Podle dostupných dokladů nejranějších tradic, které se zřetelně odlišují od anti-křesťanských polemik pozdějšího věku anebo od výstředních fantazií gnostických evangelií, byl Ježíš znám svým odstupem od sexuálního zaujetí, intimity, nebo náklonnosti. Tvrdit, že byl ženatý, protože přeci všichni rabíni jmenovaní v židovské literatuře druhého a třetího století byli ženatí (až na jednoho, což bylo předmětem velikého podivení), znamená dopustit se trojího omylu.
První omyl je historickým anachronismem, protože rabín v pravém slova smyslu v Ježíšových časech neexistoval. Pojmenování „rabbi“, které bylo pro něho užito v několika evangelijních oddílech, znamenalo prostě „můj učiteli“ bez pozdějšího významu synagogální nebo didaktické funkce a postavení.
Druhý omyl spočívá v neschopnosti vzít na vědomí, že zatímco stará ústní tradice a zápisy evangelií znají Ježíšovu matku, jeho bratry a sestry, nikde není zmínka o manželce. Tento argument, který vlastně vychází ze zamlčení, je nicméně význačný, protože rodící se církev věnovala Ježíšově rodině velikou pozornost, zvláště Marii a ženám, o kterých se říkalo, že byly přítomny při Ježíšově popravě a také byly u prázdného hrobu.
Třetí omyl vychází z psychologické necitlivosti k jeho asketické průpravě. Narážky na jeho dlouhotrvající období půstu a vzpomínky na noční vigilie a bdění o samotě věnované modlitbě, silně podepírají názor, že žil v celibátu a zdrženlivosti.
Není to tak, že by Ježíš vytyčil celibát jako požadavek učednictví, dokonce ani ne ve světle víry, že se svět blíží ke svému konci. Nicméně jeho sexuální život je dokonale zahalen tajemstvím.
Mezi jeho následovníky nepanovala promiskuita. Jeho protivníci nikdy neobviňovali ani jeho samého, ani dvanáct apoštolů, ani ženy, které ho doprovázely, ze sexuálních nemravností.
Slova, která jsou mu připsána, ukazují, že podobně jako Jan Křtitel, jehož učedníkem po nějaký čas byl, si Ježíš zvolil staromládenecký život. V evangeliu čteme, „každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,50) V této rodině jakákoli zmínka o manželce nápadně chybí.
Pouto, které spojovalo Ježíše s učedníky, mužského i ženského rodu, přesahovalo vazby dědičnosti, pokrevenství nebo manželského stavu. Nadto pak jeho naprostý respekt k ženám, stejně jako k mužům, byl výmluvně zřejmý ve slovech orientální hyperboly, kterou mu Kázání na hoře přisuzuje: Já pak pravím vám, že každý, kdo pohlédne na ženu s žádostivostí, již spáchal ve svém srdci cizoložství. (Mt 5,28)
Ježíš odmítá rozvod, čímž hrubě porušuje Mojžíšův zákon (Dt 24,1–4), avšak ukazuje, že se zastává důstojnosti ženy. Věděl, že zákony o rozvodu byly téměř paušálně jednostranné, formulované ve prospěch mužů a dosvědčovaly „tvrdost jejich srdcí“ (Mt 19,3–12). Jeho odmítání rozvodu bylo motivováno podporou zrovnoprávnění žen. Rozhodně to nemělo způsobit nárůst dalšího právnického dogmatismu. Je smutnou ironií, že některé křesťanské denominace rozvod v každém případě odsuzují, jak je dobře známo. Tento nekompromisní postoj, který v některých církvích vede k pokrytecké kazuistice při povolování anulace anebo zrušení manželství, jasně hanobí „Kristova ducha“. Tyto denominace, ať jde o řeckou, římskou, či anglikánskou, tím manifestují sektářskou krátkozrakost a povrchnost spíše nežli lidskost, jež je známkou skutečně univerzální církve.
Je třeba jednoznačně zdůraznit to, že dokonce ani v časech eschatologického vypětí Ježíš celibát, čistotu, či panictví jako ideál mužství a ženství na odiv nestavěl. Uznával však práva jednotlivců řídit se svými vlastními ideály a odmítnout sexuální závazky. Takové odmítnutí mohlo být ospravedlněno pouze jako znamení víry v bezprostřední blízkost nového světa. To je pravděpodobně význam onoho tajemného rčení: Někteří jsou eunuchy, kteří se učinili eunuchy pro království nebeské. Ten, kdo je schopen to přijmout, ať to přijme (Mt 19,12).
Toto rčení ovšem nepoukazuje na barbarský akt sebemrzačení, které ve stavu náboženského třeštění praktikovali vyznavači bohyně Attis v Malé Asii v čase své iniciace. Pro Ježíše platila naprostá svoboda volby. Jedině násilná exegese může v jeho slovech najít základ pro zavedení středověké praxe kněžského celibátu.
Na základě všech dostupných poznatků je třeba povědět, že vztah Ježíše k ženám a mužům můžeme popsat jako přímou, konvencemi nesvázanou otevřenost. Do nejužšího kruhu Ježíšova společenství patřily vedle jeho dvanácti učedníků nejen ženy, které těžily z jeho léčitelských darů, ale také „mnohé další ženy“, které byly zdravé.
Samuel Terrien (1911–2002), francouzský hugenot, starozákonní profesor na Union Theological Seminary v New Yorku. Z knihy Till the heart sings, s. 124 přeložili Daniela a Tomáš Bískovi