Jižní Súdán a jeho komplikovaná situace zůstává mimo hlavní proud informací z míst konfliktů, hladu a nouze. Blanka Ližanová se na problémy, bolesti i podoby křesťanské pomoci zeptala Štěpána Janči, faráře ČCE v Krnově.
Štěpáne, představ prosím projekt, kterého se účastníš v Jižním Súdánu.
Do Jižního Súdánu jsem se dostal v rámci aktivit Spolku pro Jižní Súdán, což je maličká česká neziskovka, která už asi patnáct let pomáhá v nejmladší zemi světa.
Spolek zaměřuje svou činnost do tří hlavních směrů: 1) Podpora místních církví formou vzdělávání církevních pracovníků (pastorů, učitelů, vedoucích mládeže, sborových sester, zaměstnanců i dobrovolníků). 2) Humanitární pomoc: podpora sirotků (ve spolupráci s Nadací Mezinárodní potřeby; čeští dárci sponzorují už více než 70 žáků a studentů z Jižního Súdánu). 3) Provozujeme taky dvě zdravotní střediska – v pohraničním městě Nimule a ve vesničce Ayii. Tato střediska za rok pomůžou skoro dvěma tisícovkám nemocných; veškerý provoz, personál i léky jsou plně financovány českými dárci.
Jednou z vizí spolku je také vybudování vzdělávacího centra na místě bývalého uprchlického tábora Kit 2 v provincii East Equatoria. Už před bezmála deseti lety byl zakoupen pozemek a postavena hrubá budova, pak bohužel vypukla občanská válka, která vyhnala tisíce lidí z domovů, takže i naše stavba byla několik let opuštěná a zarostla křovím. Ještě dnes ve zdech nacházíme stopy po kulkách a okolí právě v současné době prochází procesem odminování. Ale lidé se opět pomalu vracejí do svých domovů a my pozvolna sbíráme prostředky na obnovu našeho centra. Naším cílem je vybudovat komplex, kde bude základní škola (včetně internátu – doufáme, že by sem mohli chodit mimo jiné naši sirotci) s celoročním provozem a který bychom příležitostně využívali i pro vzdělávání dospělých.
Od kdy jsi do projektu zapojen a jak jsi se k němu dostal?
Já jsem už od dob studií, kdy jsme se přátelili s našimi kolegy Keňany, snil o cestě do Afriky. To se mi podařilo v roce 1997, kdy jsme získali stipendium Světové rady církví na pětiměsíční pobyt v Keni. Těchto pět měsíců naprosto změnilo můj pohled na svět i na církev a církevní službu. Dalo by se říct, že jsem se zamiloval do Afriky, a i když se další příležitosti k cestám na jih nenaskytly, sledoval jsem aspoň zpovzdálí, kde se děje něco spojeného s černým kontinentem.
Takže když jsem se dozvěděl, že moji přátelé z Ostravského Křesťanského společenství jezdí do Jižního Súdánu, chtěl jsem se dovědět víc. Přihlásil jsem se do spolku, a po několika letech symbolického podporování mě v roce 2023 přizvali k mé první výpravě. Díky velké podpoře krnovského sboru i dalších dárců jsem se mohl cesty zúčastnit. Seminář jsme tenkrát měli z bezpečnostních důvodů v severní Ugandě a do Jižního Súdánu jsme jen nakoukli na krátkou návštěvu, ale i tak to byl velmi silný zážitek pro nás, a doufám, že inspirace pro našich 16 studentů.
V letošním roce jsem se tam dostal podruhé. Tentokrát jsme jeli přímo do Jižního Súdánu, jelikož bezpečnostní situace už to dovoluje. Strávili jsme tam necelé dva týdny, jeden týden z toho byl náš seminář pro církevní pracovníky, zbytek času byl na setkání se sirotky a samozřejmě na cestu a základní aklimatizaci.
Vaše pomoc se týká jedné komunity, nebo přesahuje za její hranice?
Naše aktivity zasahují víceméně území provincie Východní Equatoria, což je na jihovýchodě Jižního Súdánu. Některé mají charakter místní – zdravotní střediska slouží svému blízkému okolí (řekněme do 50 km), podobné to bude se školou, která bude samozřejmě nejvíc sloužit lidem ve svém okolí. Na druhé straně je podpora sirotků, kteří jsou rozptýleni na různých místech Východní Equatorie (velká skupina dokonce stále ještě v uprchlických osadách na severu Ugandy, a také máme několik vysokoškoláků, kteří žijí v hlavním městě Jubě). Stejně tak se našeho semináře pro církevní pracovníky účastní lidé z různých míst a různých církví (ostatně i náš tým je posbírán z celé ČR a ekumenicky různorodý).
