Na konci srpna proběhlo v Herlíkovicích setkání brigádníků, kteří se před čtyřiceti léty podíleli na obnově secesního kostela i budov Horského domova nebo jezdili do Krkonoš na sena a výpomoc v hospodářství. Iniciátorkou byla Ljuba Kielarová s manželem Pavlem. Ti zde působili 7 let jako poslední hospodařící správci až do nešťastného požáru hlavní budovy. Tehdejší brigády inspirovaly od roku 2010 činnost spolku Sdružení evangelické mládeže (SEM) Přátelé Herlíkovic při záchraně Kunzárny, obnově oken na kostele, čistění německého hřbitova ve Strážném či při zpracování dřeva. S Pavlem jsem pro časopis Český bratr (ČB) připravil rozhovor (ČB 10/2013), později jsme se potkávali při brigádách nebo česko-německých oslavách výročí kostela.
Jak popsala Ljuba Kielarová, setkání bylo velmi pěkné: promítaly se fotky, zpívalo se, proběhla dojemná shledání po letech, nebo mnozí vyrazili na tradiční výlet ke Zvoničce. O historii střediska mimo jiné vyprávěl Jiří Svatoň, který se výrazně podílel na provozu hospodářství ve středisku. Jeho vzpomínky jsme publikovali na webu spolku a na jedné brigádě s námi ve svých letech pracoval při sekání louky. Setkání bylo zakončeno bohoslužbou s evangelíky ze sboru ve Vrchlabí a synodním seniorem Pavlem Pokorným.
Vzpomínky na minulost, obnova paměti, ať té brigádnické s hospodařením, nebo německé před odsunem, byly důležitou součástí naší snahy o záchranu Kunzárny (Fischerbaude). Snažili jsme se představit Herlíkovice/Hackelsdorf nejen jako rekreační středisko, které se potýká s problémy, ale jako místo, kde se i trvale žilo a hospodařilo. I proto zde už řadu let pořádáme česko-německý seminář se sdružením německých dobrovolníků ASF-Servitus, dříve třeba i ve formě workcampu. Letos jsme se vrátili na lesní hřbitov do Strážného, který jsme před léty vyčistili. Veselý bývá seminář kosení kosou, horské louky k takové aktivitě lákají.
V prvních letech bylo obtížné přesvědčit zástupce vlastníka (kuratorium), že má cenu budovu obnovit. Mrzelo mě, že církev naši občanskou iniciativu na záchranu Kunzárny nebere moc vážně. Změnilo se to, až když se za věc postavila chartistka, členka kuratoria a vrchlabského staršovstva Hana Jüptnerová, která zemřela v r. 2019. Bez Hany by zřejmě nedošlo k šestileté zápůjčce budovy našemu spolku a na jejím místě by možná stála nová budova nebo prázdné místo, jak je to v pohraničí – Sudetech běžné. Později se připojili bývalí vrchlabští faráři Jaromír Strádal a Petr Chlápek, farářka pro mládež Marie J. Medková, která ve středisku organizovala brigády, správcová Eva Šírová či historik Jiří Louda a založili jsme spolek.
Za téměř devět let se podařilo zastavit chátrání budovy a obnovit prvky nosné konstrukce či postavit komín a po dvaceti letech v chalupě zatopit. Od roku 2016 jsme najímali na odborné a výškové práce řemeslníky. Opravy jsme financovali z darů a dotací i ze spoluúčasti vlastníka na běžnou údržbu. Církev dokonce v roce 2016 uvažovalo o tom, že budovu na spolek převede. K tomu ale nedošlo, i proto, že dnes již deset let ve středisku působí velmi schopní pachtýři, manžele Klinečtí, kteří se stali nejdéle sloužícími správci od počátku Horského domova, v pořadí již dvacátí, ale teprve druzí, kteří nejsou zaměstnanci církve. Mají středisko v ekonomickém pronájmu. Horský domov pod jejich vedením nabízí příjemné ubytování a dobré jídlo.
Církev se v roce 2019 rozhodla smlouvu o zápůjčce objektu Kunzárny neprodloužit, na což měla jistě právo, a rozhodla se do budovy investovat. Jsem rád, že jsem mohl pracovat na projektu pro stavební povolení, i když výsledná realizace šla nad jeho rámec, čímž se prodražila. Chalupu později pěkně obnovila firma Kamila Trgaly. Nicméně mě mrzí, že je to dnes nejdražší budova ve středisku s ubytováním dostupným jen movitějším klientům. Tento výsledek jde proti duchu naší snahy – jako přidružený spolek SEM jsme usilovali o to, aby budova byla otevřená pro co nejširší veřejnost. Nejde jen o nás a naše „zásluhy“, to je vedlejší.
Český bratr v minulých letech podrobně informoval o rekonstrukci objektu. Mrzí mě, že činnost našeho spolku byla charakterizovaná i jako aktivita „nadšenců, kteří na rekonstrukci nestačili“ (ČB 7+8/2023). To považuji za ponižující. Podprahově se snaží čtenáři naznačit, že teď my, jako církev, to konečně uděláme dobře a lépe. Vidím v tom i nedostatek pokory vlastníka za to, že nechal budovu dvacet let chátrat.
Chybí také vysvětlení, že jsme měli chalupu v zápůjčce, a řešili za vlastníka její havarijní stav s omezenými možnostmi, s rizikem obtížné návratnosti investic. Jako spolku nám smlouva o zápůjčce s církví umožnila větší svobodu při záchraně budovy, nikoliv prostor pro rozsáhlejší obnovu. Horskou boudu šlo obnovit i jednodušším způsobem, s lokálním vytápěním jen obytných prostor, z počátku s jednou koupelnou, bez podlahového vytápění, na místě sauny by byla dílna (později třeba i chráněná), atd. Takto jednoduše je provozováno mnoho chalup a podobné příklady máme i v církvi (Travná, Zbytov, Blažkov, Křížlice, Bílý Potok). V případě lepších podmínek bychom budovu dokázali obnovit i ve větším rozsahu, ale s důrazem na dostupnost a přijatelnou cenu pro mládež a další hosty. Skupiny, které by chtěly na horách pracovat, by měly pobyt zdarma či za režijní cenu. Horský domov je dnes skvělý horský hotel, ale možnost jednoduššího pobytu, brigádnického nebo táborového typu, mi chybí. Mám za to, jak ukázalo nedávné setkání pamětníků herlíkovických brigád, že takové aktivity mají vzhledem k dlouhé tradici smysl i dnes, přizpůsobené současné době.