Rakouský filozof Konrad Paul Liessmann ve své knize Univerzum věcí, K estetice každodennosti (Vídeň 2010, Praha 2012), předkládá dvanáct různých esejů, které vzešly z jeho přednášek a textů z let 1996 až 2010. V předmluvě chválí luxus myšlení, blízký ovšem životu.
Stará otázka po poslání člověka se přesunula a nyní jsou v popředí věci. Odkud přicházejí? Industrializace skoncovala s přehledností výroby, automatizace a digitalizace tento proces završují. Na věcech už nelze poznat, jak vznikly, a moderní člověk se vnímá jako konzument. Veřejnému životu dominují stánky konzumu. Člověk se stal pastevcem objektů a i konzum je organizován jako práce.
Svět možná není odsouzen ke svobodě, jak se domníval Jean Paul Sartre, ale ke každodennosti. To je prostor obvyklého, místo opakování, rutiny a rituálů, zkušenost věčného návratu. Současně ale vždy něco vnímáme. Vnímáme atmosféry a vzniká nálada. Vnímání je zpracování podnětů a vzniká estetický pocit. I nevšední se může zkorumpovat všedností a zevšední. Jde však o prolamování každodennosti.
Významná je krása. Ovšem svět je krásný na pohled, ale žít v něm je všechno jiné než krásné.
V jednom eseji se Liessmann zabývá hranicí mezi kýčem a uměním. Kýč je zkušenost z druhé ruky, předstíraný pocit, z kýče je vše, z čeho kape sentiment a prolhanost, kýč je jakoby umění, je to droga, kýč je triviální umění, je přístupné a dotěrné zároveň. Pojem kýč byl odvozen od slovesa verkitschen, což znamená „prodávat prohnaným způsobem“. Kýči jde o vzrušení a náladu, kumuluje půvaby, aby se u příjemce dosáhlo dojetí. Kýč pracuje s vyvoláním jemné žádostivosti. Kýč vedle lživosti a laciné iluze je definován jedním kriteriem – masovou výrobou. Skutečný kýč nepochází z dílny umělce, nýbrž z výrobních hal průmyslu kýče.
Podle Arnolda Gehlena se moderní umění stahuje, zmlkává, uzavírá, přechází v mlčení. Abstraktní obraz funguje jako vodní hladina pro Narcise – zrcadlí vždy pozorovatele v naprostém tichu, on sám mlčí, nic neříká. Moderna přestává být výrazovým uměním, je uměním sebezrcadlení a svého ironického zrušení. Hegel napsal, že umělecké dílo je „smyslový jev ideje“ a „pravda by nebyla, kdyby se nejevila a neprojevovala“. Moderní umění potřebuje komentář. Existují umělecká díla, která se jimi stávají teprve určitým druhem mluvy o nich.
Všude nás doprovází hudba, stala se kulisou instalovanou na vysoké technické úrovni. Jsme vydáni zvuku napospas a zvuk se šíří do velké vzdálenosti. Ucho je stále otevřené. U žádného jiného orgánu neproniká svět do našeho nejhlubšího nitra jako u sluchu a sluchem se aktivují city. Hudba se dotýká přímo srdce, mobilizuje, to ona vytváří pocity, onu citovost, která lidem nakonec umožňuje uvědomit si jedinečným způsobem sebe sama. Immanuel Kant rozlišuje mezi uměním pouze příjemným a uměním krásným. Oběma druhům umění je společné to, že vzbuzují libost, příjemná umělecká díla to činí s ohledem na city, krásná umělecká díla s ohledem na poznání. Umění poslechu spočívá v onom naslouchání, které lze nazvat postojem intuitivně odůvodněného hudebního očekávání.
V eseji Objekty touhy vykládá autor své pojetí erotiky a umění. Ústředním bodem diskursu o erotice je tajemství touhy a propast žádostivosti. Erotika je umění náznaku a odstupu. Erotika je výrazem existenciálního pocitu neúplnosti. Člověku něco chybí a erotická touha je hledáním té části, která ze zmrzačeného osamělého jedince zase udělá celého člověka. Erotická láska hledá doplnění, teprve v páru člověk nalézá skutečnou formu své existence, a chybí-li mu druhý, je život člověka nutně neuspokojivý. Fascinace erotikou a fascinace veškerým erotickým uměním souvisí s touto směsicí touhy a úzkosti, se zkušeností, že právě tváří v tvář krásnému, žádoucímu, lákavému se člověk může odcizit sám sobě – což je zkušenost, před níž nedokáže ochránit ani racionalizace erotiky ve věku střízlivosti, uzavírá filozof.