Projekt se týká převážně křesťanských komunit (přece jen křesťanství je zastoupeno 60 %), nebo i lidí z islámských a domorodých komunit?
My se v rámci našeho projektu setkáváme prakticky výhradně s křesťany. Je to z části dáno zaměřením našeho projektu i našimi místními kontakty – hlavním tahounem programu na Súdánské straně je emeritní anglikánský biskup Bernard. Humanitární pomoc samozřejmě není výlučně prokřesťanská – zdravotní sestry se neptají po vyznání svých pacientů a stejně tak sirotky netřídíme podle schopnosti odříkat vyznání víry. Semináře pro církevní pracovníky ovšem logicky zajímají aktivní členy křesťanských sborů. Zatím jsme nenarazili na muslima, který by se chtěl naučit pracovat s Biblí.
Jsou místní křesťané, i za vaší pomoci, schopni budovat komunitní struktury otevřené všem?
Nevím, jestli správně rozumím tvé otázce, ale zkusím.
Místní křesťané jsou naprosto schopní budovat komunitní struktury v rámci svého tradičního prostředí. Dokážou zakládat církevní sbory a udržet je jen s místními aktivními lidmi, bez státních dotací nebo jakékoli cizí finanční podpory. My je nejezdíme poučovat o tom, jaké jsou nejlepší církevní nebo komunitní struktury. Naopak si myslím, že v mnoha ohledech nám mohou být velkou inspirací – například v tom, že se nebojí mluvit o své víře jako přirozené součásti lidského života a světa.
Pokud jde o otevřenost, nevím, jestli se to dá posuzovat evropskýma očima. Je dobrým příkladem otevřenosti skutečnost, že dokážou do svého společenství přijmout velkou skupinu cizích běženců? Nebo že se bez řečí postarají o desítky sirotků a rozdělí se s nimi o všechno, co mají, i přes to, že sami žijí v pro nás nepředstavitelné nouzi? Tahle otevřenost je v Africe naprosto samozřejmá a nikoho by nenapadlo ji zpochybňovat, jak se to děje u nás. Pokud myslíš otevřenost zúženou na šibolet LGBTQ, myslím, že v Jižním Súdánu toto téma není vůbec na stole anebo jen zcela okrajově. My jsme na ně vůbec nenarazili.
A jsou schopni dále samostatně pracovat a „zušlechťovať“ prostředí ve kterém žijí? A předávat to, co se naučili dalším?
Naši študáci jsou všichni lidé aktivní ve svých komunitách, kteří na zlepšování jejich podmínek rozhodně pracují. Jsou mezi nimi kazatelé a učitelé, lékaři a zdravotní sestry. Mají velmi omezené možnosti vzdělávání, ale někteří z nich jsou velmi inteligentní lidé; jistě by to dotáhli daleko, kdyby měli aspoň část možností, které se u nás nabízejí každému středoškolákovi.
Velmi specifická je situace žen. Většinou se vdávají velmi mladé, brzy jsou obklopeny dětmi a jejich život se odehrává v úzkém okolí jejich tukulů a políček s kasawou. Politika, ale i církevní úřady jsou vyhrazeny mužům. Zároveň ovšem – tak jako všude na světě – místní komunity jsou formovány hlavně ženami, takže jejich vliv je nenápadný a bohužel neoceněný, ale přitom velmi silný.
Navíc, díky válce je v Jižním Súdánu žen mnohem více než mužů. Vzpomínám si na bohoslužbu, které jsme se zúčastnili před třemi lety a kde z asi stovky účastníků bylo jen pět dospělých mužů. Když jsme se pak ptali, čím to je, dozvěděli jsme se, že chlapi buď padli ve válce, nebo bojovali na nesprávné straně a skrývají se v uprchlických táborech v Ugandě; ti kteří zbyli, pálí v buši dřevěné uhlí, aby měli jak uživit rodiny.
Občanská válka mezi etniky Dinků a Nuerů od r. 2013 stále nějak probíhá. Křesťanské církve se nějak míchají do tohoto konfliktu, vyjadřují se k němu?
