Milan Kundera / Nesmrtelnost, Atlantis 1993
Kdysi se sláva žurnalistiky dala symbolizovat velikým jménem Ernesta Hemingwaye. Celé jeho dílo, jeho stručný, věcný styl, mělo kořeny v reportážích, které posílal jako mladík do novin v Kansas City. Být žurnalistou znamenalo tehdy přiblížit se víc než kdokoli jiný skutečnosti, prolézt všechny její skryté kouty, špinit si s ní ruce. Hemingway byl pyšný, že jeho knihy jsou tak nízkou země samé i tak vysoko na nebi umění.
Když si Bernard říká v duchu slovo „žurnalista“ (a tím slovem se dnes ve Francii označují i redaktoři rozhlasu a televize, a dokonce i fotografové tisku), ne představuje si však Hemingwaye a literární forma, v které touží vyniknout, není reportáž. Sní spíš o tom uveřejňovat ve vlivném týdeníku úvodníky, před kterými by se třásli všichni kolegové jeho otce. Anebo interview. Kdo je ostatně pionýr moderního žurnalismu? Žádný Hemingway, který psal o svých zážitcích v zákopech na frontě, žádný Orwell, který strávil rok života s pařížskou chudinou, žádný Egon Erwin Kisch, znalec pražských prostitutek, ale Oriana Falacci, která mezi léty 1969 a 1972 publikovala v italském týdeníku Europeo cyklus rozhovorů s nejslavnějšími politiky doby. Ty rozhovory byly víc než pouhé rozhovory; byly to souboje. Mocní politikové, dříve než pochopili, že se bijí za nerovných podmínek – protože otázky směla klást jen ona a ne oni – už se svíjeli na podlaze ringu K. O.
Ty souboje byly znamením času: situace se změnila. Žurnalista pochopil, že kladení otázek není pouhá pracovní metoda reportéra, který provádí svá šetření skromně se zápisníkem a tužkou v ruce, ale že je to způsob, jak vykonávat moc. Žurnalista není ten, kdo se ptá, ale kdo má svaté právo se ptát, ptát se kohokoli na cokoli. Ale což nemáme to právo každý? A což není otázka most pochopení hozený od člověka k člověku? Snad. Upřesním proto své tvrzení: moc žurnalisty není založena na jeho právu ptát se, ale na právu vyžadovat odpověď.
Všimněte si, prosím, dobře, že Mojžíš nezařadil mezi deset božích přikázání „Nezalžeš!“ To není náhoda! Protože ten, kdo říká „nelži!“, musil předtím říct „odpověz!“ a Bůh nedal nikomu právo, aby po druhém vyžadoval odpověď. „Ne-lži!“, „odpověz pravdu!“, jsou slova, která by člověk neměl druhému člověku říci, pokud ho považuje za sobě rovného. Snad jen Bůh by měl právo mu je říci, ale ten k tomu nemá žádný důvod, když všechno ví a naši odpověď nepotřebuje.
Mezi tím, kdo poroučí, a tím, kdo musí poslouchat, není tak radikální nerovnost jako mezi tím, kdo má právo vyžadovat odpověď, a tím, kdo má povinnost odpovídat. Proto právo vyžadovat odpověď bylo odedávna přiznáváno jen výjimečně. Například soudci vyšetřujícímu zločin. V našem století si to právo přivlastnily fašistické a komunistické státy, a to ne ve výjimečných-situacích, ale napořád. Občané v těch zemích věděli, že kdykoli muže přijít okamžik, kdy budou vyzváni, aby odpovídali: co dělali včera; co si myslí v skrytu, duše; o čem mluví, když se setkají s A; a jestli mají intimní poměr s B. Právě ten sakralizovaný imperativ „odpověz pravdu!“, to jedenácté přikázání, jehož síle neuměli odolat, udělalo z nich zástupy zinfantilizovaných ubožáků. Někdy se ovšem našel nějaký C, který nechtěl za nic na světě říci, o čem mluvil s A, a aby se vzbouřil (byla to často jeho jediná možná vzpoura), řekl místo pravdy lež. Ale policie to věděla a nechala tajně namontovat do jeho bytu odposlouchávací zařízení. Nedělala to z žádných odsouzeníhodných důvodů, nýbrž proto, aby se dověděla pravdu, kterou lhář C skrýval. Trvala pouze na svatém právu dožadovat se odpovědi.
