Osmdesátiny Jana Litomiského jsou mj. příležitostí připomenout různorodost tradic, z nichž vycházeli křesťané při obraně lidských práv. Sám teologicky vycházel z Lutherova díla (i proto ho přátelé přezdívali Luther). Přeložil Lutherovo dílo O světské vrchnosti (vydal EMAN v r. 1988 jako samizdat a potom 1993 tiskem). Následující medailon a Dopis poslancům synodu přebíráme z publikace Cesta církve IX.
Medailon v Cestě církve IX
Jan Litomiský, nar. 19. 8. 1943, agronom, člen staršovstva sboru ČCE v Opatově (bytem ve Vyskytné, okr. Pelhřimov) a synodál ČCE (delegát XVIII. a XIX. synodu a synodů v osmdesátých letech. Patří ke cti presbyterně-synodního zřízení a horáckého konventu, že v době normalizace opětovně zvolili vězněného člena VONSu a signatáře Charty 77 Jana Litomiského jako delegáta na synody ČCE navzdory administrativnímu úsilí státní správy). Absolvent Vysoké školy zemědělské. V letech 1968–69 činný v Čs. straně lidové. 1. 2. 1977 podepsal Chartu 77; člen VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) od roku 1978. Jako mluvčí Charty 77 působil od 6. 1. 1987 do 2. 1. 1988. Odsouzen za činnost ve VONS na tři roky ztráty svobody. Vězněn od února 1981 do února 1984. Dále byl odsouzen k ochrannému dohledu na dva roky (od února 1984 do února 1986), tj. musel se pravidelně hlásit u policejních orgánů, aby měli přehled, kde se pohybuje.
Za jeho působnosti v roli mluvčího Charty 77, spolu s Libuší Šilhánovou a Janem Vohryzkem, bylo vydáno celkem 80 dokumentů Charty 77. Šlo o kratší i rozsáhlejší dokumenty, jejichž autory byli bývalí mluvčí Charty – Václav Havel, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a další.
Charta 77 v roce 1987 působila již deset let a dostala se k bilancování dosavadní práce. Dokument z 6. ledna 1987 Signatářům Charty 77 předestírá široké spektrum působnosti v kulturním a společenském životě tehdejší společnosti a je nesen zjevným tónem radosti, že se nenaplnily předpovědi odpůrců, že Charta 77 je efemérní záležitost a je předurčena k zániku, jak díky svému programu, tak díky personálnímu složení tohoto různorodého a pluralitního hnutí. Dokument ze stejného dne Slovo ke spoluobčanům se obrací k československé veřejnosti a vyzývá k důslednému občanskému postoji: „Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat.“ Najdeme zde dopisy adresované zahraničním přátelům (H. G. Skillingovi 12/87, A. Sacharovovi 4/87) i sovětskému presidentu Gorbačovovi (20/87), který nastartoval perestrojku a také postupné odumírání moci sovětského Ruska. Některé dokumenty byly docela krátké „novinové“ zprávy, např. osmnáctiřádková noticka o Setkání signatářů Charty 77 s představiteli Kongresu USA za jejich návštěvy v Československu (17. 2. 1987–11/87). 30. dubna 1987 vydali (samizdatově, tedy svépomocí jako všechny předcházející i následné dokumenty) ekologickou analýzu (496 řádek) pod názvem Aby se dalo dýchat (33/87 30. dubna 1987). Dne 31. března 1987 (12/87) byl zveřejněn dopis adresovaný federálnímu shromáždí ČSSR. Jde o výzvu, aby se Federální shromáždění zabývalo podněty obsaženými v otevřeném dopise (21 řádků) Jana Svobody. Dokument se zabýval problematikou vojenské základní služby v Československu (243 řádků; viz další případy CC-I, s. 50–62).