Občanská válka oficiálně skončila 12. 9. 2018. Napětí ovšem přetrvává a obzvlášť v politicky exponovaných dobách občas někde vybuchne. V tuto chvíli je to docela aktuální – v prosinci mají proběhnout už jednou odložené prezidentské volby. Místní mají velké obavy z možného násilí a někteří nám výslovně řekli, že mají sbalené věci, aby případně mohli odejít do uprchlických osad v Ugandě.
Kmenová nepřátelství mají kořeny v předkoloniálních dobách, kdy ovšem každý kmen měl své území. Evropské velmoci si Afriku rozparcelovaly bez ohledu na tradiční hranice a tím spojily do jednoho státního útvaru třeba i znepřátelená etnika. Jinde naopak odřízly lidi jednoho jazyka do dvou nebo i tří zemí.
Moderním zdrojem rozdělení je pak boj o moc a obrovská korupce v zemi. Jižní Súdán má dost velké zásoby ropy a všechny naftařské společnosti mají zájem o licenci k těžbě. Postup je jednoduchý – firma si koupí některého z ministrů, který jim pak uhlazuje cestičky. Takže nadnárodní kapitál nemá zrovna zájem na uklidnění sporů v této oblasti.
Pokud jde o roli církví v konfliktu, je to možná pro Evropana trochu nepochopitelné, ale obě strany konfliktu jsou většinově křesťanské: Dinkové většinou anglikáni, Nuerové spíš katolíci, což samozřejmě může konflikt přiostřit, ale určitě není situace tak žhavá jako ve středověké Evropě. Abych řekl pravdu, můj pocit z afrických církví byl vždycky takový, že evropské rozdíly zůstaly v Evropě. Misionáři, kteří přinášeli před sto padesáti lety křesťanskou zvěst do Afriky (aspoň do té východní, kterou trošku znám), byli všichni stejní charismatičtí nadšenci, i když měli různé věroučné kořeny. Místním se snažili předat hodnoty své osobní víry a neřešili přitom teoretické teologické nuance, jako je počet svátostí nebo odkud vychází Duch svatý. Zároveň všichni stejně řešili pro Evropu neznámé otázky – jako třeba tradiční mnohoženství nebo čarodějnictví.
Ale zpět ke konfliktu: k uklidnění napětí velmi zásadně přispěla v roce 2023 společná návštěva tří vysokých církevních představitelů: papeže, arcibiskupa z Canterbury a moderátora Skotské církve. Každý z nich se obracel k členům svých církví a vyzvali je ke smíření. Efekt byl skutečně znatelný.
Víra je pro Afričany velmi zásadní součást života a hlas církevních představitelů má u nich velkou váhu. Moudří kazatelé mohou v Africe dosáhnout velkých změn. Horší je, když se slova chopí kazatelé nemoudří.
Ty jsi tam vyslán za naši církev, nebo je to tvá soukromá aktivita?
Oficiální pověření od církve nemám. Nevím, jestli naši církev zajímají projekty v Jižním Súdánu, asi máme jiné starosti a priority.
Ale velmi mě povzbudil předloni farářský spolek, když věnoval sbírku z úvodní bohoslužby farářského kurzu na nákup Biblí pro naše studenty.
Některé sbory v našem okolí se zajímají o to, proč do Súdánu jezdíme, jsem vděčný za jejich podporu.
Krnovský sbor mi fandí, vždycky chtějí slyšet novinky, a dokonce mě podpořili i finančně – výpravy do Súdánu jsou dost nákladné a my jsme odkázáni výhradně na dary obětavých dárců. Potěšil mě tenkrát jejich komentář. Ptal jsem se, jestli mi přispívají na cestu, a oni odpověděli, že ano, ale na cestu zpátky…
Jižní Súdán je bývalá britská kolonie, hlavním jazykem je angličtina. Takže s účastníky vašeho projektu se domlouváte anglicky, nebo jim tlumočíte do rodných jazyků? Tu angličtinu ovládá většina obyvatel? Nebo jen ta, která má přístup k omezenému vzdělání, které, jak jsem pochopila je velmi nedostatečné a zajišťuje ho i např. Člověk v tísni.
Angličtina, i když je to jazyk kolonialistů, spojuje lidi z různých jazykových skupin. V Jižním Súdánu žije 64 kmenů. Některé mluví podobnými jazyky, ale některé by se spolu vůbec nedomluvily. Proto je oficiálním jazykem angličtina. Vedle ní se často používá také súdánská arabština, tu ovšem nikdo z nás neovládá. Ale je moc zajímavé poslouchat křesťany zpívat při bohoslužbě arabsky.
