Opustila mě žena, prý už ji nepřitahuju. Natočil jsem film o Romech, prý povrchní. Potřebuju vypadnout. Tak proč ne právě mezi Romy? Nahlédnout pod povrch.
Dokument Tomáše Kratochvíla se nese od začátku ve velmi osobní rovině. Dokument, který autor točí sám o sobě, o gadžovi, který se v osobní krizi, vyprovokován negativními reakcemi na svůj film, rozhodl vyrazit na půl roku do ústeckých Předlic, romského gheta. Pro diváka lákavé. Slibuje to osobní výpověď o tom, jak se žije mezi Romy, s Romy, jak žijí Romové. Ne o tom, jak se žije vedle Romů, jak se proti nim demonstruje. Slibuje to film o životě, ne o problému.
„Řekli mi, ať raději jedu stopem okolo světa. Jenže já jedu na sever, prý je to tam nejdrsnější.“ Rodiče i prarodiče neskrývají obavy. Kratochvíl nicméně vyráží do Předlic a vstupuje do pozice gadža. Otevírá tak pasáž, která zachovává osobní rovinu filmu a zároveň asi nejvíce koresponduje s jeho názvem. „Podle mě gadžo znamená to, že si jinej,“ vysvětluje Jarda. Gadžo prochází Předlicemi, ptá se na bydlení, vyjednává podmínky, večeří u svých nových hostitelů Jardy s Margitou, majitelů domu. S pomocí místních dává dohromady garsonku, žije s Romy, leze jim oknem do bytu, když si v něm zabouchli klíče. „Hele, gadžo krade,“ smějí se všichni. Do této chvíle je Kratochvíl opuštěným mužem, synem, o kterého mají strach rodiče i prarodiče, gadžem v interakci s Romy. To jsou role, ve kterých zprostředkovává nejsilnější pasáže filmu. Scény, které drží v nastolené rovině.
Problém filmu nastává v momentech, autor tuto rovinu neudrží, přestane být synem, gadžem. V momentech, kdy začne Romy řešit. Dostává se tak k varnsdorfské rodině, která žije v těsném sousedství Romů, na protiromskou demonstraci do Duchcova. S předlickým knězem se dostane k otázkám „psaníček s pervitinem“ a stavu domů v Předlicích, aby ho následně přiměl určit, kde leží vina v „romského problému“.
Kratochvíl opustil svůj příběh, opustil Jardu a Margitu, dostává se k Romům varnsdorfským, k Romům duchcovským, k Romům obecně. To působí v kontextu filmu nepřehledně, rušivě. Sám Kratochvíl v jedné internetové diskusi píše: „V televizních dvaapadesáti minutách šlo témata jen nakusovat.“ A nutno dodat, že jich nakousl příliš mnoho. Navíc se nevyhnul úskalí každého příspěvku o Romech, totiž potřebě tematizovat Romy jako součást problému. Jako by autor nevěřil, že svědectví životů Jardy a Margity, gadža a jeho rodiny budou dostatečným příspěvkem do společenské diskuse o Romech.
Je rovněž příznačné, že otázky „romské problematiky“ řeší autor téměř výhradně s neromy. Je pravda, že Jarda jako Rom dostává ve filmu prostor vyjádřit se k romské hrdosti, k češství i k záběrům z protiromské demonstrace, které mu gadžo pouští. Zodpovědět otázku „kdo za to může“ má ale nakonec kněz – moudrý nerom. Romové se tak dostávají opět do role pasivních objektů, které se sice dostávají prostor k vyjádření (a Jardova vyjádření k romské hrdosti či češství jsou rozhodně podnětná), jako by ale nebyli kompetentní k tomu udělat krok zpět a určit viníka na škále Romové – gádžové.
Silné pasáže tak po exkurzi k problémům začínají opět návratem do roviny, která filmu svědčí. Návrat k Jardovi a Margitě, k rodičům. Gadžovi je třicet a chce to oslavit v Předlicích. Na oslavu pozval rodiče sourozence, slaví společně. Rodiče si oblíbili Jardu a Margitu a opatrně připouštějí, že mezi Romy je víc takových Jardů a Margit.
Nad filmem tedy zůstávají rozpaky. Skrze osobní výpověď jednoho gádža ukazuje konkrétní Romy a jejich každodenní život, konkrétní rodiče a jejich předsudky, které však nemusí být nenávratně zažrané. Ukazuje ale také, jak moc máme Romy zařazené jako součást problému, v jehož definování máme tendenci jim přisuzovat pasivní úlohu. Když se ke mně donesly reakce sociálně vyloučených Romů, kteří se radují nad tím, že konečně někdo ukázal, že se mezi Romy dá normálně žít, říkám si, že už kvůli takovým film svůj velký smysl má.
Český žurnál: Gadžo (TV film)
Režie, scénář a kamera: Tomáš Kratochvíl