Do českých kin dorazil další hollywoodský hudební spektákl, film Jamese Mangolda Bob Dylan: Úplně neznámý. Nehodlám se zapojovat do debat dylanofilů, co všechno bylo jinak, už proto, že sám Robert Zimmerman s bohatou invencí fabuloval i vlastní životopisy. Narozdíl od nich odráží samotná jeho tvorba tísně, otázky a bolesti tehdejšího světa přesně, navíc s poetikou, která písničkářově výpovědi dává průraznost a ozvučnost. Mluvčím generace se nestal jako marketingový produkt. The Times They Are a-Changin’, A Hard Rain’s A Gonna Fall a další jsou aktuálním sumářem, který rázem posune nejen vnímání světa, v němž jeho generace žije, ale i hranice, které je třeba v zápasu o proměnu tohoto světa bourat, a meze, které je najednou zcela oprávněné překračovat. Folkovému publiku, jehož „ortodoxní“ představitelé se postupně v očích dylanovských fanoušků stávají čím dál větší brzdou pokroku, je přitom potřeba přiznat, že bylo dostatečně posluchačsky náročné a vzdělané a poetiku Dylanových výpovědí (v titulcích filmu dobře přeložených) zavnímalo okamžitě, právě i v jejích přesazích. Připomínka těchto newportských událostí byla pro mě silnou linkou filmu. Připomeňme, že sílu a možnosti takové rezonance zpřítomnila zpěvákova souputnice Joan Baez v létě 1989 na Bratislavské lyře, kde přečetla slovensky pozdrav signatářům Charty 77 a Václavu Havlovi a pozvala na pódium Ivana Hoffmana s jeho Niech mi nehovoria. Kdo ví, zda kolektivní vymítání démona strachu a konformity nenese ovoce ještě po 36 letech v podobě současných demonstrací proti ficovské proputinovské politice. Poetickou zkratku, schopnost pojmout jazykem písně bolest i krásu, zjevné a skryté nespravedlnosti i tajemství existence, tohle tehdejšímu Dylanovi mohou současní bardi buď závidět, nebo tu načerpat inspiraci popř. odvahu. Samotnému filmu vyčítají kritici prvoplánovou kýčovitost, Baezové její „pančelkovství“, ale kdoví, zda jsme nevstoupili do časů, které jistou prvoplánovost resp. nebojácně naštvané poselství začaly vyžadovat. Ono „časy se mění“ dnes určuje daleko spíš MU-MP (Muskotrump) než nějací bardové. Rámcem pro Dylanovy písničky už dávno nejsou „zlatá šedesátá“ s jejich – naivní? – vírou ve svobodu, důstojnost a rovnoprávnost, ale cynismus byznysmenů s červenou čepicí, kteří se nestydí zobchodovat i utrpení agresí sužovaných Ukrajinců, a ještě tomu tihle „Masters of War“ říkají nastolení míru. Snad už někde zpívají či rapují noví písničkáři. My staří boomeři můžeme třeba v tomhle totálně proměněném kontextu „antišedesátek“ nově objevovat Dylana.
Číslo