Běloruský básník Max Ščur žije v České republice již od roku 1998, kdy zde obdržel politický azyl. Překládá knihy z běloruštiny do češtiny (Paralelní svět v barvě Mikoly Dziadoka, Zrozeni pod Saturnem Viktara Valtara, Přetržený náhrdelník Maxima Bahdanoviče) a je známý jako představitel sociálně angažovaného buddhismu. Udržuje kontakt s místní běloruskou komunitou i se svými běloruskými příbuznými.
Jak ovlivňuje situaci v Bělorusku sousedství s Ruskem?
Mám-li to říct jedním slovem, tak nepříznivě. Rusko nahlíží Bělorusko nejen jako spojence, ale de facto jako vlastní území. Má pro něj strategický význam jako brána na Západ. Proto také běloruské záležitosti považuje za vnitropolitické. Situace v Bělorusku tedy hodně závisí na tom, jaká je momentálně moc v Rusku a co má Kreml za lubem. Loňský rok ukázal Bělorusům, že Putinův režim v Rusku není v žádném ohledu lepší než ten Lukašenkův v Bělorusku a že demokratické změny v Bělorusku nejsou v ruském zájmu. Naopak, Putin otevřeně podpořil Lukašenka penězi, policejními technologiemi a lidskými zdroji, také ho diplomaticky hájil před zbytkem světa. Přitom desítky tisíc Rusů se postavily na stranu běloruských protestů: heslo „Žyvie Bělarus!“ znělo vloni v létě a na podzim po celém Rusku. Nedávno byl v ruském Novosibirsku natočen i první nezávislý hraný film o běloruských událostech.
Jak se angažují církve v Bělorusku?
Je to složitá otázka. Církve jako instituce se angažovaly spíše v loňském roce, když vyzývaly k zastavení násilí a ke smíru ve společnosti. Také kvůli tomu měly problémy, zejména katolická církev: například běloruského metropolitu Tadeáše Kandruseviče dlouho nechtěli vpustit do země a musel nakonec na svůj úřad rezignovat. Vedení pravoslavné církve je vůči státu tradičně loajálnější, ale i odtud zaznívaly protestní hlasy. V žádné křesťanské konfesi nechyběli odvážní kněží, kteří otevřeně vyjádřili svůj nesouhlas s falšováním voleb a své pobouření policejní brutalitou, někteří z nich pak byli zatčeni a odpykali si několikatýdenní trest ve vězení. Celkově lze však říct, že vedení církví se snaží být za současné situace spíše zdrženlivé. U věřících je to různé. Někteří, jako pravoslavný křesťan a dlouholetý vězeň režimu Pavel Seviaryněc, zůstávají neoblomní navzdory všem represím. Je to obdivuhodný příklad pevné vůle a víry.
Jaký předpokládáte krátkodobý a dlouhodobý vývoj situace?
Lukašenko je teď politicky a ekonomicky v úzkých, ztratil podporu vlastního lidu a tím se zcela vydal na milost a nemilost Ruska. To už dlouhodobě usiluje o inkorporaci Běloruska, ale za života Lukašenka si na ni nejspíš netroufne. Bude ovšem nadále stahovat kolem Lukašenka smyčku a nutit ho ke stále větším ústupkům, v první řadě ekonomickým, až k postupné úplné ztrátě suverenity. Nejspíš ovšem nechá Lukašenka dožít v iluzi, že je stále hlavou suverénního státu. Tomuto scénáři se ovšem nedá dost dobře říkat „vývoj“, je to spíše taková konzervace status quo. Já pevně věřím, že se v Bělorusku stane něco, co tomuto „vývoji“ zabrání, a že se to stane poměrně brzy, v řádu let.
Považujete únosy opozičních představitelů cestujících letadlem za nový trend v boji proti opozici?
