Broučci Jana Karafiáta jsou literatura pro dospělé až stárnoucí, mládeži možná nepřístupná. Když jsem byl dítě, měl jsem raději Ferdu Mravence a Timura a jeho partu. Broučci mi příliš připomínali háčkované dečky, napouštěné cukrem, které nám nosila taková hodně stará paní, která ještě Karafiáta pamatovala.
Protestantský chorál „Pán Bůh je síla má“ neplánovaně, ale případně zazněl 31. října 2017 na počátku večera v Knihovně Václava Havla v Praze. Podle síly zpěvu bylo zřejmé, že evangelíci mají převahu, ale během debaty se ukázalo, že přišli i mnozí další příznivci církevní i mimocírkevní.
Nálezce pokladu jde a koupí pole, neboť shledal, že hodnota v poli nalezených cenností je vyšší, než cena, kterou za pole zaplatí. I toto Ježíšovo podobenství připomíná, že hodnoty nepadají z nebe, nýbrž už jsou tu, byť ležely někdy skryty a nepovšimnuty a čekají, až je někdo objeví.
Loni na podzim byl obviněn farář Protivínský z Rakvic kvůli tomu, že veřejně šířil varování před komunisty jakožto hrozbou demokracii. Bezprostředně po medializování kauzy byl omilostněn. V té době byl naopak odsouzen nakladatel M. Zítko, stíhaný za vydání Hitlerova Mein Kampf. V této souvislosti se objevily hlasy, že svoboda slova je u nás respektována výběrově (např.
rozhovor s Milošem Rejchrtem
Pane Rejchrte, narodil jste se roku 1946 v Ostravě, podle vaší mluvy bychom to však nepoznali. Do jaké doby jste trávil dětství právě v tomto městě a kdy jste se ocitl v Praze?
Mám pro vás dvě zprávy: jedna je špatná a jedna dobrá.
1) To, co vám předložím, je bezbřehé, metodicky neutříděné, málo poučné, neboť od srdce.
2) Ač bezbřehé, nebude to dlouhé.
Dopis Michala Šimka, faráře ČCE
Pavel Smetana
synodní senior ČCE
Vážený bratře synodní seniore!
takto mne 2l. srpna 1968 budila maminka. Neměla docela pravdu, náš region – rodiče tehdy bydleli v České Skalici – obsadili Poláci. Tanky ovšem měli stejné a když jsem se druhý den mezi nimi proplétal na kole do Hradce Králové, neměl jsem z jejich pohledů – velmi nepříjemný byl ten skrz hledáček kulometu – pocit, že by se od okupačního Rusa chtěli nějak odlišovat.
Je třeba dávat najevo, že jsme za svobodu vděčni. Děkovat za ni, aby se nestala nedostatkovým zbožím, kterého si považujeme, až když ho nemáme. O svobodu totiž můžeme přijít, když si jí dostatečný počet lidí nebude dostatečně vážit a rozeznávat v ní ohromné dobrodiní.
Boží vůle
Ó střeva má, střeva má,
bolest trpím,
ó osrdí mé,
nemohuť mlčeti…
Jer 4, 19
Vážený profesorský sbore,
leží přede mnou Vaše prohlášení „K situaci v českobratrské církvi evangelické“ z 24. 5. 1977. Nemohu mlčeti.