Žijeme ve věku zážitkové kultury. V umění jde o reflexi, pravdu, provokaci a estetické kvality, u zážitkového umění se všechno točí kolem spektakulárnosti, přítomnosti lidí, medií a techniky, ekonomie pozornosti a pozornosti ekonomie. Místo estetické originality a uměleckých osobností nastupuje management umění a zážitků. Autentický umělecký zážitek kapituluje před nestoudnými požadavky ekonomiky a excesy masového vkusu.
V jiném eseji s názvem Kulatý nesmysl filozof přemýšlí o fotbalu. Je připomínám Johan Huizinga a jeho kniha Homo ludens z roku 1939. Pro hru jsou charakteristické tři znaky: svoboda, „Hra je nejprve a především svobodným jednáním.“ Druhý významný aspekt je opakovatelnost, hra, která se hraje jen jednou, není hrou. A za třetí z toho vyplývající distance k životu: „hra není ‚obvyklý‘ nebo ‚vlastní‘ život.“ Sportovní klub uspokojuje „žízeň po solidaritě“ člověka. Při fotbale je jedinečná kombinace faktorů, je spojením síly a estetiky, elegance a brutality. Je kolektivní hrou a je míčovou hrou, kde je bonusem svérázná záludnost tohoto objektu a tím více ovšem fascinuje jeho ovládání. Mužstvo je mužským bojovým strojem, jehož rytmus určuje napětí mezi jednotlivcem a druhými hráči, a kopání do míče znamená nejen absenci specifického nástroje, ale i ruky. Nesrovnatelně vyšší atraktivita hry nohama místo rukama vychází z archaického potěšení: moci prostě kopnout. Člověk se nemusí shýbat, pohyb realizuje nohou, to je úžasná nadvláda nad věcmi, lze je kopat, aniž by při tom člověk pohnul mnohem důstojnější rukou. Ovládání těla a míče je triumfem muže nad sebou samým a nad předmětem, tedy přírodou. Kombinatorika a přihrávky jsou výrazem sociální inteligence jakožto pohonu úspěchu. Fotbal je vázaný pravidly, to je ústřední záležitost. Kdo ve hře poruší pravidla, nebo vyžaduje jiná, hru zničí, je kazisvět. Podle spisovatele Manfreda Hausmanna hra ztělesňuje celý soubor idejí. Jmenuje následující ideje, které ve fotbalu jsou nebo by měly být: kamarádství, odvaha, sebeovládání, charakterová pevnost, kolektivní duch. Pro Hausmanna je fotbal prostě zrcadlem spořádané společnosti a funkčního státu. Etikou fotbalu je sebekázeň. Hráč „tím, že poslouchá pravidla a sice niterně, prokazuje svou svobodu. Svobodný není ten, kdo se neovládá, ale ten, kdo se ovládá.“ Protivit se absolutismu pravidel a duchu společenství znamená vykázání ze hry, vyloučení. Jde o otázku vyloučení hříšníka ze středu společenství. Když rozhodčí vytáhne červenou kartu a hráč opouští hřiště, je to jedna z těch situací, které tvoří masově psychologický patos fotbalu, protože se v ní cituje patos spravedlnosti. Pravidlo ofsajdu je výrazem etického postoje. Fotbal má být bojovou hrou a rytířskou hrou, vítaný je otevřený boj, ne lstivé vyčkávání. Pro Hausmanna se myšlenka otevřeného a čestného boje nikde nemanifestuje tak jako ve „zlatém“ pravidle ofsajdu.
V jednom eseji filozof vzdává poctu závodnímu kolu. Je to pohyb vpřed vlastní silou, je to i módní trend, demonstruje se i ekologické uvědomění. Ústředním principem je lehkost, kolo se hlásí k civilizační vymožeností, kterou je silnice. Závodní kolo je tiché, má bezvadně fungující mechaniku. Jezdec zakouší krajinu, která není pouhou kulisou jak je tomu u motoristů. Rovnoměrné šlapání do pedálů působí kontemplativně. Přítomná je příjemná bázeň a povznesený pocit. V horském terénu jezdec zakouší existenciální osamění. V zimě nabízí se jako místo k přezimování fitcentrum s přístroji a cyklotrenažery.
