Text 1. Královská 21,1–13
Po těchto událostech se stalo toto: Nábot Jizreelský měl vinici v Jizreelu vedle paláce samařského krále Achaba. Achab promluvil s Nábotem: „Dej mi svou vinici, chci z ní mít zelinářskou zahradu, protože je blízko mého domu. Dám ti za ni lepší vinici anebo, chceš-li raději, vyplatím ti její kupní cenu ve stříbře.“ Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích.“ Achab vstoupil do svého domu rozmrzelý a podrážděný tím, jak s ním Nábot Jizreelský mluvil, když řekl: „Dědictví po svých otcích ti nedám.“ Ulehl na lože, odvrátil tvář, ani chléb nepojedl. Přišla k němu Jezábel, jeho žena, a promluvila k němu: „Čím to je, že je tvůj duch rozmrzelý a ani chleba nejíš?“ Odpověděl jí: „Mluvil jsem s Nábotem Jizreelským a řekl jsem mu: ‚Dej mi svou vinici za stříbro nebo, přeješ-li si, dám ti za ni jinou vinici.‘ Ale on mi řekl: ‚Svou vinici ti nedám.‘“ Jezábel, jeho žena, mu řekla: „Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem! Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského.“ Pak napsala Achabovým jménem dopisy, zapečetila jeho pečetí a poslala je starším a šlechticům, těm, kteří byli v jeho městě a bydleli s Nábotem. V dopisech psala: „Vyhlaste půst a posaďte Nábota do čela lidu. Proti němu posaďte dva muže ničemníky a ti ať vydají svědectví, že zlořečil Bohu a králi. Pak ho vyveďte a ukamenujte k smrti.“ Mužové jeho města, starší a šlechticové, ti, kteří bydleli v jeho městě, vykonali, co jim Jezábel vzkázala, jak bylo psáno v dopisech, které jim poslala: Vyhlásili půst a posadili Nábota do čela lidu. Pak přišli dva muži ničemníci a posadili se proti němu. Ti ničemníci vydali před lidem proti Nábotovi svědectví, že zlořečil Bohu a králi. I vyvedli ho ven z města a ukamenovali ho k smrti.
U příležitosti výročí tří let od invaze ruských vojsk na Ukrajinu budu dnes političtější než obvykle. Zároveň je to 11 let od anexe Krymu. To léto po převzetí Krymu Ruskem jsme měli tábor na Valkounově, a tam jsme s táborníky jako by putovali do Ruska mapovat pohoří Saján. (To téma jsme zvolili dřív, než Putin vjel na Krym.) Hlavní vedoucí pak na ten tábor pozval svého kamaráda Ukrajince, který se u ohně skoro rozbrečel, a mě tehdy došlo, jak moc oni prožívali ten zásah do jejich území a že to pro ně byl začátek války.
Ale zpět úplně jinam. Když padl socialismus v našich zemích, bylo mi sedm let. Vnímal jsem svýma dětskýma očima to uvolnění a nadějnost. Vnímal jsem, že se rozpadá ten kolos v mých dětských očích označovaný jako CCCP. Vznikaly jako by nezávislé státy větší či menší. Pubertu jsem prožíval v tomhle krásném vanutí svobody. Že to je všechno složitější, jsem samozřejmě vnímat nedokázal. Svět podle mých očekávání už měl být jen krásnější a krásnější. (Touhle naivitou je prý do značné míry určená celá moje generace.) Biblický příběh o Nábotově vinici pro mě byl něčím nepředstavitelným – copak by se něco takového mohlo ještě někdy odehrát? Přece nemůže někdo někomu takhle sebrat jeho půdu! Taková zjevná nespravedlnost! To už se přece nemůže stát!
