Připravovaná a konečně i vydaná vládní omluva antifašistům z řad někdejších občanů ČSR německé národnosti dala vyplout řadě „mýtů“, kterými jsme se časem obrnili, abychom si jejich poválečný osud ohladili a snadněji ho mohli spolknout. Mnoho lidí nepochybně vůbec neví, že nějací němečtí antifašisté tenkrát existovali, protože každý sudetský Němec špatný Němec, jiní je považují za zcela marginální záležitost. Také se říká, že je vlastně nepotkal o nic horší osud než nás ostatní, kteří jsme dále žili v této zemi, že se jim vlastně nic moc nestalo a odešli si dobrovolně, nebo jsou nám v tisku představováni jako vůbec divný lidi, kteří ochotně spolupracovali i s nejtemnějšími totalitními institucemi.
Zdá se, že dosud neexistuje ucelená studie o antifašismu mezi českými Němci a je jen dobře, že vedle „pouhé“ deklarace budou poskytnuty i finanční prostředky na zaplnění této mezery. Ústecká univerzita vykonala v mapování života německé třímilionové „menšiny“ již velký kus práce a bude jistě dobře, bude-li jí v té věci svěřena významná role. Nicméně je už dnes k dispozici dostatek informací, byť roztroušených, podle nichž bychom měli umět ocenit postoje tehdejších našich německých spoluobčanů.
Německé strany v ČSR, které zůstaly věrny aktivistické politice (tj. spolupráci s Čechy), účinně pomáhaly v třicátých letech utečencům z Německa před nacismem. Tím proti sobě v houstnoucí politické atmosféře vzbuzovaly nenávist svých „soukmenovců“. Když se situace vyostřovala a docházelo i k přímým násilným konfrontacím, proti přeshraničním vpádům malých úderných čet dokonce bojovaly na straně Čechů i ozbrojené skupiny Republikánské obrany (něm. soc. dem.) a němečtí komunisté. Němečtí antifašisté vsadili vše na zachování republiky. Není tedy divu, že to byli oni, kdo na jejím rozhodném bránění měli největší, přímo existenční zájem. Přijetí podmínek Mnichova pociťovali pak jako selhání Čechů, jako zradu jich samých.
Po záboru pohraničí zejména někteří radikální členové Sudetoněmecké strany a příslušníci ozbrojené Freikorps využili příležitosti, aby se se svými protivníky vypořádali. Veřejně je pohaněli, vodili po ulici se zavěšenými nápisy na krku, pohlavkovali, nutili zametat ulice a čistit studny. Byly zaznamenány případy, že je vytáhli i z bytů, „většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku“. Někde byli bráni do vazby s odůvodněním, že jde o jejich ochranu. Volker Zimmermann ve své disertační práci Die Sudetendeutschen im NSStaat rovněž zmiňuje situace, kdy násilnostem proti sociálním demokratům musel bránit sám wehrmacht.
Uvádí se, že po Mnichovu bylo v českém pohraničí pronásledováno asi 20 tisíc německých sociálních demokratů a 9 tisíc komunistů. Odhady počtu německých antifašistů, kteří odešli z pohraničí v souvislosti s jeho obsazením, se pohybují ke 30 tisícům, pomnichovská československá vláda jich však celé skupiny vykázala zpět do Německem obsazeného území, do rukou nacistických aktivistů. Neměla by se naše omluva adresovaná dnes antifašistům týkat i tohoto hanebného předválečného období? I taková publikace, jako je Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, připravená a spoluvydaná Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, spolkem zaměřeným výrazně proti sudetským Němcům, konstatuje, že tito němečtí antifašisté počtem 10 tisíc zatčených a internovaných na tom byli percentuálně mnohem hůře než Češi. Počet jejich obětí se údajně pohybuje mezi 1000 a 1200.
Ve válce pak rozvíjející se představy o poválečném vysídlení Němců z republiky znamenaly pro antifašistické Němce těžké trauma. Eduard Beneš v pamětech zachycuje svůj poslední rozhovor v exilu na sklonku roku 1942 se zástupci sociálních demokratů z okolí W. Jaksche, kteří se proti plánům na vysídlení stavěli. Otevřeně jim předložil a zdůraznil, že „nyní půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců. (…) de Witte dojímavě vykládal o strašné situaci českých Němců 9…0: ‚Vyhraje-li válku Hitler, jsme my, socialističtí Němci, ztraceni; vyhrajíl-i Češi, jsme stejně ztraceni.‘ Odpověděl jsem mu: ‚Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi toho z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců (…) bývá. Já nikdy nezapomenu, že vy, opravdoví němečtí sociální demokraté (…), jste jméno Němců v této veliké dějinné krizi nepotřísnili a hrozný osud německého národa nezavinili.‘“ V důsledku politických rozepří bylo po válce jejich návratu do republiky zabráněno. Pan prezident sám na dějinnou roli opravdových německých sociálních demokratů možná opravdu nezapomněl, ale ve vzrušené poválečné atmosféře se už nehodilo ji připomínat. A tak jsme zapomněli my.
Tomáš Staněk ve své dnes už klasické knize Odsun Němců z Československa 1945–1947 stručně charakterizuje proměny, kterým po válce při přípravě odsunu diferenciace německého obyvatelstva podléhala. České obyvatelstvo projevovalo zásadní nedůvěru ke všem Němcům, převládla snaha odsunout jich co největší počet. Podmínky uložené Němcům pro uznání aktivního odboje byly náročné, prověřování prováděly hlavně bezpečnostní referáty okresních národních výborů. Na podzim 1945 se postup vůči osobám žádajícím antifašistické legitimace opětovně zpřísnil, již vydaná osvědčení byla opět odebírána. Mnozí se v té době začali přiklánět k alternativě vystěhování do Německa na základě dobrovolnosti. 9. října schválili důvěrníci sociální demokracie prohlášení, v němž se praví: „Nechceme vývoji československého proletariátu státi v cestě. Proto jsme došli k přesvědčení, že nemáme-li míti na území ČSR možnost svobodného duševního rozvoje – což jsme si jakožto sociální demokraté zasloužili – jsme připraveni naši společnou vlast opustiti (…) Bez nenávisti chceme (…) překročiti hranice.“ Koncem listopadu vydalo ministerstvo vnitra na základě usnesení vlády výnos o vysídlení německých antifašistů. Bylo jim na rozdíl od ostatních odsunovaných povoleno vyvézt 500 marek na osobu, šatstvo, prádlo, potraviny, část domácího zařízení a nářadí. Značná část české veřejnosti jejich odchod uvítala. Lze toto považovat za vskutku dobrovolný odchod?
Paměť a tradice si věci velmi zjednodušují. Leccos bylo jinak, než jak si dnes představujeme. Věřme, že nová bádání vytvoří ucelenější obraz o této pozapomenuté kapitole naší společné minulosti. Nová vládní deklarace má přinejmenším tu zásluhu, že k ní obrátila pozornost nás všech.