Dopis poslancům 26. synodu ČCE
Jan Litomiský společně s Miloslavem Vašinou 17 dní před dějinným zlomem napsali dopis poslancům 26. synodu ČCE, v němž vyzývají ke kajícnému prohlédnutí a k nastartování ozdravných kroků k obnově pravdivého komunikování v ČCE, na veřejnosti domácí i světové, tj. prostřednictvím československých delegátů ve Světové radě církví a v dalších světových církevních svazech a grémiích. Tak může církev vyjít z hluboké krize a obnovit vztahy důvěry a solidarity v církvi. V rozštěpené církvi byl tento kritický hlas velmi potřebný, ale formálně byl vyslyšen až v roce 1991 (CC-IX, Dokumenty: 14. Dopis XXVII. synodu z 20. 6. 1991)
Milí bratří a sestry! Předkládáme Vám tento návrh na dopis 26. synodu sborům:
„Mocný společenský pohyb v socialistických státech, který začal před třemi roky pod jménem přestavby v SSSR, ještě zdaleka neskončil. Důvody k obavám z jeho výsledků se zdají stejně silné jako důvody k nadějím. Dnes už je zřejmé to, co viděli před druhou světovou válkou málokteří: Model revolučně marxistického státu, který vznikl v r. 1917 v Rusku a po druhé světové válce byl přesazen do střední Evropy včetně naší země, byl založen na utopii a násilí, ale také na lži jako nezbytné průvodkyni tohoto násilí. Ve zkoušce, do které jsme byli jako evangeličtí křesťané postaveni vznikem revolučně marxistického státu v naší zemi v r. 1948, jsme neobstáli. Někteří z nás se nechali oklamat utopií a nepozvedli proto hlas proti násilí a lživosti totalitně socialistického státu, ačkoli obojí nabylo rozsahu v naší zemi nebývalého. Daleko víc bylo v naší církvi těch, kdo utopii nepodlehli nebo z ní během let vystřízlivěli. Ani ti však nebyli dost prozíraví a stateční k tomu, aby veřejně pozvedli hlas proti lži a násilí a aby to učinili s evangelickou důsledností, bez které by před staletími nevznikla žádná z evangelických církví. Poctivě jsme se jako církev vyjádřili prohlášením XVI. synodu z 21. února 1969, na konci krátkého období společenské obnovy, ale brzy následoval tím větší pád do starého života ve lži, který jsme si s ostatními spoluobčany osvojili. Nekritickou podporou totalitního státu jsme se provinili na všech, kdo byli v naší zemi svévolí a násilnictvím tohoto státu postiženi. Provinili jsme se však také na obyvatelstvu tzv. západního či prvního a zvlášť tzv. jižního či třetího světa. Profesoři Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a představitelé naší církve dodnes vyvolávají v zahraničí dojem, že spojenectví evangelíků a ostatních křesťanů s revolučními marxisty by mohlo dopomoci nejchudším zemím Afriky, Asie a latinské Ameriky k osvobození od hladu a cizí vlády. Tím, že jsme opustili křesťanský a evangelický základ ČCE, jsme přispěli k tomu, že politický a hospodářský systém, který přivedl naši zemi do morální a nakonec všeobecné krize, se šíří s pomocí Světové rady církví a dalších evangelických popř. evangelicko-pravoslavných organizací do dalších zemí.
Obnova naší církve nebude snadná. Chceme ji začít tímto přiznáním alarmujícího stavu věcí. Celá naše církev by se vzdálila sesterským církvím, zvláště církvi římskokatolické, a českému národu a celé čs. společnosti. Ta nás potřebuje. Má-li se v Československu zabránit úplnému zničení životního prostředí, nouzi a anarchii, musí být obnovena svoboda projevu, shromažďování a sdružování, aby mohla celá společnost přikročit k pravdivé bilanci dosavadních omylů, k všeobecnému smíření a k obnově fungující politické a hospodářské struktury. Racionálně spravovaný stát by měl usnadnit harmonické soužití všech národností v Československu. Českoslovenští evangelíci by se měli na obnově čs. společnosti podílet už proto, že také oni přispěli k jejímu úpadku.