V demokratických zemích by každý vyplázl jazyk na policajta, který by se ho odvážil ptát, o čem mluvil s A a zda má intimní styky s B. Nicméně i zde existuje vláda jedenáctého přikázání ve vší své síle. Nějaké přikázání musí přece nad lidmi vládnout v našem století, kdy Boží desatero je už málem zapomenuto! Celá morální stavba naší doby spočívá na jedenáctém přikázání a žurnalista pochopil, že dík tajnému usnesení dějin se má stát jeho správcem, čímž získá moc, o níž se dosud žádnému Hemingwayovi nebo Orwellovi nesnilo.
Ukázalo se to poprvé nad slunce jasněji, když američtí novináři Carl Bernstein a Bob Woodward odhalili svými otázkami nečisté jednání prezidenta Nixona během voleb, a donutili tak nejmocnějšího muže planety, aby nejdřív veřejně lhal, pak se veřejně přiznal, že lže, a nakonec odešel se sklopenou hlavou z Bílého domu. Všichni jsme tehdy tleskali, protože bylo učiněno zadost spravedlnosti. Paul tleskal navíc proto, že v té epizodě tušil velkou historickou změnu, mezník, nezapomenutelnou chvíli, kdy dochází k výměně stráží; objevila se nová moc, jediná, která je s to shodit z trůnu starého profesionála moci, jímž byl až dosud politik:Shodit ho z trůnu nikoli zbraněmi neboli intrikami, ale pouhou silou tázání.
„Odpověz pravdu,“ říká žurnalista a my se ovšem můžeme ptát, jaký je obsah slova pravda pro toho, kdo spravuje instituci jedenáctého přikázání. Aby nedošlo k omylům, zdůrazněme, že nejde o pravdu boží, pro kterou zemřel na hranici Jan Hus, ani o pravdu vědy a svobodného myšlení, pro kterou upálili Giordana Brum. Pravda, která odpovídá jedenáctému přikázání, se netýká ani víry ani myšlení, je to pravda toho nejnižšího ontologického poschodí, ryze pozitivistická pravda faktů: co dělal C včera; co si opravdu myslí v hloubi své duše; o čem mluví, když se setká s A; a zda má intimní styky s B. Nicméně, i když jev nejnižším ontologickém poschodí, je to pravda naší doby a má v sobě stejnou výbušnou sílu jako kdysi pravda Husova nebo Giordana Bruna. „Měl jste intimní styky s B?“ ptá se žurnalista. C lže a tvrdí, že B nezná. Ale žurnalista se tiše směje, protože fotograf jeho novin už dávno tajně vyfotografoval nahou B v náručí s C a záleží jen na něm, kdy bude skandál zveřejněn i s výroky lháře C, který zbaběle a drze tvrdí, že B nezná.
Je volební kampaň, politik skáče z letadla do helikoptéry, z helikoptéry do auta, snaží se, potí se, hltá v běhu oběd, křičí do mikrofonu, pronáší dvouhodinové projevy, ale bude nakonec záležet na Bernsteinovi či Woodwardovi, která z padesáti tisíc vět, jež pronesl, bude propuštěna na stránky novin nebo citována v rozhlase. Proto bude politik chtít v rozhlase nebo v televizi vystoupit přímo, jenomže to se nedá uskutečnit jinak než prostřednictvím Oriany Fallaci, která je pánem pořadu a bude mu klást otázky. Politik bude chtít využít chvíle, kdy ho konečně uvidí celý národ, a honem říci všechno, co má na srdci, ale Woodward se ho bude ptát jen nato, co politik na srdci vůbec nemá a o čem mluvit nechce. Octne se tak v klasické situaci gymnazisty zkoušeného u tabule a zkusí použít starého triku: bude se tvářit, že odpovídá na otázku, ale ve skutečnosti bude mluvit o tom, co si pro vysílání připravil doma. Jenomže jestli tento trik platil kdysi na profesora, neplatí na Bernsteina, který ho nelítostně napomíná: „Na mou otázku jste neodpověděl!“
Komu by se dnes chtělo dělat kariéru politika? Kdo by se chtěl nechat celý život zkoušet u tabule? Určitě ne syn poslance Bertranda Bertranda.