Společenská kritika často vyžaduje odstup umožněný představou alternativy. Praktické selhání ideologií v minulosti však naši představivost značně ochromilo. Rozpravy o rozličných „krizích“ odhalují nejen naše vědomí, že něco není v pořádku. Ukazuje se v nich také rozpačitost a obavy z totalizačních tendencí, máme-li si představit jiné uspořádání světa – jiný kosmos, tedy pořádek, který by však nebyl jen kosmetickou úpravou toho stávajícího. Pro ty, kdo nechtějí rezignovat, však existuje cesta, která ve svém slovníku užívá spojení „ostrůvky pozitivní deviace“. Jde o jedince nebo skupinky jedinců, kteří se svým jednáním pozitivně odlišují od zaběhlé společenské normy (disent, slušní podnikatelé se sociálním cítěním, veřejní činitelé s morální integritou a schopností věcné diskuse, odvážní investigativní reportéři, skupinky, které se vymykají diktátu konzumu, dobrovolníci, nezávislé iniciativy apod.) . Ostrůvky pozitivní deviace jsou vtělenou, živoucí kritikou systému, která zůstává uvnitř, a přesto svým způsobem pozitivně překračuje meze zažitých vzorců chování. Pozitivní devianti mají mnohdy naději, že jejich odchylka nezůstane pouze „ostrůvkem“, ale v dlouhodobém měřítku povede ke změně v širší společnosti (to zdůrazňuje např. ekonomka I. Švihlíková v rozhovoru po projekci filmu „Závod ke dnu“ 31. 1. 2012, který je ke shlédnutí na serveru youtube) .
To vše je ve většině případů velmi chvályhodné. Církvi se zde navíc nabízí společensky přijatelný termín, který může užívat při své prezentaci před společností. Vždyť i naše společenství jsou ostrůvky, vždyť i my máme být odlišní – deviovat od normy okolí v pozitivním smyslu slova (o církvi jako o „ostrůvku pozitivní deviace“ mimo jiné mluví např. V. Bělohradský v rozhovoru pro deník Právo 5. 11. 2011). Je však vhodné, abychom na toto přitažlivé slovní spojení přistoupili a zařadili jej do svých eklesiologických slovníků (a tím i do našeho uvažování o církvi) ? Je církev ostrůvkem pozitivní deviace? Pokud je tak nahlížena svým okolím, může to být dobré svědectví. Z hlediska naší identity by však takové označení vyjadřovalo ústupek. Jako společenství církve nejsme definováni mírou úchylky od normalizovaného jednání, ale příchylnosti k životu, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Pozitivní deviare od cest společnosti je pro nás až druhotným důsledkem, dopadem našeho viare po cestě, kterou je Ježíš Kristus. A dále – ne každá pozitivní deviace je v souladu s cestou následování Krista a ne každý prvek následování Krista je nutně deviací od společenské normy. Naše představivost jiného nebyla ochromena pádem ideologických metanarativů, protože je vyživována živoucí přítomností Jiného, který není pouhým ostrůvkem pozitivní deviace, ale cestou, pravdou i životem.
Jako církev bychom měli mnohé ostrůvky pozitivní deviace podporovat. Máme-li však dostát svému poslání svědků, neměli bychom zůstat veřejnosti dlužni dodatek, že nám jde přeci jen o víc.