Dopis do Ženevy 1948 zůstane jedním z těch dokumentů našich dějin, které odkrývají to podstatné, oč v nich šlo. Po padesáti letech máme možnost porovnat pozdější představy s úsudky, úzkostmi i nadějemi současníka. A to je neobyčejně cenná příležitost, jak se dobrat odpovědi na otázku, co nám tato událost říká dnes.
Erazim Kohák (Vyvolení, zúčastnění, vydědění, Listy 6, 1997) píše o naléhavosti přestat myslet v teoretických pojmech „levice“ a „pravice“ a soustředit se na zásadní možnosti postavení a jednání člověka v libovolném společenství bližních.
francouzského premiéra Lionela Jospina působí po dekádě skandálů s úplatky a neprůhledným financováním politických stran jako životadárná voda, píše MfD (17. 12. 1997). Uznávají to i jeho protivníci. „Jospin je bezpochyby muž dobré vůle,“ připouští historik Le Roy Laduire, který se jinak netají sympatiemi k pravici.
Existuje zvláštní způsob předložit účet za vlastní neúspěchy předkům, ba dokonce ztotožnit jejich vítězství s našimi prohrami. Tak Jaroslav Durych za druhé republiky vyložil mnichovský diktát jako spravedlivý trest za Masarykem vedený československý odboj.
Uplynulo už dvacet let od událostí, které výrazně poznamenaly vnitřní život ČCE. Je příznačné, že inkriminované texty dodnes nevešly ve všeobecnou známost. Otiskujeme proto tzv. Dopis jedenatřiceti (Postavení církve a věřících), Teze učitelů KEBF i některé z následných reakcí. Věříme, že poznání vlastní minulosti pomůže nám pro budoucnost.
red.
Historik materiál shromažďuje, třídí, vybírá, hodnotí. – Publicista zná pouze starost, jak jej interesantně a čtivě reprodukovat.
Jedním z témat čs. politiky let 1918–1926 byl spor mezi Masarykem (Benešem) a Kramářem. Ant. Klimek (Boj o hrad, Praha 1996) ve spoustě údajů čtenáři neusnadnil rozpoznat následující:
Válkova práce je podáním naší historie od počátků a k roku 1740 z pera jednoho autora. Naší historie proto, že nelze psát o dějinách Moravy, aniž by nebyla řeč o tom, co se vskutku podstatného stalo v Čechách. Obyčejně však nejdřív v takovém případě musel přijít do Prahy někdo z Kroměříže, Komni, Hodslavic, Hodonína, nebo aspoň z Brumova.
(Ferdinand Seibt: Deutschland und die Tschechen, München 1993.
Ferdinand Seibt: Německo a Češi, Praha 1996, přel. Petr Dvořáček.)
Ferdinand Seibt je znám nejen svou znalostí českých dějin, nýbrž i svým porozuměním pro ně. Pochopitelně i pak zůstává historikem německým, vidí události v našich zemích z jiného zorného úhlu, než jak jsme sami na to nejen zvyklí, ale i jak jsme jimi prošli.
V dobách, kdy liberalismus se zdvořilou shovívavostí nechával být křesťanství stranou, ukazovala Božena Komárková na sebeklam jednostranné orientace na antickou (renesanční, osvíceneckou) tradici. Samu antiku vidíme již chtě nechtě očima jejího převzetí křesťanstvím, sama o sobě, bez této interpretace, by nám byla cizí.