Jako překlad s výkladem nabízíme tentokrát „vykladačské převyprávění“ úvodu evangelia podle Matouše od nizozemského teologa a spisovatele (česky zatím Povídá se…).
Kniha zrození Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Tak, a ne jinak se Matouš rozhodl začít své evangelium: Kniha geneze, kniha zrození Ježíše Krista, syna Abrahamova, syna Davidova. Ježíš se tu totiž neocitl jen tak z ničeho nic. Je synem praotce Abrahama, jemuž Bůh slíbil, že v jeho semeni budou požehnány všechny národy země (Gn 22,18). Je synem krále Davida, jemuž Bůh slíbil, že jeho semeni požehná, jeho království bude pevné a jeho trůn se nezakymácí (2S 7,12–16). Matouš věří, že Bůh dostál svým slibům a splnil je v Ježíši, synu Abrahamovu a synu Davidovu, dítěti Izraele a dítěti královském. Je přesvědčen, že všechno, co Věčný zamýšlel s dlouhým řetězem pokolení, dospělo ke královskému vyvrcholení v Ježíši z Nazaretu. Ježíš stojí v dlouhé tradici, a kdo jí chce rozumět, nechť začne na počátku – u knihy počátku – u knihy Geneze…
Zatímco kniha Genesis vyprávěla o zrození nebe a země… a dále, jak se na zemi zrodili lidé… a mezi lidmi pak Izrael…, Matouš nyní bude vyprávět o Ježíšovi: jak se zrodil v domě Izraele… a uprostřed Izraele v domě Davidově… a chcete vědět, jak to bylo dál, co se zrodilo z Ježíše, co povolal k životu tento syn Abrahamův a Davidův? Tak si přečtěte knihu, kterou se Matouš chystá napsat…
Kniha zrození Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Abraham zplodil Izáka,Izák zplodil Jákoba,Jákob zplodil Judu a jeho bratry.
To není obyčejný rodopis, kde je pohled obrácen do minulosti, na otce synů, dědy, pradědy a tak dále. Zde je to opačně: hledíme do budoucnosti, na syna otce, na jeho syna a tak dále: jen se podívej, kdo teď bude zplozen, kdo vstoupí do Božích dějin s Izraelem – tedy do toho, co Bůh se svým lidem zamýšlí.
Začalo to u Abrahama. „Abrahame, z tebe udělám veliký národ, požehnám ti, a v tobě budou požehnány všechny národy země.“
Abraham zplodil Izáka. To nebyla maličkost, když měl Abraham uvěřit: dlouho musel na Izáka čekat, než se nakonec přece jen narodil – dítě, jež přineslo smích. Ale stejně, bylo to na pováženou, tak riskantní – jediný syn! Z něho že Bůh udělá veliký národ?
Izák zplodil Jákoba. Později bude Jákobovo jméno znít Izrael: protože chrabře bojoval s Bohem i lidmi.
Jákob zplodil Judu a jeho bratry, dvanáct synů Izraele. To pořád ještě není veliký národ, ale už to začíná vypadat slibně.
Juda zplodil Farese a Záru z Támary.
Támar – žena, která šla do krajnosti, jen aby se mohla stát matkou v Izraeli (Gn 38). První z pěti žen, které Matouš řadí do svého seznamu zplození. A u všech těch žen došlo při zplození k něčemu zvláštnímu. Boží dějiny s Izraelem nejsou v Matoušově pojetí obyčejné dějiny, jaké se předávají z jednoho pokolení na druhé jako děděná památka. Jsou to dějiny výjimečné. Ani seznam zplození, v němž spatří světlo Ježíš, není obyčejný genealogický rodokmen, spíše teologický.
Fares zplodil Chesróma,
Chesróm zplodil Arama,
Aram zplodil Amínadaba,
Amínadab zplodil Naasona,
Naason zplodil Salmóna.
Tak plodil jeden druhého. Je to taková nuda, že byste to klidně mohli přeskočit, jako onen kazatel, který si to usnadnil takhle: „A pak se plodili jeden za druhým až do verše šestnáct.“ – Ale prosím, nedělejte to, jinak přijdete o spoustu nových a starých věcí, které nám Matouš (13,52) přináší ze svého pokladu. Jako třeba:
Salmón zplodil Boaze z Rachaby.
Z jednoho pokolení vyvstává druhé. A Rachabě se dostává zvláštní pocty, že je zmíněna jménem: ta žena, která v Jerichu u městských hradeb provozovala řemeslo, které se u hradeb provozuje už odpradávna. Cizinka. Přežívá na okraji společnosti, ale má své místo v Božím srdci. Statečná žena, která ukryla vyzvědače na cestě do zaslíbené země. Její jméno nemůže chybět mezi předky toho, který stoloval s nevěstkami a celníky.
