Nebývá zvykem, aby se na stránkách Protestanta objevovaly recenze na hollywoodské akční filmy. Někdy ale drobné vykročení nezvyklým směrem nemusí být na závadu. Dvojnásob to platí pro doposud čerstvý kasovní trhák, film režiséra Christophera Nolana, který běží v českých kinech pod názvem Temný rytíř. Mnoha náročnějším divákům pravděpodobně tento film unikne.
Tibetští buddhisté již po staletí praktikují meditační techniku, která nese jméno phowa. Tato meditace je jakousi přípravou na smrt – procvičováním vědomého umírání, při kterém praktikující přenáší své vědomí do prostoru nad vlastní hlavou, kde se identifikuje s Buddhou Amitábhou.
Balabán a ženy, to se rýmuje. Už mnohokrát se osvědčilo, že Milan Balabán byl obdarován vzácným a nečastým darem. V tématech, kterým se jiní autoři buď vyhýbají, nebo se jich zmocňují s alibistickou opatrností a chudokrevností, jeho texty svítí svěžestí, sálá z nich rošťácká radost z nekorektnosti, jsou v plném slova smyslu šťavnaté a vzrušující.
Výběr z družstevního týdeníku Kulturní noviny: „Zatímco minulý režim dospěl ve jménu spravedlnosti pouze k rovnostářství, ten dnešní se ve jménu svobody dopracoval jenom ke glorifikaci egoismu. Sice se nám to sofistikovaně balí do liberálních řečí, ale v praxi jsme absolvovali úpadek demokracie na pouhé právo silnějšího… Nikdo nám za nás nezařídí demokracii.
Denominační křesťanství je mrtvé. Tradiční církevní útvary, jejichž věroučné důrazy se formovaly v zápasech uplynulých staletí, se v současnosti staly jen prázdnou slupkou bez jakéhokoli užitku. Nastává čas k jejich překonání, čas rozorat meze a konečně tak dosáhnout pravé a ničím nenarušené jednoty.
„Ve vídeňském metru reproduktory před časem vyzývaly cestující, aby žebrákům nic nedávali. Úředně doporučené nemilosrdenství. A v důsledku zákona teď klečící či stojící postavy s papírovými poháry zmizely z centra Vídně úplně. Je tu sezona, přicházejí turisti, žebráci jsou pryč…
Několik přátel Milana Paumera v posledních týdnech jeho života navštěvovalo v nemocnici a jeden z nich ho vyfotografoval těsně před operací, po níž se neuzdravil. Zemřel 22. července. Rozloučení se konalo 4. srpna v Poděbradech, kde se usadil po návratu z USA v roce 2001 a také tam chodil do českobratrského sboru.
…Je to stále ještě on, a přece to už není on. Jeho obraz vybledl, pozbyl jasných obrysů jako snímek na fotografické desce dvakrát exponované. Jeho hlas zní jako popel… Jeho rty jsou jako křídová kresba z tabule, jeho ústa se zvětšila, zuby v nich svítí, jako by byly z vápna. Maso roztává, čelo se silněji klene, lícní kosti vyčnívají. Kostra se propracovává ven.
rozhovor s Ivanem Klímou
V Protestantu 7/2010 jsme spolu s krátkými komentáři otiskli kázání Marka Zikmunda, jež zaznělo na pohřbu Milana Paumera. Dnes přinášíme reakce Jiřího Šimsy a dalších přispěvatelů.