My se pohybujeme v provincii East Equatoria, kde převážná většina lidí mluví řečí Acholi, která patří do západo-nilotské rodiny jazyků. Bohužel, až na pár slovíček, jako je dobré ráno nebo děkuji, se zatím nikdo z naší party acholsky nenaučil.
Podmínkou pro účast na našich seminářích je dorozumět se v angličtině. Pokaždé ale narážíme na to, že někteří ze studentů ve skutečnosti nerozumějí nebo neumějí anglicky vyjádřit své myšlenky. Takže nakonec spoléháme na některé z ostatních lidí ve skupině, že jim to přeloží. Komunikace se tím sice komplikuje, ale snad se sdělení nakonec dostane ke všem.
Přístup ke vzdělání je skutečně omezený, zvlášť na venkově a v odlehlých částech země. Pastevecké kmeny navíc stále kočují, takže jen malá část jejich dětí má možnost pravidelně chodit do školy.
„Naše“ oblast je usedlejší, školy zde jsou, ale mnohé rodiny zase narážejí na jiné bariéry – finance nebo vzdálenost od domova. Letos v létě jsme narazili například na problém prudké inflace – než naši sirotci projdou složitým procesem od stanovení potřebné částky na živobytí a vzdělání, přes hledání „adoptivních“ rodičů až po uskutečněnou podporu konkrétního člověka, ceny někdy vzrostou natolik, že ujednaná částka už nepokryje všechny náklady. S tím souvisela další věc, kterou jsme řešili, totiž, že některé z dětí na konci pololetí už nemají peníze na dopravu domů a pochodují samy třeba čtyřicet kilometrů pěšky.
Při rozhovoru s vysokoškoláky jsme pro změnu slyšeli o tom, že aby se uživili, po vyučování si chodí přivydělávat – slečna prodává u hlavní cesty vajíčka a mládenec jezdí jako řidič „boda boda“ – moto-taxíku, což je nejběžnější způsob místní veřejné dopravy. A i přitom berou jako samozřejmost, že když chtějí studovat, musí občas vydržet dva až tři dny bez jídla!
Právě proto si ovšem, když už se ke vzdělání dostanou, nesmírně této možnosti váží. Vždycky je mi líto, že tihle nadšenci nemají ani zlomek možností, které naši študáci považují za samozřejmost. Mám pocit, že by je využili mnohem lépe.
A není to bariéra, že s nimi nemůžete komunikovat v jejich jazyce?
Samozřejmě je. Ale na druhou stranu – ani pro nás není angličtina rodný jazyk, takže jsme na tom vlastně podobně.
Ovšem možná, že ještě větší bariérou jsou někdy kulturní rozdíly a jiný způsob myšlení. Afričané přemýšlejí více v obrazech a někdy se mi zdá, že evropská filozofická logika, kterou naše kultura vstřebává po tisíciletí, je jim vzdálená a špatně srozumitelná. A my si ani neuvědomujeme, jak automaticky tuto logiku používáme například i při čtení Písma. Přitom obrazné, příběhové chápání je možná mnohem bližší Ježíšovu způsobu kázání než aristotelská logika.
Bývá nesmírně občerstvující poslouchat některé africké biblické výklady. Člověku se někdy otevřou nové a nečekané perspektivy.
Míchají se do křesťanské zbožnosti i původní animistická náboženství? Má křesťanství v JS nějaká „domorodá“ specifika?
Je pravda, že oblast, ve které se pohybujeme my, je většinově křesťanská, a lidé, které potkáváme jsou všichni aktivní křesťané. Vlastně jsme se asi nikdy nepotkali s někým, kdo by patřil k jinému náboženství.
Samozřejmě má súdánské křesťanství domorodá specifika, stejně jako je má křesťanství české. Je otázka, jestli některá nemají k původní víře novozákonní církve blíže než učení a praxe deformované tisíci lety křesťanství eurocentrického.
S čím můžeš v Africe počítat, je že nepotkáš lidi, kteří by nevěřili v Boha nebo nějakou duchovní skutečnost. Víru v Boha člověk nemusí před druhými obhajovat jako u nás. V Africe jsem si před lety poprvé uvědomil, že většina lidstva nejsou ateisté, jak se nás snažilo přesvědčit komunistické školství a jak se nás někdy snaží přesvědčit současný materialismus. Většina lidstva si nějakým způsobem docela samozřejmě uvědomuje Boha. Jakým způsobem o něm uvažují a jak to ovlivňuje jejich životní styl, je druhá věc. Ale ateismus je Afričanům cizí a dost nepochopitelný.
