„Tak mi ještě něco namaluj“, žadonilo dítě, přestože (protože) už mělo jít spát.
„Namaluji, ale pak půjdeš do postele, ano?“ smlouval jsem.
„Tak jo.“
„Co mám namalovat?“
„Třeba dům.“
Namaloval jsem náš dům. Potěšilo mě, že jej dítě poznalo.
„Namaluj ještě nějaký dům.“ Namaloval jsem hned tři domy v sousedství.
A dítě si vymýšlelo dál: „A zahradu… A plot… A kostel… A obchod… A stromy… A nějaký lidi… A hada… (na zahradě dnes vidělo užovku). A jabloň… A ulici… A sluníčko. A měsíc…“
Neprotestoval jsem, maloval jsem. A když jsem vedle slunce namaloval měsíc a hvězdy, dítě bylo spokojené a souhlasilo s tím, že už tedy půjde spát.
A já zůstal nad svým obrazem sám. Měl jsem chvíli čas, byl večer, byl jsem doma sám, tak jsem si začal vymýšlet: Ještě že ty děti jsou takové „konkrétní“.
Co kdyby mi třeba řeklo – namaluj – pohodu. Jak bych to udělal? Zvětšil bych sluníčko? Nebo bych přidal zářivější barvy na oblohu? Vygumoval hada (nemám rád hady)?
Co kdyby řeklo: namaluj…
Co kdyby mi řeklo namaluj lásku?!
Jak se maluje láska? Jako srdíčko? Proč?
A kam bych ho namaloval? Někam nahoru? Nebo tomu pánovi, co jde po ulici, na kabát? Ne, k němu by se nehodilo, je takový smutný. Nebo na nějaké okno, nebo na kouř, který stoupá z komína, nebo na kostelní vrata, nebo vedle sluníčka, nebo…
Fakt, kde je láska, kde je vidět láska, jak je vidět?
Nebo bych musel namalovat docela jiný obrázek? Ale tohle je můj svět. Kde je v něm láska?
Možná je láska v tom, že je to všechno na jednom papíře, napadlo mě. Že to drží pohromadě, že i když obraz má svoje části a spoustu oddělujících čar, tak to nejsou kusy, které k sobě nepatří. Ano – že to patří k sobě, v tom to je!
Nevím, asi bych nemohl nazvat svůj obrázek „láska“, ale nemohl bych ho nazvat „šance pro lásku“? Láska není vidět, ta je za tím vším, řekl jsem si. Ta je v tom, že ploty mají branky a domy dveře a okna. Že lidé mají oči. Že snad mají srdce. Že dveře se dají otevřít. Že je tu ulice od domu k domu. Láska je v tom, že to drží pohromadě a že vzdálenosti nejsou propastmi. (Jediný malý příkop na obrázku zůstal po Telecomu.)
Ne, pořád jsem nebyl spokojený. Ta láska… Mohl bych si to přece vymyslet také docela jinak, mohl bych mít pocit, že to pohromadě drží jen tak tak, spíš náhodou, že se to rozpadá, že v tomhle domě se hrozně hádají a v jiném už se rozešli a tenhle dům, že je úkryt, že těmito dveřmi už léta prochází jen jeden člověk a tahle paní má už jen psa a že plot má nahoře ostnatý drát a ulice dva chodníky, takže lidé se navzájem úspěšně vyhýbají.
Pohled se mi vracel ke kostelu. Nechodí tam moc lidí, pravda. Ale je tam stůl, a oni se před ním a kolem něj sejdou. Tam patří opravdu dohromady, k sobě navzájem a také do svého světa, do svého osudu, a v tom všem k Bohu, a ne jen proto, že sami chtějí, a tak, jak to dokáží, jak si to dokáží dát najevo. (Překvapuje mě, jak často to dát najevo nedokáží). A ta „soudržnost“ se tam obnovuje. Obnovuje se tím, co se říká, Tím, o kom se mluví, a vínem a chlebem.
Asi se při tom dá prožít, že Láska předchází, „tvoří“, „konstituuje“ a drží pohromadě, a může při tom také dojít, co to stálo, stojí a bude stát – ta láska. I to, že Láska má poslední slovo.
Podíval jsem se ještě jednou na svůj obrázek. Ne, není to samozřejmé, že to drží pohromadě a že to má pevněji, samozřejměji a svobodněji držet pohromadě. Ale je to tak.