Doufám, že se nic takového už nebude opakovat. Evropské země by se už konečně měly naučit mít se před Běloruskem a jeho diktátorem na pozoru. Navzdory všem porušováním lidských práv spolupracovala Evropa během 26 let Lukašenkova vládnutí s Běloruskem v celé řadě oblastí – obchod, bezpečnost, doprava, sport aj. – jako by zapomínala, že Bělorusko bylo a stále je v moci šílence. Lukašenko patologicky nenávidí všechno, co je spojeno se Západem, a nikdy nebude spolehlivý partner pro nikoho kromě Ruska. Únos evropského letadla ve spolupráci s ruskými tajnými službami už by měl být tou poslední kapkou.
Vedeme tento rozhovor v době, kdy čeští představitelé přijali Svjatlanu Cichanouskou. V čem vidíte nejdůležitější poselství této návštěvy?
Toto poselství je jednoznačné: situace v Bělorusku se od loňského srpna po legální stránce nezměnila, volby byly zfalzifikované, Lukašenko není legitimním prezidentem Běloruska. Přijetí Cichanouské na té nejvyšší státní úrovni je důkazem toho, že Česká republika spolu s ostatními evropskými zeměmi vidí situaci právě tak, jak jsem popsal, a že nehodlají Lukašenka uznávat, ani nijak v postupu vůči němu polevovat. To je velice důležitá zpráva pro většinu Bělorusů, kteří právě takovou podporu od evropských sousedů očekávají.
Jak vnímáte skutečnost, že ve stejnou dobu odmítlo zdejší ministerstvo vnitra prodloužit běloruským občanům status mezinárodní ochrany s argumentem, že situace v Bělorusku se zlepšuje?
Neznám ten případ, i když jsem o něm slyšel. Doufám, že se jedná o byrokratický omyl, protože jinak to nedokážu vysvětlit. Stačí přece sledovat zprávy, aby se člověk informoval o tom, co se v Bělorusku doopravdy děje. Situace se rozhodně nezlepšuje a pronásledování ze strany státu naopak jen sílí. Mimo jiné se Světlana Cichanouská sešla v Čechách s běloruskými účastníky loňských protestů, kteří se sem díky programu MEDEVAC dostali na rehabilitaci. Jeden z nich jí ukázal kulku, kterou mu tady vyoperovali z aorty. České straně patří obrovský dík za pomoc pronásledovaným Bělorusům, a věřím, že po návštěvě Cichanouské bude tato politika pokračovat.
Jakým způsobem bychom mohli jako čeští křesťané pomoci Bělorusům?
V první řadě dnes pomoc potřebují političtí vězňové (těch je kolem pěti set) a jejich rodiny, které jsou často ve velice tíživé situaci. Jsou tu dvě možností: jednak je podpořit materiálně, tj. finančně, jednak morálně. Pro finanční pomoc existuje celá řada nástrojů a iniciativ – mezinárodních, českých i exilových běloruských. Viz například: https://www.facebook.com/bysolidfound, https://www.civicbelarus.eu/donate/ nebo https://dissidentby.com/help
Morální podporou myslím psaní dopisů nebo pohlednic politickým vězňům. Jejich adresy najdeme zde: https://prisoners.spring96.org/en. Nejlépe je psát rusky a vyhýbat se vysloveně politickým tématům, jinak dopis zabaví cenzura. Podle mých informací dopisy do vězení dochází i ze zahraničí – ovšem problém bude obdržet odpověď. Nejjednodušší možnost je zkusit napsat elektronicky přes speciální webový servis https://vkletochku.org/en. Obecně lze říct, že se dopisy k vězňům dostávají jen obtížně, to je další metoda nátlaku na ně ze strany režimu. Ale přesto je třeba zkoušet jim psát a nevzdávat se. Komunikace s vnějším světem je pro vězněné životně důležitá.
Kromě toho je velice důležité na Bělorusko nezapomínat a šířit v českém jazykovém prostoru informaci o tamním dění. A také se modlit za to, aby Pán Bůh dal Bělorusům sílu vydržet ten šílený útlak, kterému jsou teď vystaveni.
Rozhovor připravil Mikuláš Vymětal