S tím souvisí i mnohem větší zapojení duchovního světa do života. Afričané počítají s Bohem aktivním v každodenních situacích. Není třeba jim vysvětlovat modlitbu, komunikace s duchovním světem je pro ně přirozenou záležitostí. Nijak se neostýchají mluvit s druhými o své víře; běžně ve zcela obyčejném rozhovoru řeknou „díky Bohu“ a myslí to vážně, ne jen jako prázdnou frázi. Stejně samozřejmě přicházejí i s žádostí o požehnání nebo modlitbu – když jsou nemocní, když nemají co jíst, když potřebují sehnat peníze na školné na příští semestr.
Na druhé straně ovšem člověk musí počítat i s opačnou stranou duchovního života. Afričtí křesťané prožívají velmi intenzívně věci jako prokletí, očarování, posedlost, a příběhy, které vyprávějí, není možné brát na lehkou váhu.
Před třemi lety za námi přišla paní, válečná vdova se sedmiletým synkem, a žádala nás o modlitbu, protože synek byl hned po narození proklet nějakou závistivou tetou. Ta nad ním vyhlásila, že v osmi letech zemře; a celý jeho život (a ještě víc život jeho matky) byl formován strachem z tohoto osudu. Modlili jsme se tedy s nimi, aby Pán Bůh kletbu zlomil, dali mu požehnání, a ujistili je, že láska Boží je větší než všechna prokletí světa. Už je to několik let, a mladý muž žije dál, takže jsme vděční za vyslyšenou modlitbu. Možná nám to z evropského pohledu připadá neuchopitelné nebo pověrečné, ale v Africe člověk musí být na takovéto situace připraven a brát je vážně.
Jak ty osobně vnímáš celkovou bezvýchodnou situaci (alespoň mně tak připadá, podle toho, co jsem si o Jižním Súdánu našla). Jak to snášíš, vidět tam hlad, nedostatečný přístup k energiím, zdravotnictví, vzdělání…
Ono asi hodně záleží, na co se díváš a s čím chceš srovnávat. Lidé jsou mnohem prostší než u nás, nemají tolik věcí, nemají auta, velké domy. Ale zároveň jsou většinou mnohem veselejší a spokojenější, přátelštější a často i štědřejší a ochotnější pomoci druhým než my.
Stejně tak jejich víra a jejich spoléhání na Boha navzdory těžkostem je pro mě vždycky inspirací a povzbuzením. Setkávání s nimi je pro mě školou vděčnosti – i teď doma pokaždé, když otočím kohoutkem a pozoruju proud vody, děkuju Bohu za nesamozřejmosti, které dostáváme bez vlastní zásluhy. Ještě intenzivněji si to uvědomuju, když vyjíždíme na cesty – v Súdánu nám sto kilometrů z hlavního města trvalo autem pět a půl hodiny. Z části kvůli beznadějně rozbitému asfaltu jediné „highway“ v zemi, a z části kvůli desítkám „check-pointů“, kde vojáci v různých uniformách, a někdy jen v potrhaném tričku, ale s nabitým samopalem, čekají až zašustí bankovka správné velikosti.
Samozřejmě narážíme na spoustu depresivních situací – hlavně tam, kde opravdu není v našich silách pomoct všem. Když slyšíme o dětech, které ve válce přišly o rodiče, když slyšíme o neléčených zraněních nebo infekcích (protože lidé nemají na lékařskou péči), nebo třeba příběh ještě ani ne osmnáctileté maminky – ve svém nedlouhém životě už stihla zažít tuberkulózu, svatbu s mužem, kterého si nevybrala a který ji hned po zplození dítka opustil – v současné době žije ve svém tukulu uprostřed políčka s kasawovými keři, a spolu s ní a jejím mimčem na jediné rohoži, kterou mají, spí další dítko a jeho ne o moc starší maminka v pokročilém stadiu lepry.
V takové chvíli si člověk připadá jako Ježíšovi učedníci, když beznadějně zírají na tisícihlavý zástup a konstatují, že ani chleba za roční plat by nestačil, aby tihle lidé neumřeli hlady. A jediné, co zůstává mezi tebou a beznadějnou rezignací, je modlitba, ve které tyhle lidičky svěříš do rukou laskavého Pána, a víra, že snad i ty naše drobečky pomoci, kterou sem můžeme přinášet, Boží zázrak rozmnoží ve větší požehnání, než si dokážeme představit.
