Letošní ročník časopisu Protestant dospěl k poslednímu číslu. Opět bylo naší snahou a záměrem pozorně sledovat, jaká témata uvádějí do pohybu církev i celou společnost. Na redakčních radách jsme vedli rozhovory o tom, čemu je nezbytné věnovat pozornost, a co je naopak prázdnou bublinou, zbytečně zaměstnávající většinová i církevní média. „Neskákali“ jsme po všem.
Před nějakým časem jsme na stránkách Protestanta srovnávali dvě důležitá pražská umělecká centra – smíchovskou továrnu Meet Factory a holešovický galerijní dům DOX. Nejsou to ale jediná centra současného umění, kterými hlavní město disponuje.
„Nebratrská kritika“. Toto zvláštní slovní spojení, nápadně upomínající na ptydepe dob totalitních, lze porůznu zaslechnout v církevním prostředí. Ozývá se na různých jednáních, sjezdech a grémiích. Pokaždé mě to zarazí a nutí k úvahám. Co si vlastně mám pod tou nebratrskou kritikou představit? Jak takový nebratrský kritik vypadá?
Jakákoli životní situace nabízí široké spektrum interpretačních možností. To, jestli nějakou událost ve svém životě vyhodnocujeme jako šťastnou, tragickou či například docela fádní, je ve velké míře závislé na našem rozhodnutí – na úhlu našeho pohledu.
V úterý 30. června byl vyklizen poslední fungující squat v Čechách – holešovická vila Milada. Podle informací, které přinášela o této události média, se zdá, že nejvíce pozornosti si zasluhuje ministr Michael Kocáb, který přislíbil squatterům zřízení náhradního ubytování.
Text: Jan 17,16–18
J 17,16–18
Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.
Rozhovor s Janem Němcem, undergroundovým aktivistou, mluvčím squatterského kolektivu Milada.
Pojem sekularizace (podobně jako komunismus, postmoderna…) bývá v mnoha článcích a rozhovorech nadužíván a zneužíván jako jakýsi univerzální interpretační klíč k aktuální situaci křesťanských církví ve společnosti.
Aktuální (a také hojně diskutovaný) překlad Bible, který Alexandr Flek a jeho spolupracovníci ověnčili dovětkem „překlad 21. století“, je podle autorského týmu nesen snahou předložit čtenáři „nadčasové poselství Bible v současné, čtivé češtině.“ Záměr je to jistě chvályhodný a rozměr odvedené práce nepochybně značný.
Situace uvedení poslední divadelní hry Václava Havla byla v mnoha ohledech nestandardní. Autor, nesený a definovaný svou politickou minulostí, natolik strhával hned od počátku pozornost médií, že se zmínky o připravované hře objevovaly i v periodikách, která trvale divadlu nevěnují žádnou pozornost.