Nebude-li v Československu věrohodně zvěstováno Kristovo evangelium, dojde místo obnovy života jednotlivců a celé společnosti k urychlení rozkladu. Tím se dostáváme k otázce, která je pro nás, českobratrské evangelíky, otázkou základní. Na to, že zvěstování Kristova evangelia je naší první povinností, jsme nikdy nezapomněli. Říkali jsme si to často a s důrazem. Už celá čtyři desetiletí se však nemůžeme odhodlat k tomu, abychom se obrátili s nezkráceným Kristovým evangeliem nejen k jednotlivcům, nejen k sborům a k církvi, nýbrž také k celé čs. společnosti a k těm, kdo se nad touto společností zmocnili před jednačtyřiceti lety vlády. Pokud jsme oslovovali v posledních čtyřech desetiletích ústy svých úředních představitelů společnost a vládnoucí komunisty, zakládala se naše vyjádření spíše než na evangeliu na tom, co od nás vládnoucí komunisté očekávali a vyžadovali. Pokud se veřejné projevy naší církve evangelia výslovně dovolávaly, bylo to evangelium upravené podle přání těch, kdo nám a celé společnosti vládli. Zapomněli jsme, že církev, která neoznamuje celé a nezkreslené evangelium na všechny strany, také držitelům politické moci, ztratí dříve či později vnitřní popud a duchovní pověření k tomu, aby zvěstovala Kristovo evangelium komukoli, nakonec i sama sobě. Zapomněli jsme, že to, co církev po uzavření chybného kompromisu s držiteli politické moci jako evangelium předkládá, si už název evangelium nezasluhuje a přestává jako evangelium působit, ačkoli je to i nadále za evangelium prohlašováno.
Zamyšlení nad hlubokou krizí českého národa a celé čs. společnosti nás přivání k bolestnému poznání, že jsme v období, vyznačeném komunistickou vládou v naší zemi, opustili svůj evangelický základ, totiž celé Kristovo evangelium. Máme-li se v příštích letech na zvěstování Kristova evangelia vedle ostatních křesťanských církví v Československu poctivě podílet, musíme se k nezkrácenému evangeliu vrátit. To chceme s Boží pomocí učinit.“
Jan Litomiský a Miloslav Vašina 31. 10. 1989
Pozdrav bratru osmdesátníkovi Janu Litomiskému od Miloše Rejchrta
Před několika málo lety jsem se začetl do Pamětí spisovatele Broučků. Jan Karafiát, vyhraněný kalvinista, byl kupodivu velmi otevřený vůči katolíkům své doby. Už v Jimramově, kde vyrůstal, měl dojem, že náboženskou horlivostí katolíci evangelíky předstihují, častěji chodí do kostela a jako sousedé se chovají příkladně. Při vzpomínání na své začátky ve Velké Lhotě neopomenul vděčně se zmínit o panu nadlesním, který, ač katolík, vždycky před Vánocemi přinesl evangelickému pastorovi na faru dva bažanty.
Karafiátovo vzpomínání ve mně sepnulo upomínací proces a tak se mi vybavilo, jak někdy počátkem sedmdesátých let, když jsem začínal svou vikářskou a záhy topičskou kariéru v České Lípě, u nás zazvonil neohlášený poutník a přinesl dva bažanty. Možná byl ten bažant jen jeden, nejsem si jist, při vzpomínání si člověk minulost vždycky upravuje a co bylo krásné a milé, ještě trochu přikrášlí, až i násobí dvěma. Jsem si ale naprosto jist, že tím poutníkem a hostem na faře nebyl nadlesní katolík, ale nadpolní evangelík Jan Litomiský. To jsme se poprvé pořádně potkali a pak už se potkávali až posavad.
Z kterýchžto dvou příhod vyvozuji dvojí poučení, snad stále aktuální:
1. Křesťané různě denominovaní nechť nezapomínají na vzájemná gesta přátelství a náklonnosti, bude se na ně vzpomínat ještě po desetiletích, více než na ekumenické týdny modliteb.
2. Vy mladí, když zjistíte, že někde, třeba i dost daleko, pobývá někdo, kdo vás zaujal svými postoji, názory a probudil ve vás tušení blízkosti, jeďte za ním. Komunikace přes elektrony nestačí, skutečné sociální sítě se vytvářejí setkáváním trojrozměrných bytostí. A tomu žádoucímu sesíťování neboli koinonii skvěle napomáhá společný požitek z dobře upravené pečeně s divokým kořením.
(srpen 2023)