první čtení: Mt 5,1–12
text kázání: Ž 128
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře. Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu.
Hle, jak bývá požehnáno muži, jenž se bojí Hospodina. Hospodin ať požehná ti ze Sijónu, abys viděl dobro Jeruzaléma po všechny dny svého žití, abys uviděl syny svých synů.
Pokoj s Izraelem!
Poutní písně, sestry a bratři, to jsou zpěvy na cestu. A to ne na ledajaké putování, ale na „puťák“ životem. U tohoto pochodu však nejde o rytmus, podle něhož bychom zvládli držet krok, ale o text. O ukazatel, který naznačuje, kudy se dát. Který ukazuje, jak se stát blahoslaveným.
Co to jen je být blahoslavený? Našim uším to zní tak hezky: blaho a sláva. To ve své podstatě nemůže být nic špatného. Dalo by se říci, že blahoslavený je ten, kdo je šťastný. Ovšem ne jen nějak povrchně a mizivě tu šťastný a tu zas nešťastný z nějaké nepodařené věci. Tohle štěstí jde mnohem hlouběji. Ke smyslu pobývání na této zemi. K cíli té naší životní pouti. „Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina, ten, kdo chodí po jeho cestách.“
Nějak se tohle štěstí vztahuje k Hospodinu, našemu Bohu. Především je ukryto v Hospodinově bázni, v bázni před Hospodinem. Co je to za štěstí, které se zakládá na strachu? To je právě to zvláštní, že tohle ‚bát se Hospodina‘, tenhle ‚strach před Bohem‘ zahání všechny další strachy, nejistoty a obavy z čehokoli jiného. Bát se Hospodina = nebát se ničeho dalšího. Tenhle zvláštní strach vlastně není strach, ale odvaha na životní cestu. Bát se Hospodina znamená mít odvahu řešit životní potíže, mít odvahu radovat se z obyčejného lidského štěstí, a ne se s ním ustrašeně krčit někde v koutku, aby mi ho někdo nezkazil. Bát se Hospodina vlastně znamená nebát se ničeho a Hospodinu plně důvěřovat. Jenom to holt tenkrát vyjadřovali slovy, která v nás dnes vyvolávají zcela jiné představy, než by na první poslech měla. Dnes tuhle bázeň nazýváme spíše důvěrou, spolehnutím se, vírou.
Zpět k tomu blahoslavenství neboli štěstí. Druhý obraz, kterým je lze vyjádřit, říká „šťastný je ten, kdo chodí po Hospodinových cestách“. V našem životě si můžeme zvolit mnoho cest, a některé z nich jsou i Hospodinovy! Ano, některé. Není jen jedna jediná, jsou zde cesty Hospodinovy. To proto, abychom neodsuzovali druhé, kteří nejdou tou zcela stejnou cestou jako my. Mají možnost nalézt i další cesty Hospodinovy. A ten, kdo některou z nich nalezne a vydá se po ní, je blahoslavený. Je šťastný, protože ví, kudy se svým životem vydat, ví, co si se životem počít. Má směr, má cíl, může se v životě orientovat. Dává mu to vezdejší putování smysl. Toť hluboké štěstí, které ani sem tam nějaké to neštěstíčko, ba ani mohutná katastrofa nemůže pokazit. Je to tak hluboké životní ukotvení, že je žádná životní bouře či příval a záplava neštěstí nemůže uvolnit.
Zajisté, pohleďte, to je pro život učiněné požehnání. „Hle, zajisté, takto je požehnáno muži (ale i ženě – zkrátka) tomu, kdo se bojí Hospodina.“ A jistě se takové požehnání projevuje na životě člověka.
Náš žalm to vykresluje v malebných, pozemsky hutných obrazech. Stručně by se to dalo nazvat ‚pohodou rodinného krbu‘, ‚teplem domova‘. To, co vyděláš, bude patřit jen a jen tobě. Bude to stačit na živobytí početné rodiny, všude štěstí a jen to dobré. A taky to zdraví – množství dětí – synů – kolem stolu, žena jak plodná réva, střecha nad hlavou. Idylka jako z reklamy či televizního seriálu.