Ejhle, možná by dnes bývalo stačilo ten biblický text prostě přečíst… Ale když už jsme to přečetli, pár dalších věcí nad tím řeknu. Král Achab, zdá se totiž, není v tomhle případě úplně jednoznačně zlá a černočerná postava. Je to zajímavější. Králi Achabovi se zalíbila vinice jeho souseda Nábota Jizreelského. Byla pěkně na dohled z jeho letního sídla. Poznámka na okraj: královské město bylo Samaří, Jizreel byl jinde, tam Achab jezdil tak jako na chalupu. Dodnes je tam intenzivně obdělávaná zemědělská oblast. A tak chtěl mít v dohledu od chalupy zeleninovou zahradu. Přichází za Nábotem vlastně s docela férovou nabídkou: Nábote, já s tebou tu vinici vyměním za jinou, klidně za lepší. Nebo ti za ní dobře zaplatím. To zní přece fér, ne? Nábotova odpověď zní (doslova, vnímejme, co v ní rezonuje): „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích.“ To není obyčejné: „Promiň, králi, ne, já mám tu svou vinici rád.“ To je spíš: „Králi, pochop, nemohu, ten kus půdy je pro mě svatý.“ Pak se spustí ten proces, který skončí justiční vraždou a násilným převzetím.
Už jsem se za ta poslední léta smířil s tím, že nasednout do tanku a vyjet dobývat cizí území, že tahle metoda bude patřit i do jednadvacátého století. (I když navrch začínají mít spíš drony.) Co mi ale způsobuje podobné, ne-li větší mrazení, je to, co jsme mohli slyšet v posledním čase z jiné strany: „Já od tebe tu zemi koupím.“ Přizvedl se mi žaludek, když jsem slyšel kohosi říct: „Gaza? To je zničené území. Já to koupím. Obyvatele vystěhuju, udělám z toho rekreační oblast.“ Uf. „Grónsko? Kupuju!“ Pomalu máte pocit, že tady někdo hraje Dostihy a sázky. „Portancl! Kupuju!“ Znáte to, ne? Víte, čím zpravidla končí tahle stolní hra? Minimálně jeden člověk obvykle na konci bezmocně brečí. Já hraju s dětmi Dostihy docela rád. Mám při tom dva cíle: Naučit je ustát a nebrečet, když prohrajou, ale také naučit je ukončit hru včas, aby ten prohrávající nepřišel úplně o všechno, ale nějací koně mu zůstali a tak mu zůstala špetka důstojnosti, i když prohraje.
Velký hráč zaoceánský pak pokračoval: Ano, pomůžeme Ukrajině, ovšem za půlku jejich země. Přesněji: za půlku nerostného bohatství, které máte v zemi. Bude to obchod. Já vám pomůžu proti ruským tankům a dronům, vy mi za to dáte tu půlku. To je přece fér, ne? Přece nemůžete chtít, abychom vám pomáhali jen tak? Někteří na to řeknou: „Na takovou nabídku se má kývnout, vždyť přece nic jiného nezbývá. Kdo na to nekývne, je blázen.“ Čeho jeden zatím nedosáhl tanky, druhý zkouší urvat tlakem peněz.
Moje otázka je, jsou-li v tomhle světě ještě nějaké hodnoty svaté. Vztah k půdě, k domovu? Pro jednoho to svaté je, pro jiného ne. Někoho přestěhovat, to přece není takový problém, to by mohlo situaci vlastně docela prospět.
Doporučuje devět z deseti režimů: Asyřané, Babyloňané, nacisté, komunisté, ale nemysleme, že američtí indiáni opustili prérie jen tak, pak náš pan prezident Beneš, v posledních desetiletích různé režimy třeba kolem Kavkazu, ale také Izrael, samozřejmě provázeni ruským prezidentem a nově zřejmě i americkým. Ze starověku naopak jmenujme Peršany, kteří to nedělali a místo toho umožňovali návrat přestěhovaných a obnovu původních domovů.
Nutno říct, že pro krále Achaba tu pořád ještě něco svatého bylo. On vlastně to Nábotovo odmítnutí respektuje. Ví, co to znamená, že je někomu dědičná půda svatá. Proto se trápí, když vidí, že svého zřejmě nedosáhne.
