Která je široká a která úzká?
Text: Matouš 7,13–14 Čtení: Žalm 119,26–37
Mt 7,13–14: Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.
Cesta je obraz života – života člověka. Tohoto obrazu, který připodobňuje lidskou existenci v čase a prostoru pohybu, obrazu putování, nezřídka užívá i biblická mluva. Cesta je obraz života jednotlivce i života sboru, života církve. A evangelium nás zve, abychom chodili stezkou úzkou. Prozrazuje nám, že do království Božího se vstupuje těsnou brankou. Určitě dobrodružné, ale zároveň – přinejmenším na první dojem – i dosti ošemetné.
Ona úzká a široká cesta – či brána – tu přitom jsou teď a tady. Ne kdesi v nedohlednu. Podle evangelia jsou obě cesty, prostranná i těsná, podobenstvím pro život hic et nunc, pro právě tuto existenci. A cesta úzká, cesta víry, po níž se jednotlivec, sbor i celá církev odhodlají vypravit, může leckdy být jitím vpravdě po ostří nože. Putováním nepohodlným, riskantním, nezajištěným. Někdy stačí uhnout „doleva“, a z víry se stává nevěra, skepse a ubitost. Nebo „doprava“, a víra upadá do jalového pámbíčkaření či – slovy Starého zákona – modlářství. Ano, ježíšovská úzká cesta se někdy může jevit jako Odysseovo plutí mezi Skyllou a Charybdou. Jindy, samozřejmě, její úskalí a nebezpečenství nemusejí být viditelná vůbec.
Takže se nabízí otázka: Jak na to? Jak rozpoznat, která cesta je správná a která nikoli? Jak se dobrat toho, která je která? Která úzká a která široká?
Vzpomeňme v této souvislosti na jiné Ježíšovo notoricky známé vyprávění: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral“ (L 10,30–34). Všichni hrdinové příběhu jdou – vnějšně viděno – stejnou cestou. Farář, kostelník, i ten chlapík s pochybným renomé. V Ježíšových očích však přitom první dva, kteří se nedívají pod nohy, kráčejí cestou širokou a jen ten poslední cestou úzkou, protože dává pozor, kam a po kom šlape.
Můžeme to vzít i z opačného konce. Zkusme si představit, jak se farní staršovstvo – samozřejmě blíže nejmenovaného sboru – dohodlo, že uspořádá sborový výlet. Zajistil se autobus, vybraly peníze a šup – už se jelo. Některé sestry cestou štrikovaly, někteří bratří mastili karty, někdo si četl, někdo spal. A účel výletu? Exkurze k branám ráje. Už zastavují pod horou, nad kterou ční nový Jeruzalém – město bez slz a nářků. A už se vystupuje z autobusu: výletníci si masírují lýtka, berou batohy na záda a vyzbrojeni fotoaparáty jsou připraveni vyrazit. V tom však, jak už se občas stává, vyjdou najevo různé názory, kudy jít. Musí se hlasovat. Ti od určitého věku nahoru prosazují lanovku s výhledem do kraje. Kultury a tradice milovní chtějí vystupovat po vrstevnici starou poutní stezkou – snad už tajně evangelickou… Hlasy staršovstva se tříští na jedné straně pro strmou kamzičí stezičku, kterou je nicméně člověk nahoře za chvíli. Na straně druhé pro sledování turistické značky – cesta delší, zato bez nebezpečí úrazu. Bratr farář, aby si nezadal, prosazuje cestu horší, zato delší – prostě „asketa“. Všechny možnosti však ještě zdaleka nejsou vyčerpány, a tak si bratr kurátor brousí cepín na horolezecký prvovýstup. Protože se nemohli shodnout, ale zároveň šlo o lidi chápající, tolerantní a otevřené názorům druhých, svorně si odsouhlasili – bez uražené ješitnosti a malicherného pocitu křivdy, že se jejich návrhem neřídí všichni ostatní, – že každý z nich vyrazí na vrchol vlastní cestou.
Byl bych nerad, aby toto nebiblické podobenství sklouzlo do morbidnosti špatných konců. Předpokládejme tedy, že všichni účastníci výletu, s pomocí Boží, šťastně vystoupali až k hradbám toho nového Jeruzaléma. A protože to město na hoře svaté bran má dvanáct, vstoupili dovnitř každý jinou – z toho směru, z něhož dorazili. Nakonec se všichni setkali na hlavním náměstí. Krapet se zpožděním dorazil i bratr farář, který přes počáteční euforii nakonec vyjel nahoru autem – protože klasicky nestíhal. K radostnému překvapení všech se tam bratří a sestry z toho blíže nejmenovaného sboru potkali i s jinými exkurzemi. A dověděli se, že katolíci na to šli z úplně opačné strany, luteráni od lesa a pravoslavní od rybníka.
Když to shrneme, vypadalo to přesně naopak než v tom podobenství o milosrdném Samařanovi. Tam šli všichni, viděno zvnějšku, stejnou cestou. Přitom jen jeden z nich stál vnitřně na úzké stezce. A není snad většího rozdílu než mezi cestami účastníků toho pomyslného sborového výletu, a přesto nikdo nesměřoval širokou cestou zahynutí. Každý kráčel stezkou života.
Kde tedy vzít ono hodnotící měřítko? Jak poznat, která cesta je široká a která úzká? Ježíš říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků“ (J 14,2a). Proto kdykoli by se ti zdálo, že cesta domů těch druhých je podezřele široká a vede do záhuby, že všechno je pro kočku a že ostatní si svým životem jen kopou vlastní hrob, pamatuj, že v domě Otce našeho je místa dost. Že tobě ani mně nepřísluší rozdělovat, pro koho v něm je a pro koho není místo. A kdykoli by se ti zdálo, že sám jsi na nejlepší cestě do nebe, podívej se sám sobě pod nohy, jestli nepřekračuješ nějakého polomrtvého potřebného – jako ten farář a kostelník z Ježíšova podobenství.
Ono měřítko k posouzení, jaká cesta je široká a jaká naopak úzká, jako by se nám tedy vymykalo z rukou. Starozákonní kniha Přísloví k tomu laskavě a moudře přisvědčuje: „Od Hospodina jsou kroky muže, ale což člověk rozumí cestě své?“ (Př 20,24). Nový zákon pak ujišťuje, že i když své cestě rozumět nemusíme, Pán Bůh nás na ni v Kristu Ježíši staví a při ní provází. „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6) – tak nám to nabízí Mistr z Nazaretu. Takže tím jediným měřítkem je On – jeho milost, jeho milosrdenství, jeho láska.
Ptáš se, jaká je tvá cesta? Kudy jít? Ptáš se po smyslu a ceně? Ptej se dál. To ptaní a hledání je důležité. Ale pamatuj přitom, že poslední odpověď nemáš ve svých rukou. Ta zůstává skryta v Bohu. V laskavé ruce Boží. A Bohu díky za to! Neboť jen tak zůstává odpovědí nadějnou – námi nevymyšlenou, námi nevykonstruovanou, námi nezmanipulovatelnou.
Amen.
Kázání při instalaci ve Farním sboru ČCE v Bukovce dne 23. října 2011