Obrovským povzbuzením jsou samozřejmě taky lidé tady v Česku, kteří ačkoli v Jižním Súdánu nikdy nebyli, podporují naše lidičky a projekty slovem modlitby i skutkem otevřené peněženky. Tímto si dovolím poprosit – pokud by někoho z čtenářů naše činnost zaujala – mrkněte se na web Spolku pro Jižní Súdán a na možnosti, jak podpořit aktivity nebo konkrétní lidi.
Přitom by to mohla být dobře prosperující země, mají ropu, ložiska drahých kovů, příhodné klima pro zemědělství. Myslíš, že na tu chudobu po všech směrech v zemi má vliv na to, že je to bývalá koloniální oblast?
Mnohokrát jsme si říkali, když jsme se rozhlíželi tou nádhernou a úrodnou krajinou, že by to mohl být ráj na zemi, a ne jedna ze tří nejchudších zemí světa. Jen by to chtělo pár let míru a stability, aby lidé mohli přestat myslet jen na holé přežití a aby získali dlouhodobou perspektivu, s níž má smysl stavět i pro budoucí generace.
Tohle jsem si uvědomil před třemi lety, kdy jsem měl možnost projet hned tři země se stejným koloniálním pozadím: Jižní Súdán těsně po válce, Ugandu, kterou od posledních šarvátek dělí asi dvacetiletí, a Keňu, kde se válčilo naposledy o nezávislost v šedesátých letech minulého století. Jižní Súdán – hliněné chýše, tukuly, políčka s jednoletými rychle rostoucími plodinami, stolky prodavačů zeleniny kolem udusaných cest, spousta opuštěných zděných budov v různém stadiu rozpadu a rozstřílenosti, každých pět kilometrů vojenské hlídky. Uganda – vesničky hliněných tukulů, ale i zděných domů, obchůdků nebo benzínek, obdělaná zemědělská krajina, banánové plantáže, tržnice se zastřešenými stánky, vojáci občas taky, ale s úsměvem a bez finančního očekávání. Keňa – rozsáhlá silniční síť s hustým provozem, městečka s obchody, autoopravnami, řemeslnickými dílnami, hospůdkami i kostely, čajové a kávové plantáže, které potřebují roky, aby přinesly úrodu a prosperitu. Prostě – sázet stromy má smysl jen tam, kde můžeš věřit, že tvoji potomci budou bydlet v jejich stínu.
Koloniální minulost samozřejmě formuje a deformuje všechny africké země, které znám, tak jako nás formuje a deformuje naše historie – Rakousko-Uherská nesamostatnost, dvě světové války, demokracie i následky totalit. Je to dědictví, se kterým se musí vyrovnat. Ale na druhé straně těch negativních vlivů je mnohem víc: v posledních desetiletích před osamostatněním spíš tlak islamistických vládců ze severu, a v současnosti všeprostupující korupce a ne zrovna demokratické vedení země.
I to požehnání nerostného bohatství se někdy stává spíš prokletím země. Už jsem zmiňoval ropné tahanice nadnárodních těžařských společností, nátlakové metody různých velmocí, zájmy ruské, britské, americké, a v posledních letech nejvíc ze všeho čínské – všichni chtějí bohatství země co nejlevněji vydolovat a odvézt pryč.
V oblasti, kde se pohybujeme my, se v posledních letech našlo zlato. Spousta lidí, třeba i maminek s malými dětmi, chodí k potokům rýžovat, aby si přivydělali na přežití. Děsí mě pomyšlení, co nastane, jestli nějaká bohatá firma dostane licenci pro průmyslovou těžbu…
Jak se nyní Anglie staví ke své bývalé kolonii? Jak se snaží splácet dluh, který zemi dluží?
Abych řekl pravdu, nikde v Súdánu jsme nenarazili na to, že by Británie nějak kompenzovala křivdy, ke kterým před těmi léty docházelo. Netvrdím, že se nic takového neděje, ale my jsme se s tím nesetkali.
Tuto debatu jsem zaznamenal, když jsme žili ve Skotsku. Tam se náhrad dožadují zvláště lidé, kteří se dostali do Evropy za prací anebo druhá generace těch, kdo už v Británii vyrostli; jsou podporováni tradičně soucitně nastaveným veřejným míněním. Je to ovšem velmi složitá otázka a dost těžko řešitelná a rozhodně si netroufnu ji zasvěceně komentovat.
Rozhovor připravila a za odpovědi děkuje
Blanka Ližanová