Knížka Urzidilových esejů Da geht Kafka vyšla poprvé v Curychu v roce 1965, v roce 2004 v Mnichově a v roce 2010 vyšla v Praze v překladu Jany Zoubkové s titulem To byl Kafka. Johannes Urzidil (1896–1970) se narodil v Praze. Patřil stejně jako Kafka k pražskému literárnímu kruhu. Ptá se, „jak je možné, že německá literární tvorba byla v desátých a dvacátých letech dvacátého století tak silná a originální právě v Praze?“ Po první světové válce pracoval na německém velvyslanectví v Praze, v roce 1939 emigroval do USA, působil také jako redaktor v Hlasu Ameriky. Psal povídky o Praze, Šumavě a exilu. Napsal díla Goethe v Čechách, Pražský triptych, Život s českými malíři a jiné.
Těch esejů je dvanáct, jsou z let 1959 až 1965 (Řeč na rozloučenou byla uveřejněna poprvé hned v roce 1924), jeden zajímavější než druhý, jsou psány znalecky a osobně. „Pražští němečtí autoři byli většinou Židé, ale židovskou příslušností byli prodchnuti jen někteří. Jejich historické povědomí určovalo silněji německé jazykové vědomí než vědomí rodové.“ Pražští němečtí básníci a spisovatelé měli přístup ke čtyřem etnickým zdrojům zároveň: němectví, češství, židovství (židovství tvořilo historický, všudypřítomný faktor města) a rakušanství. A teď ta jména: Rilke, Leppin, Werfel, Kornfeld, Fuchs, Brod, Bergmann, Haas, Kisch a samozřejmě Kafka, pro nějž byla Praha domovem. Dále ještě mimopražští autoři Weiss, Ungar, Winder, Baum, Vischer.
V Eseji Edison a Kafka autor píše o tom, jak americký inženýr a průmyslník, vynálezce Edison pobýval v Praze v roce 1911 a rád od stolku u okna kavárny pozoroval dění na Václavském náměstí. Jeho pražským spolupracovníkem byl významný průmyslník Kolben, který stejně jako Kafka patřil k pražskému německojazyčnému Židovstvu, a jeho českým žákem František Křižík. Do této americké souvislosti patří Kafkův spis Nezvěstný, později s názvem Amerika a první kapitolou Topič. Kafkův vliv v angloamerické oblasti je silný a „jeho jméno se stalo obecným pojmem pro duševní problematiku jedince uprostřed nejistot všeho druhu, jež trápí nedosažená nebo nezpracovaná religiozita.“ Kafka občas zašel do kavárny Edison.
Urzidil v souvislosti s Kafkou uvádí Kierkegaarda, který odvíjí svou religiozitu z bázně a odpovědnosti. Bázeň vzniká z bázně boží, která je nejhlubší moudrostí. Vyhýbat se zlu je rozumná odpovědnost, ale nepromyšleným jednáním se mění v hřích. Bázeň, strach je u Kafky náboženským impulsem. Problém je v tom, „že člověk skrze hradby uvědomělé zodpovědnosti vůbec nedospěje k rozhodnutí, nebo dokonce k činu, který mu je však na druhou stranu uložen, ba dokonce je životem a pro život vyžadován. Nerozhodneš-li se, promarníš život“. „Kafkovo dílo podává zprávu o mašinerii života, jíž nelze uniknout, o byrokratických mechanismech, které člověka neustále drží ve vyšetřovací vazbě, vznášejí obžalobu, aniž by obžalovaný někdy zcela pochopil podstatu a smysl obžaloby, nutí ho přiznat se k činům, kterých se nikdy nedopustil, podrobují ho nepochopitelným a rafinovaným mukám a trestům.“
Friedrich Thieberger, syn pražského rabína, učil Kafku hebrejštině. S odvoláním na něho Urzidil odhaluje dva Kafkovy základní povahové rysy: „Je to dětskost, která se projevuje neodolatelným prosebným a poněkud bezmocným úsměvem, a zároveň převaha, která vnímá nedostatky jako něco přirozeného a samozřejmého. Oba tyto rysy se u Kafky projevovaly vždy současně, nejen v životě, ale i v tvorbě.“
Esej Golemovská mystika nás uvádí do Zlaté uličky na Hradčanech, kde Kafka dočasně bydlel, do doby císaře Rudolfa II., do světa alchymistů, do mýtu o vzniku umělého člověka a do židovské legendy o Golemovi pražského rabína Löwa. Zde Urzidil připomíná drama Karla Čapka R.U.R. o uměle vyrobených lidech-strojích, robotech, se závěrem, že prapředkem těchto robotů byl Golem.