Bóaz zplodil Obéda z Rút.
Rút – Moábka, která se svou tchyní putovala do Betléma, a tam sbírala klasy za ženci Bóazovými. I ona je cizinka; již druhá žena, kvůli níž nebude Mesiáš čistokrevný. Bóaz ji vzal pod svá křídla.
Bóaz zplodil Obéda z Rút,
Obéd zplodil Isaje (Jesse),
Isaj zplodil Davida krále.
Čím je Izrael uprostřed národů, tím je dům Davidův uprostřed Izraele. V domě Davidově se objeví Mesiáš.
David – ten král! – vytrubuje Matouš. Král z Boží milosti, pastýř, básník, státník, osvoboditel Izraele. Jaký div, že lidová víra, která touží po příchodu Mesiáše, si ho spojuje právě s rodem Davidovým? Proto podle vypravěče Ježíš musel vzejít z domu Davidova. A kde jinde má spatřit světlo života, nežli v Betlémě – v městě, kde se narodil sám David? Proto Matouš, který věří, že Ježíš z Nazaretu je oním dlouho očekávaným Mesiášem, synem Davidovým, umisťuje Ježíšovo narození do Betléma.
David zplodil Šalomouna z té, která byla Uriášova.
Ta žena patřila jinému. David to věděl, ale zatoužil po ní, a tak ho nechal odstranit. Temné místo v životě Izraele! A přece se kvůli tomu pouto mezi Bohem a Izraelem nerozlomilo. U Boha Izraele není poslední slovo diktováno vinou – a Ježíš nelitoval námahy, aby to napořád nepřipomínal.
To už jsme v temném údobí Izraele. Jestliže Matouš napočítal prvních čtrnáct pokolení v období vzestupu – od Abrahama po krále Davida –, po Davidovi počítá čtrnáct pokolení úpadku. Teď už to jde s nimi s kopce, a nakonec se s Jechoniášem ocitají v babylónském zajetí. Daleko od domova, od země zaslíbené Abrahamovi, od Jeruzaléma, města pokoje, které založil David. Bude ještě život po vyhnanství?
Bude. Tento Bůh neopustí dílo svých rukou. Od chvíle zrození dvanácti kmenů až do jejich rozptýlení po tváři země, a ještě i potom, chce být jejich Bohem. On zůstává věrný, bez ohledu na nevěru lidu a jeho selhávajících předáků. Izrael znovu povstává:
Po babylónském zajetí:
Jechoniáš zplodil Salatiela,
Salatiel zplodil Zorobabela,
a potom, ještě po několika dalších zplozeních:
Eleazar zplodil Mattana,
Mattan zplodil Jákoba,
Jákob zplodil Josefa, muže Marie,
z níž byl zplozen Ježíš řečený Kristus.
Co to? Co že je náhle přerušen staletý řetěz zplození? Zdá se, že zplození Ježíše řečeného Krista bylo nějaké zvláštní. Tak on nebyl zplozen Josefem? A kým tedy?
Však on nám to Matouš jistě poví. Ale nejdřív ještě shrnutí:
Všech pokolení dohromady tedy bylo:
od Abrahama po Davida čtrnáct,
od Davida po babylónské zajetí čtrnáct,
a od babylónského zajetí po Krista čtrnáct.
Aby mu vyšla tak hezká trojice po čtrnácti pokoleních, musel evangelista něco zafixlovat, ale z toho on si žádné vrásky nedělá. Nepíše přece vědecké genealogické pojednání. Je teolog a přináší zvěst. Chce prostě říci, že na zemi nejsme ponecháni svému osudu. Věří, že náš život odněkud přichází a někam směřuje. Za tímto světem je jakýsi záměr a řád…
Mezitím se v rodokmenu objevila pátá žena – Marie. Číslo pět je dávným symbolem Izraele: jeho posláním je přece šířit zvěst o Jediném Bohu do všech čtyř světových stran (4 + 1 = 5). Marie je pátá žena. Zástupce Izraele. Izrael jako vznešená paní. Z ní se narodí Mesiáš.
Ale kdo je otec? Jak to vlastně s Ježíšem bylo?
Z knihy Povídá se… Příběh Markův a příběh Matoušův (kap. 54, 55) vybral a přeložil Jan A. Dus. Vyjde v r. 2009 v nakladatelství EMAN.