Většina z nás si asi nedokáže představit nejistotu, kterou prožívají ukrajinští uprchlíci. Nevědí, zda přežijí manželé a otcové na frontě. Nevědí, jaké území si urve Rusko. Nevědí, jaký bude život v zemi poničené válkou. A my jim v tom nemůžeme pomoct, neví totiž nikdo.
Další otázka, kterou si asi mnozí kladou, zní: Budu moci zůstat v Česku? Dovolí mi to, když tu budu mít zaměstnání? Když mě bude zaměstnavatel nutně potřebovat? Když děti budou ve škole? Když se nebudu mít kam vrátit? To jsou otázky, na které už bychom odpovědět mohli. Jenže mlčíme. Či přesněji říkáme: „Ne, vrátíte se všichni. A nad výjimkami se ještě zamyslíme. V individuálních případech. Možná.“
Ukrajinští uprchlíci v Česku (a ostatně i v celé EU) pobývají na základě tzv. dočasné ochrany. Jde v podstatě o zjednodušenou verzi mezinárodní ochrany, která je uzpůsobená velkému přílivu osob. Byla spuštěna rozhodnutím Rady EU z března tohoto roku a na celoevropské úrovni bude jednou i ukončena.
Český zákon předpokládá, že po skončení válečného konfliktu se Ukrajinci jednoduše vrátí. Neexistuje zde právní rámec, který by určoval možnosti setrvání po skončení tzv. dočasné ochrany. Tentokrát nejde o žádný exces České republiky. Evropská směrnice totiž nestanoví, jak mají vypadat možnosti pobytu po skončení ochrany, či jestli tu vůbec nějaké musí být.
Přitom z historie víme, že váleční uprchlíci se často nemohou či nechtějí vracet, ani vláda nemůže rozumně předpokládat, že několik set tisíc lidí opustí své životy v Česku a odejde. Ostatně už minulá invaze Ruska na Ukrajinu znamenala příliv uprchlíků do Česka. Právně šlo ovšem o odlišnou situaci, po nějakém čase bylo pro mnohé možné získat některé z běžných pobytových oprávnění, často i trvalý pobyt. Někteří se s českým státem dodnes přou a snaží se zde zůstat.
Může se stát, že za pár let budeme z Česka vyhošťovat např. ukrajinskou vdovu, které v bojích zemřel manžel a jejíž děti od první třídy navštěvují českou školu a píší jen latinkou. Bez ohledu na zaměstnání a čistý trestní rejstřík, bez ohledu na to, jestli jejich dům na Ukrajině zničila ruská střela. A pokud budou z oblasti, kterou tou dobou budou Rusové ovládat, sdělíme jim, že mají využít „vnitřní přesídlení“ v rámci Ukrajiny. Možnost zůstat neexistuje ani pro rodinné příslušníky, dokonce ani manželka, která z Ukrajiny přicestovala za manželem pracujícím v Česku, nebude moci zůstat či požádat o povolení k pobytu z území České republiky.
Česko se s Ukrajinou domluvilo na uznávání školní docházky. Ale i tak se ukrajinská matka musí rozhodnout, zda po svých dětech chtít, aby se účastnily i ukrajinské online výuky. Nebo se mají věnovat jen té české, která jim možná bude k ničemu? Po některých dětech rodiče chtějí, aby pro jistotu dělaly paralelně obě školy.
Tato nejistota ale komplikuje i práci s ukrajinskými uprchlíky. Jen těžko lze nastavovat cíle například z hlediska sociální práce. Co je vlastně cílem? Integrace, nebo jen důstojné přežití několika měsíců na našem území?
Česká vláda není naivní a ví, že část Ukrajinců u nás zapustí kořeny a zůstane. Pravidla k tomu ale vytvářet nechce. Samotná absence jasných pravidel je totiž nástrojem, který slouží k tomu, aby odradil od setrvání.
Vlastně by bylo úplně dostačující, kdyby Ukrajinky dostaly možnost podat žádost na českém území a projít imigračním procesem jako kdokoli jiný. Jenže tady je na místě připomenout, že regulace imigrace do České republiky již dlouhodobě nespočívá v požadavku jazyka či např. důkladném prověřování zaměstnavatele. Regulace se fakticky uskutečňuje skrze (více či méně transparentní) nedostupnost českých ambasád. Když nemáte termín schůzky na ambasádě, nemáte ani šanci zahájit proces, na jehož konci byste mohli legálně pobývat v ČR. Představme si ukrajinskou vdovu, která by chtěla zůstat s dětmi v Česku po skončení dočasné ochrany. Nevíme, kdy skončení přijde, záleží na rozhodnutí ze strany EU. Aby mohla legálně pokračovat v práci na pozici, kterou už tou dobou bude mít, bude muset vycestovat. Pak žádat o termín na ambasádě; možná bude potřeba poslat e-mail v konkrétní hodinu (jde o zlomky sekundy), možná se schůzky na ambasádě budou rozdělovat v loterii. V horším případě termíny nebudou vůbec. To stejné pro děti. Doufat, že úředníci rozhodnou o žádostech v podobné době, že Ministerstvo vnitra nepřekročí lhůtu pro vydání rozhodnutí příliš výrazně. Je to na měsíce, možná i roky. Počká zaměstnavatel? Co škola, co nájem?
V souvislosti s uprchlíky z Ukrajiny se vynořilo mnoho otázek, na které neznáme odpovědi. Můžeme dát alespoň trochu jistoty tam, kde rozhodujeme my. Česko by mělo jasně říci, zda a za jakých podmínek umožní Ukrajincům zůstat. Nejistoty mají v životech beztak víc než dost.
Autor se jako právník zabývá imigrací