„Tak nám zavedli víza, paní Namová!“ řekl válečný veterán Hue letos v březnu na periferii Hočiminova města. Neměl rád komunistický režim, ale nikdy proti němu nebojoval. Konec války ho zastihl v Saigonu a Česká republika byla pro něj zemí zaslíbenou. Těšil se, že si v Kutné Hoře, kterou znal jen z obrázků, zařídí krámek.
Zatím český ministr vnitra Langer zahřímal v parlamentu, že je zapotřebí už ten exodus Vietnamců ukončit a pokud někteří nemají práci, ať se vrátí co nejrychleji tam, odkud přišli, dokonce, že jim i letenku zaplatí. A celý parlament zvolal jako jeden muž: „Tak, tak!“ a pan Hue dožije v rodném Vietnamu.
Když v den 220. výročí pádu Bastily, zřejmě symbolicky jako příspěvek na oslavu lidských práv, zavedla kanadská vláda víza pro Mexičany a Čechy, byl z toho v českém parlamentě poprask. Poškodí to přece obchodní vztahy mezi zeměmi, a hlavně české podnikatele.
Jak víme, když dva dělají totéž, není to totéž. Zda zpřísnění podmínek pro Vietnamce také nepoškodí vzájemné obchodní vztahy se už nikdo neptal, protože se jednalo hlavně o podnikatele vietnamské. 14. července 2009 se opět ukázalo, že všechny dohody o solidaritě s EU jsou stejně platné jako československé dohody se západními mocnostmi před Mnichovem.
Češi nemohou zavést víza pro Kanaďany jako před léty, protože dnes patří do Schengenského prostoru, který umožňuje volný pohyb mezi jednotlivými zeměmi. Zbytečný byl tedy poprask, že někdo má jen kanadský pas a nebude moci do České republiky. Při krátkodobém pobytu zavedení českých víz Kanaďanům nehrozí. Na znamení vážnosti situace odvolali Češi svého velvyslance pana Žebrakovského z Kanady a uvalili víza alespoň pro diplomaty. (Škoda, že se tak nestalo, když České republice patřilo předsednictví v EU.)
Stále je totiž základní rozdíl v myšlení politiků v České republice a zde v Kanadě. Když jsem se při loňské návštěvě zeptal premiéra Topolánka, zda se nechce od kanadského systému něčemu přiučit, odpověděl jemně řečeno nasupeně, že nechce. Kdyby si nebyl tak jistý svou státnickou velikostí, mohl se dovědět, že s přistěhovalci se zde na rozdíl od České republiky jedná slušně, nemusejí se pravidelně hlásit na úřadech, obstarávat si nesmyslná potvrzení a mají skutečně příležitost začít znova. Dále se mohl dovědět, že se do sociálně citlivého resortu nejmenuje a člověk, který je znám svými extrémními protirómskými názory, jako byl bývalý předseda lidovců, dále, že je nepřípustné, aby se prováděla exekuce na sociálních dávkách, a že všichni lidé, ať už mají jakoukoli barvu pleti, jsou chráněni zákonem, takže mohou bezpečně chodit po ulici. Tehdy se ještě Česká republika mohla něco přiučit, aby se část populace cítila bezpečně. Tehdy se dalo ještě předejít rasistickým akcím v Litvínově, v Ústí a jinde. Místo toho, aby parlament bojoval proti xenofobii, snažil se vše zamést pod koberec.
V České republice se totiž zákony ohýbají, aby vyhovovaly ekonomickým potřebám či zájmům velkých korporací proti jednotlivým občanům. Stalo se před časem jednomu mému známému, že přišli dva pánové z ČEZu a řekli, že má poškozenou plombu u elektroměru a že musí zaplatit 30 000 Kč pokutu. Soudil se, odvolával. Nic to nepomohlo. Zákon již tuto problematiku ošetřil. I když je elektroměr na veřejném místě, přesto je za něj odpovědný zákazník. Po čase se zjistilo, že to byly běžné způsoby pracovníků ČEZu. Nevím, jestli se nadále tyto praktiky používají, ale rozhodně se zákon nezměnil. Jiný zákon říkal, že velké společnosti musí složit určitou garanci u České obchodní banky. Analytici pro odhalování korupce však zjistili, že garance byla složená u jiného peněžního ústavu. Když se podívali zpět do zákoníku, aby z toho vyvodili závěry, zjistili, že zákon byl změněn. Ze zákona vypadla čtyři slůvka „u České obchodní banky“ a bylo vymalováno. Peníze se mohly složit u malého peněžního úřadu, který ovládala příslušná korporace.
Premiér Topolánek přijel do Kanady s geniálním myšlenkou, že o skvělém českém systému novelizací zákonů poučí své kanadské protějšky. V případě, že sem emigruje příliš mnoho Rómů, je zapotřebí nikoliv řešit příčinu, proč emigrují, ale změnit kanadské zákony a těmi jim to zakázat.
Kanada se neproslavila jako země sociálních výhod: nebyla zde tak dlouhá dovolená ani podpora v nezaměstnanosti, skutečně až komicky zní současný požadavek odborů, aby si zaměstnanci mohli střádat do penze dny, které si nevyberou z nemocenské, do důchodu se odcházelo mnohem později než jinde, penze nevysoké, sociální podpora nižší než v Evropě. Stala se však známou jako země, která pomáhá uprchlíkům. Ať již to byli černoši v 19. století, političtí uprchlíci před druhou světovou válkou nebo před komunismem v padesátých letech, Kanada jim poskytla azyl stejně jako Čechoslovákům po roce 1968, chilským emigrantům utíkajícím před Pinochetem, americkým dezertérům, Vietnamcům prchajícím na lodích koncem sedmdesátých let, či stoupencům Solidarity po vyhlášení stanného práva generálem Jaruzelským. Pokud někdy na toto poslání zapomněla (například nedostatečná solidarita se židy utíkajícími před Hitlerem), vždy to bylo národním traumatem, s kterým se těžce vypořádávala. Čeští Rómové a Mexičané utíkající před zločinci rozhodně nejsou pro tuto zemi takovou ekonomickou zátěží, aby si kvůli tomu měla ničit reputaci, kterou si budovala dlouhá desetiletí. Problémem je, že se v posledních dvaceti letech poněkud změnily hodnoty. Země dodržující lidská práva je něco jako bílá vrána mezi hejnem vrabců a neví, co se svou odlišností. Tím, že kolem sebe vybuduje klec, však nic nevyřeší, obzvláště, když mříž v kleci bude natolik prostupná, že větší pták nebude moci ven, ale vrabci budou moci dovnitř a podle potřeby žrát zrní, na které si vrána dělá nárok.
Exodus má od Mojžíšových dob dva problémy: prvním je, že faraon nechtěl pustit Izraelity ze země, dokud ho nepostihlo deset ran egyptských; druhým, že původní obyvatelé nechtějí vpustit do zaslíbené země vyvolený lid.
Do roku 1989 jsme volali po stržení Berlínské zdi, která rozdělovala svět. Nyní stavíme zdi nové: v Čechách proti Vietnamcům, na Slovensku proti Ukrajincům, v Kanadě proti Rómům, v USA proti Mexičanům a v Izraeli proti Arabům. Všechny mají logické oprávnění, jen si nejsem jist, že je to v pořádku z hlediska lidských práv?… Ale tato kategorie už dávno vyšla z módy, vždyť od pádu Bastily uplynulo 14. července 2009 plných 220 let.
Psáno pro Satellite 1–416 č. 13/2009