V osmém eseji Osobnosti ve vzpomínkách uvádí Urzidil Rudolfa Fuchse, který se narodil v Poděbradech a zemřel v roce 1942 při bombardování Londýna, Paula Kornfelda z Prahy, který zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře v Lodži a Ernsta Weisse, který skončil vlastní rukou v Paříži, když do ní vtrhla Hitlerova vojska, protože to považoval za konec Evropy. Fuchs dosáhl proslulosti obdivuhodnými převody poezie Petra Bezruče ve sbírkách Slezské písně a Písně slezského havíře. První vydání překladu Slezských písní vyšlo 1916 v Lipsku s předmluvou Franze Werfela. „Byl to křik ozývající se z hald a šachet ostravského a těšínského uhelného revíru a z beskydských lesů, namířený proti uhlobaronům a proti markýzi Gerovi, což – jak každý věděl – byl nenáviděný arcivévoda Friedrich, pán kraje a vrchní velitel císařské armády.“ Bylo to „zoufale beznadějné rozhořčení nad havířskou bídou a zmrzačením, nad germanizací a polonizací Čechů v onom kraji a nad vydřidušským vykořisťováním ze strany Němců, křesťanů i židů. Antisemitské projevy, s nimiž se čtenář ve Slezských písních setká, nelze vnímat jako antisemitské, ale jako sociální protest zatracující bez rozdílu. Bylo příznačné, že Bezruče do němčiny přeložil a širší veřejnosti zpřístupnil Žid Fuchs a nadšenou předmluvu do přeložené knihy napsal Žid Werfel.“
V eseji Vita brevis, ars longa Urzidil píše o Kafkově vztahu k výtvarnému umění. Upozorňoval už v třicátých letech na paralelu mezi Kafkou a Marcem Chagallem. „Také u Kafky se jako u Marca Chagalla, Žida z ruského Vitebska, objevuje nezměrná povaha (širokaja natura), také u něj je podivnost maloměšťáckého světa (u Chagalla vesnického) prodchnuta chasidskou moudrostí.“
Esej 11. červen 1924 vyznačuje datum Kafkova pohřbu. Kafka zemřel před osmi dny v sanatoriu v Kierlingu u Vídně a byl převezen do Prahy. Nedožil se jednačtyřicátých narozenin. Urzidil se přiznává k lásce, úctě a účasti při zamyšlení nad ním. Kafka nebyl nihilistický, jak se domníval Werfel. „Nepomíjející hodnota jeho mistrovství spočívá v neúplatném vnímání vlastních slabostí, proto v každém díle vytvářel fragmenty a začínal zase od samého počátku, což znamená, že se zase zcela pokořil.“ „Ve skutečnosti s Kafkou skončila duchovní Praha česko-německo-rakousko-židovské syntézy, která z ní udělala metropoli a celá staletí ji inspirovala.“ Jediný český nekrolog napsala do Národních listů 6. června 1924 Milena Jesenská, která zahynula v německém koncentračním táboře. Téměř všichni čeští spisovatelé znali průměrné francouzské autory mnohem lépe než své sousedy ve vedlejší ulici, ať se jmenovali Rilke, Kafka, Werfel nebo Brod, a přitom Brod toho tolik udělal pro poznání české kultury ve světě. Kafka byl Praha a Praha byla Kafka. Urzidil vypráví o Kafkově pohřbu na židovském hřbitově ve Strašnicích a o jeho účastnících. Kafka definoval tvorbu spisovatele slovy „Psaní jako forma modlitby“ a jeho vyznáním bylo: „I kdyby vykoupení nepřišlo, chci ho být v každém okamžiku hoden.“ 19. července se konala vzpomínková slavnost na Kafku v tehdejším Německém komorním divadle. Pět set míst bylo obsazeno takřka výhradně německojazyčnými pražskými Židy. Promuvil Hans Demetz, Max Brod mluvil o Kafkově budoucnosti, o Kafkově epoše, která přijde a bude Kafku vnímat jako znalce nejhlubší lidské podstaty. Promluvil i Urzidil a herec Koch přednesl čtení z Kafkova díla. Urzidil ve své řeči na rozloučenou tehdy pověděl: „Franz Kafka byl fanatikem své vnitřní pravdy. Víme, že v celém jeho díle není jediný přikrášlený řádek, v jeho vzácné próze není nikde skrytý vynucený úsměv, vymyšlená honosnost. Fragmentárnost jeho tvorby je důkazem jeho puzení k pravdě. Protože kvůli pravdě zápasil se svými postavami, rozbíjel je, rozbíjel je proto, že chtěl ukázat jejich nitro, jejich vnitřní pravdu… Zdá se mi, že měl jen jednoho bratra – Kierkegaarda – a jen jedno heslo – jen ten, kdo vytrvá do konce, dosáhne blaženosti.“
V posledním eseji Urzidil uvádí Cervantesův román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha a píše, že mezi jeho a Kafkovým dílem je možné vést mnoho paralel. Kafka, kterého zvláště zajímala Pravda o Sanchu Panzovi (název jeho aforismu), viděl v nedostatečnosti sluhy nejvlastnější hnací sílu Cervantesova románu a významný symbol. „Cervantes napsal Dona Quijota ve vězení, v místě neklidu, zármutku a bídy, jak sám řekl. Franz Kafka psal své prózy uprostřed Evropy v první čtvrtině dvacátého století v byrokratickém světě přepážek znejistělého měšťanstva, které se cítilo bezpečně už jen za mřížemi, jimiž se obklopilo.“
Tak končí Urzidilových 12 esejů. Přinášejí cenné myšlenky a mnoho podnětů také pro křesťany. Ti se obírají biblí, ale určitě se zájmem potkávají myšlenky takového člověka, jako byl Kafka, aby se zamysleli nad jeho pohledy do bible a do duše člověka a také do lidské situace nezřídka absurdní.
Johannes Urzidil, To byl Kafka
Vydalo Dokořán, Praha 2010
ISBN: 978-80-7363-311-0
Překlad: Jana Zoubková, 192 s.