Opět jiný esej má téma Falešní bohové, krásní lidé a jejich idoly. Touha po kráse se stala dominantním aspektem moderní společnosti. Současný člověk je obklopen neskutečným množstvím obrazů krásných lidí. Idolům a ikonám krásy nikdo neunikne. Idol je z latinského slova idolum, odvozeného od řeckého eidolon. Kořen je v řeckém idein, vidět nebo vědět, tedy viděné poznání. Zatímco ideje a ideály zaručují pravdu poznání, je idol falešný obraz, klamavá modla, pravdu jen předstírá. Idoly sugerují dokonalost a estetickou perfektnost, která je fingovaná. Idoly jsou dráždidlem moderní, sekulární společnosti bez tradice. Profánním způsobem uspokojují dnes nelegitimní touhu po výjimečnosti, nadčlověctví, svatosti. Mohou se stát objektem zbožňování a uctívání. Ztělesněním idolu může být i biblické „zlaté tele“, klamný obraz Boha, který přiváděl lidi do větší extaze, než se kdy podařilo Mojžíšovu Bohu deseti přikázání. Na rozdíl od přísné mojžíšské víry v jednoho opravdového Boha se může naše společnost fixovaná na idoly právem nazývat „aronská“. Mojžíšův bratr Aron daroval svému lidu, který toužil po viditelném bohu, „zlaté tele“, původně to jistě byl mladý býček, který symbolizuje vše, co pro nás něco znamená: krása, vitalita a lesk zlata fascinují v každé době. Idoly jsou modly. Odkazují vždy na uprázdněné místo,
basen.tex které více či méně drze zaujmou. Nevyzývají však jen k uctívání, ale také k nápodobě. Idoly se uctívají tím, že je lidé napodobují. Ve společnosti má být každý člověk nezaměnitelné individuum, originální a kreativní. Idoly, které člověk uctívá, pro něj ale znamenají: Staň se takový, jaký už je někdo jiný. Touha po originalitě se tak často pojí s depresí, kterou dánský filozof Søren Kierkegaard diagnostikoval jako typickou nemoc moderního člověka: „Zoufale nechtít být sám sebou.“ Z lidí se stávají kopie, které se považují za originály.
Poslední esej se zabývá penězi. Ty neznají žádnou horní hranici a platí o nich, že dost není nikdy dost. Zlato se hromadí a uchovává, peníze naplňují svou roli oběhem. Peněžní styk je jedním z nejvýznamnějších vynálezů v historii lidstva. Peníze principiálně představují možnost v budoucnosti, zajišťují svobodu a jistotu. Vůči penězům je třeba si zachovat chladnou hlavu. I při pohybu akciových kursů, nejvzrušivějších křivek moderní každodennosti, se filozofický klid jeví jako jediný přiměřený postoj.
Liessmannovy úvahy se pokoušejí prozkoumat terény moderní společnosti, prostory kultury a přitažlivost sportu, propasti duše současného člověka a také složitost vztahů mezi lidmi. Leckde vidíme věci jinak nebo s ním nesouhlasíme, nicméně jeho názory napomáhají tomu, vidět současný svět bez naivity a bez moralismu, realisticky a věcně, ale současně si klást otázku po mravním přístupu, který umožňuje věrohodná rozhodnutí a odvahu čestně žít. Není snadné vyložit, co k tomu všemu říká křesťanská víra a evangelická theologie, ale pokoušet se o to především civilní interpretací musíme. Určitě při tom bude podstatná a významná Boží nadřazenost nad zlem a proti zlu, lidská důstojnost proti zubožení člověka a mezilidská ohleduplnost v protikladu k chamtivosti. Ústřední věcí v křesťanství je to, že Ježíš byl naším světem odmítnut a Bůh Otec byl toho svědkem. Odpověděl na to vzkříšením Ježíše a současně odpověděl svým zápasem o svět tím, že se do něho chce vracet v Duchu svatém, který tlumočí Ježíšovo svědectví, dává sílu jednat a doporučuje tyto tři základní projekty: dobrotu, spravedlnost a pravdu (Ef 5,9). Rozeznat, co je co v konkrétní situaci, je pro nás riskantní věc, ale kdo to správně rozezná, zakusí třeba i trochu požehnání.
Konrad Paul Liessmann, Univerzum věcí, K estetice každodennosti
Přeložila Jana Zoubková
Academia, Praha 2012, 140 s.