který jistě každým svým činem i slovem hledal pro člověka dobro. Řekl jí: „Není to slušné…“ Jak se teď zachová ponížená matka? Ta, kterou neodradilo mlčení ani odmítnutí, odpoví na urážku s takovou pokorou a tichostí, že její slova zůstala provždycky v evangeliu jako vzácný příklad skutečné víry. Odpověděla Ježíšovi: „Ovšem, Pane. Ale i štěňata se živí z drobtů…“ Je to pro nás nepochopitelné. Ona to necítila jako urážku! Naopak, její víra postihla to, čemu člověk nechce rozumět-totiž tu poslední výhradu, kterou si klade Boží milost. Kdo by se tady urazil, dokazoval by, že jeho víra je tělesná a že si dělá na věci právo. Pro tu ženu to znamenalo otevřené dveře. A ona vešla. Na její odpověď už nemohlo následovat nic jiného než splnění prosby: „Staň se ti, jak chceš.“ Na pravou pokoru Bůh nemůže odpovědět jinak. Protože pokora rozpoznává na svém životě jen svrchovanou a nezaslouženou Boží milost, která překonává všechny naděje člověka.
Co nám tento evangelijní příběh má říci? Jistě bychom si přáli, aby dal naději matkám a rodičům, kteří se strachují o život svých dětí – totiž že jim mohou vybojovat svou vírou záchranu. Uzdravení. Ale také víme, že jen v tom není a nemůže být zvěst evangelia. Náš život nevisí především na zdraví, jeho hodnota není v dlouhověkosti, ve štěstí nebo bohatství, ale ani v té sebekrásnější lidské lásce. Ti, kdo si na tom zakládají, jsou schopni ve chvílích těžkostí, v nemoci a trápení tak nanejvýš Bohu vyčítat jeho nespravedlnost. Kdo věří, ví, že důležité v životě je najít to, co do nás Bůh vložil, když nás stvořil ke svému obrazu. A vírou následovat toho, který je počátek i naplnění našeho života – Ježíše Krista. Tedy: „Nedat království Boží a jeho spravedlnost.“ My věřící to tedy víme a snad to i svým způsobem hledáme. Ale jak? Dovedete si představit, že by ta žena přišla k Ježíšovi, lhostejně by se zeptala, jestli chce uzdravit její dítě, a když by Ježíš mlčel, otočila by se a zase šla domů? Ale právě to je způsob, jak mnozí Boží království hledáme: když se nám hned neozve, hned se nám neotevře, hned nedá, co chceme, odcházíme. A jestli má někdo víc trpělivosti a trochu víc touhy, pak se mu zdá, že slyší: pro tebe to není. Nebo dokonce něco „urážlivého“. Kdo z nás pak zůstane a prosí a pokoří se, až přece jen vejde? Nechceme Boží království příliš lacino?
Jistě stojíme o spasení. Jistě bychom chtěli být zbaveni mnoha břemen, ale v tom chtění není naše srdce. Naše touha v nás nehoří. Naše víra nás nevede ke Kristu proti těm mnohým hlasům, poutům a zájmům, kterými si nás přivolává svět. Tu ženu přivedla k Ježíšovi veliká nouze. Bolest mateřského srdce. Už se nemohla dívat na utrpení svého dítěte. Ano. To chápeme, tomu rozumíme, ale to je přece něco jiného, říkáme si. Ano, je. Ale proč nám Boží milost, Boží království, Ježíš Kristus není aspoň tak drahý, jako zdraví a život našich blízkých? A řekne-li se „aspoň“, pak je to daleko míň než říká Ježíš, když požaduje: „Kdo miluje otce nebo matku nebo děti nebo manželku… víc nežli mne, není mne hoden.“
Tedy: Ani taková láska, jakou milujeme ty svoje, nám nestačí k nalezení Božího království, natož ta vychladlá, mdlá a nestálá, na kterou i tak ještě dovedeme být domýšliví a pyšní.
Jisté nikomu nelze nařídit, aby začal z hloubky přemýšlet o svém životě – ať mladý nebo starý– a aby touha po Bohu vytlačila z jeho srdce i myšlení všecko ostatní. Ale i těm, kteří chtějí a touží, ten příběh o pohanské ženě chce říct něco velmi potřebného: totiž jestliže mlčí Boží milost na naše volání, pak čeká, že budeme volat dál a víc. Jestliže nás odmítá, pak chce, abychom se pokořili a vzdali se všech nároků – ať z titulu své práce nebo zásluh nebo postavení v církvi či ve společnosti. A jestliže se nám zdá, že nás Boží milost ponižuje, pak se tak děje proto, že nic z naší lidské pýchy a důstojnosti nemá místo tam, kde pouhá a svrchovaná Boží milost zve člověka do své blízkosti.
Když se lidé dívají zvenčí a posuzují význam evangelia podle našich životů, domnívají se často, že se od člověka nechce nic víc než souhlas s nějakou církevní věroukou a několik bezvýznamných povinnosti v církvi. Kdo čte pozorně evangelium, mohl by se zarazit, že od nás naopak požaduje příliš mnoho. Ale ten, kdo skutečně porozumí, pozná, že ono žádá právě jen zbavit se toho, co nám brání, abychom mohli přijmout plnost Boží milosti. Pak se naše cesta víry setká s cestou neznámé ženy z míst kananejských, která má svědectví svého Ježíše: „Tvá víra je veliká“.