Letošní Konference o změně klimatu, která proběhla ve skotském Glasgowě, byla ještě před svým zahájením kritizována jako příliš bílá a příliš elitářská. Vlivem různých byrokratických zábran, na kterých měla jistě svůj podíl i globální pandemie, se totiž na konferenci nedostala řada lidí ze zemí takzvaného globálního Jihu. Jistě by bylo možné spekulovat, nakolik šlo o cílenou strategii a nakolik o prostý přezíravý nezájem, ale výsledek je stejný: Kromě delegací jednotlivých států se konference zúčastnila řada západních celebrit, šéfů korporací nebo zástupců šlechtických rodů, kdežto mnoha aktivistům a aktivistkám ze zemí globálního Jihu, zastupujícím například ohrožená domorodá společenství a zasazujícím se o řešení environmentální krize tam, kde jsou její dopady nejvyostřenější, ani nebyl do Velké Británie umožněn vstup.
V případě Konference o změně klimatu a vůbec otázek environmentální krize přitom zdaleka nejde jen o symbolickou reprezentaci. Přestože je co nejširší a nejrozmanitější zastoupení na jakékoli akci globálního formátu hodnota sama o sobě – aby dávalo smysl tak o ní vůbec mluvit! – jde tady ještě o něco víc. Právě země globálního Jihu jsou totiž už dnes environmentální krizí zasaženy nejvíc. Zatímco bohaté západní státy si navzdory čím dál zjevnějším projevům environmentální krize i na jejich území mohou stále dovolit vést o environmentální krizi diskuzi jako o teoretickém problému a (zdaleka nejen) česká média poskytují nezdravou spoustu prostoru samozvaným odborníkům, kteří se ještě pořád pokoušejí realitu environmentální krize popírat, jsou v jiných částech světa její důsledky natolik hmatatelné, že tam dokonce i politická reprezentace dobře ví, že je potřeba jednat a včera bylo pozdě.
Jedním z nejsilnějších momentů Konference bylo vystoupení Seve Paeniuho, ministra klimatu z ostrovního státu Tuvalu, který postupně mizí pod hladinou oceánu. Paeniu se slzami v očích mluvil o naději, se kterou se delegace Tuvalu do dalekého Skotska vydávala, a o velkém zklamání tváří v tvář zjištění, že zájem západních zemí něco skutečně změnit je s ohledem na krizovou situaci jeho země zoufale nedostatečný.
Zatímco podstatná část západní politické reprezentace v lepším případě kalkuluje, jak zmírnit dopady environmentální krize, aniž by se zpomalila kola ekonomického růstu – environmentalista Tadeáš Žďárský za tuto ideologickou slepotu mimochodem kritizuje i poslední zprávu IPCC, která tak paradoxně vyznívá zbytečně beznadějně – v mnoha zemích globálního Jihu dokonce i politici dobře vědí, že změna je nutná. Pro Tuvalu a další ostrovní státy v Tichém oceánu je skutečné řešení environmentální krize skutečně otázkou zachování vlastní holé existence. Sedm z deseti států nejvíc ohrožených environmentální krizí – z hlediska nebezpečí nedostatku vody a potravin, narušení zemědělské činnosti nebo potenciální neobyvatelnosti celých oblastí – je v Africe. Hlasy představitelů a představitelek těchto zemí, natož potom třeba tamějších environmentálních hnutí přesto nejsou brány dostatečně vážně a globální klimatická politika stojí na prázdných floskulích a abstraktních slibech zástupců zemí globálního Severu, kde si před projevy environmentální krize, byť jsou také čím dál reálnější a ničivější, pořád můžeme dovolit zavírat oči.