Naštěstí má empatickou manželku: „Co se tak trápíš, miláčku?“ „Ále, Nábot mi nechce prodat svou vinici.“ Achab při tom zamlčí, proč mu ji Nábot nechce prodat, jak hluboké jsou ty důvody. Ona by to jeho milá manželka totiž stejně asi nepochopila. Nebyla z Izraele, byla cizinka. Takže ta věc, že by někomu mohlo být něco svaté, v něčem takovém nebyla vychovávána. Ona byla ze své domoviny zvyklá na tezi „Car… promiňte… Král je nejvíc, nesmí se mu nic odmítnout. A také může použít jakékoli metody.“ „Miláčku, nech to na mě, já to zařídím. Půjčím si v kanceláři tvoje razítko, jo?“
Achab s Jezábel jsou vlastně tak krásně zamilovaní záporáci, že je člověk skoro musí mít trochu rád. Kdyby se tedy ten krvavý příběh tisíckrát reálně neodehrál…
Jezábel napíše Achabovým jménem pár dopisů, vykonstruuje proces, mimochodem, svou roli v tom procesu hraje, že se má vyhlásit půst – půst se tu stane nástrojem společenského tlaku, je vyhlášen, aby všichni byli zapojeni a motivovaní najít viníka (kdo se nepostí, bude označen za diverzanta), za viníka je následně označen Nábot. Je obviněn, že není řádně zvoleným… vlastně pardon, nějak to dnes motám… Je obviněn, že zlořečil Bohu a králi, načež je vyveden a ukamenován k smrti. Jezábel pak říká Achabovi: „Miláčku, vinice je tvá, jdi si ji obsadit.“
V průběhu toho celého neštěkne pes. Ani prorok Boží se neukáže včas, aby tomu zlu zabránil. Stejně jako nebylo zabráněno utýrání zástupu politických vězňů různých režimů. Až potom se prorok objeví. Zvěstuje Achabovi odplatu a pád celého jeho královského domu. Spíše hořké zadostiučinění, řekl bych. V koutku duše doufám, že ty dnešní děje můžou dopadnout snad ještě trochu jinak.
V tom biblickém příběhu se stane malý, i když asi neuspokojivý zázrak: Achabovi dojde, že přestřelil. Roztrhne svůj šat, přehodí přes sebe své žíněné roucho, oddá se postu, zřejmě upřímně. Je to takové malé, chatrné znamení naděje: Že snad jednou si ti despotové uvědomí, jaké zlo způsobili.
Já osobně se však zrovna k téhle naději neupínám. Protože Achab si svůj hřích uvědomil díky tomu, že už dříve aspoň trochu ve svém životě tušil, co znamená, že je něco svaté. To, obávám se, z těch dnešních mocnářů ví nebo respektuje málokdo. Náboženské formy a rétorika se naopak – podobně jako použila Jezábel půst – používají jako politický nástroj. Využívají se v boji, ve snaze urvat co nejvíc země pro sebe. Co na tom, že ji zničíme. Hlavně ať je naše. Protože ve skutečnosti nejde o to, aby tam někdo žil, ale abychom ji vytěžili.
Asi jsem v dnešním kázání příliš ve světě a málo u nás osobně. Ale nějak mě to zasahuje, zarmucuje, a vás možná také. Ale třeba to celé vnímáte ještě nějak úplně jinak než já.
Nakonec mi z toho i vyplývá něco něco malého konkrétního pro nás. Pro začátek úkol, na kterém bychom se mohli shodnout třeba i přes názorové odlišnosti: Učit naše děti, že něco je „svaté“. Nemusíme při tom vyslovovat to konkrétní slovo „svaté“. Klidně řekněme „nedotknutelné“. Nebo nějak jinak. Že to třeba „není na prodej“. A co to znamená něco prodat nebo neprodat. Že třeba pomoc není na prodej, pomoc je prostě pomoc. A když je koupená, tak to není pomoc, ale obchod.
Trochu se obávám, ono už to tu nějaký čas je a bude to horší, že je tu tlak, že na prodej je úplně všechno. Že je to jen otázkou ceny. Prodat sám sebe – lze to. Prodat druhé, jejich životy a důstojnost – lze to zjevně snadno. Zbude nám pak ještě něco, co jsme neprodali?
Hospodine, chraň nás, ať neprodáme, co prodat nemáme. Naopak, ať umíme darovat, co je potřeba. Amen.