Cožpak nemají nemocní, trpící, nespravedlivě odíraní a vykořisťovaní, bezdomovci, postižení pohromou či ztrátou někoho blízkého, manželé bez dětí a děti bez rodičů a mnozí další, kteří se do tohohle obrázku nevejdou, cožpak nemají nárok na Boží požehnání? Nemají šanci nalézt toto štěstí? Je snad jejich nouze důkazem, že se od nich Hospodin zcela odvrátil, že odňal své požehnání? Cožpak požehnání vypadá jedině tak, jak líčí žalm? Jedině tak dochází smysl života svého naplnění? Křik a prosby všech nešťastných jsou protestem, který nelze pominout.
Najdou se lidé, kteří budou opravdově vnitřně přesvědčeni tvrdit, že ti nešťastní věří buď málo nebo vůbec a že pomoc je snadná: Obrátit se opravdově k Bohu, a život se jak mávnutím kouzelného proutku promění v procházku růžovým sadem. Příklad Jobův, a především pak příklad Syna člověka a mnohých jeho následovníků a učedníků – mučedníků, jak o nich Písmo mluví, svědčí proti tomuto zkratkovitému, byť na první pohled velmi zbožnému tvrzení.
Kudy tedy vedou ty správné cestičky? Jak máme pochopit, co je to „být požehnaný“? Zase a znovu zkoušet číst tu píseň jakoby očima tehdejších čtenářů. Aby se ukázalo, v čem žili, nač jejich zpěv poutní písně reaguje a co vyjadřuje (stejně jako jsme viděli, že strach a bázeň nemusí být právě a jenom strachem a děsem):
Hlavní město rozhodně nezažívá dobré chvíle. Budoucnost země je nejistá a především chmurná a černá. Vlastně jakoby už žádná budoucnost neměla být. Veškerá naděje mizí, přikryta jak v hloubi vod. Z toho na člověka padá děs a hrůza. Právě proti bázni před Hospodinem stojí tu jako mocný protivník strach. Strach z cizích vojsk, která se valí jak záplava. Zaberou vše, co člověk svou prací získal. Z ovoce díla se bude těšit druhý. Vzedmou se vlny zkázy. Synové padnou či budou odvlečeni do otroctví, rodiny rozbity, domy pobořeny. A proti tomu Boží lid zpívá píseň o tom, že pouť bude pokračovat, že je tu cesta. Píseň o bázni Hospodinově, o síle důvěry. Všemu tomu neštěstí a katastrofě navzdory.
Tomu všemu navzdory stojí píseň – modlitba: „Hle, takto ať je požehnáno tomu, kdo důvěřuje Hospodinu. Ať vidí dobro hlavního města po všechny dny svého života, ať vidí syny svých synů. Pokoj s vámi!“ Oproti té katastrofě, v níž žijí nebo která hrozí nebo která již přešla a mírně opadla, zaznívá píseň o další pouti. Oproti tomu, co zažili, vypadá její text jako ráj na zemi, hotové Boží království. Ta ‚pohoda domova‘ a ‚teplo rodinného krbu‘ jsou v jedné určité situaci, kdy zmizel domov a pryč je rodina, obrazem naděje, naprosté změny situace, nápravy, nového stvoření.
Izraelci moc neuměli oddělovat od sebe tělesné a duchovní. Což má jednu výhodu – nikdy se nespokojili s neutěšenými poměry teď tady na zemi ve jménu nějakého vyššího duchovního blaha. Na to bychom neměli zapomínat. Ani my bychom se neměli spokojovat s takovou útěchou.
Na druhou stranu by bylo chybou si myslet, že ten, kdo právě prožívá nějaké utrpení, vůbec nemůže být šťastný, nemůže dojít pomoci, útěchy a potěšení. Na rovině důvěry v Hospodina lze i ve vnějším neštěstí hledět k smyslu své cesty, nalézat naději pro dny příští. Také proto může Ježíš ve svých blahoslavenstvích oslovovat plačící, strádající nespravedlností, trpící a pronásledované. Ježíš se neobrací k jiným lidem než žalm, který dnes čteme. Také on je přáním, voláním po tom, aby ti, kdo právě tonou v záplavě, nalezli v důvěře k Bohu posilu a výhled dál. Neboť jejich je požehnání, jejich je blízkost Boží právě v jeho trpícím Synu, jim patří Boží sympatie a Boží láska.
„Hle, tak ať je požehnáno každému, kdo důvěřuje Hospodinu. Ať tobě žehná Hospodin: A uvidíš dobro Jeruzaléma po všechny dny života svého. A uvidíš syny svých synů. Pokoj s vámi!“ Amen